První kroky po vesnici

Je to týden, co jsem odešel z ministerstva. Teplou kancelář s výhledem na Dejvice jsem vyměnil za statek na rozhraní středočeského a královehradeckého kraje. Velkoměsto za vesnici. V Praze jsem po práci chodil fotit většinou na Malou stranu nebo na Staré město. Teď můžu jít na pole, za humna, k rybníku, k hasičárně, na fotbalové hřiště, ke kostelíku, na hřbitov nebo na opuštěnou železniční zastávku. I venkov skýtá možnosti k fotografování. Na druhou stranu na vesnici je pořád co dělat a času na focení není tolik, jako jsem si původně myslel. Naštěstí už tady máme jaro a tak je světlo i po 16:00, kdy mám většinou hotovo.

Největší rozdíl mezi klasickou pouliční fotografií a focením na venkově bude hlavně v tom, že když tady něco vyfotíte, tak se potom nemůžete ztratit v davu. Hustota osídlení je menší, lidí na ulici je míň, když pomineme ten prostý fakt, že vlastně nemáme ulice. Člověk s foťákem v ruce je tady asi tak o 1086% nápadnější než v centru Prahy. Místní vám občas věnují udivený pohled. V Praze někoho, kdo se na vás udiveně podívá, nemusíte už v životě potkat. Na vesnici, kde je 141 duší si můžete být jistí, že ho potkáte, nejspíš hned další den. Na místě je tedy citlivější, ale hlavně otevřenější přístup k fotografování. Nějakým focením na tajno a od pasu si lidi poštvete akorát proti sobě. Může se zdát, že na vesnici se skoro nic neděje, ale opak je určitě pravdou. I tady žijí lidé, kteří mají své starosti, práci a sny. Zabíjačky, svatby, pohřby, křtiny a další události, to vše půjde zachytit, stačí být jen trpělivý, být ve správnou dobu na správném místě a umět se domluvit s lidmi.

Příběhy si vás najdou samy, když máte otevřené oči a díváte se kolem sebe. Cítím, že když tomu věnuju dostatek energie, tak fotky z vesnice nebudou o nic méně zajímavé než z města. Samozřejmě, že pracovní tempo bude jiné, protože v Praze jsem fotil skoro každý den. Tady se musím přizpůsobit trošku jinému rytmu. Doufám, že to nebude mít příliš velký efekt na blog, i když pravidelní čtenáři si všimli, že tenhle měsíc byla frekvence článků dost nepravidelná a nepovedlo se mi publikovat můj obvyklý jeden článek týdně. Příští měsíc bude snad na články bohatší, protože v sobotu jedu fotit Vítkův zápas o titul, čímž se uzavře můj první vážný dokumentární projekt a bude následovat jeho editace do výsledného portfolia a jeho zpracování v temné komoře. Navíc, co čet nechtěl, nějak se mi doma nahromadily barevné filmy, konktrétně 5 kusů Kodaku Ektachrome, což je už pár let nevyráběný diapozitiv (Kodak ohlásil, že se vrátí na trh na konci roku 2017). Barva je pro mě vždycky celkem velká výzva, navíc tvrdím, že na barvu se dají fotografovat pouze krajinky nebo nahaté ženské, takže uvidíme, co na těch 5 filmů nafotím.

Doufám, že mí věrní i občasní čtenáři pochopí případné nepravidelnosti v publikování na blogu. Každopádně jedeme dál, i když už nejsem v Praze.

Sbohem armádo: Konec fotografujícího byrokrata

Sbohem armádo. Po jednom roce osmi měsících a pěti dnech jsem ukončil své působení na Ministerstvu obrany. Nemůžu samozřejmě říct, co přesně jsem tam dělal nebo nedělal, prověrka a mlčenlivost jsou neúprosné. Nemůžu říct, že by to byla úplně špatná životní zkušenost. Člověk byl alespoň blízko Pražskému hradu, Malé stra ně a dalším klíčovým místům v Praze. Mohl jsem se tak večer po práci věnovat pouliční fotografii. Člověk taky chodí jako úředník domů s čistou hlavou, v 16:15 zavřete kancelář, na bráně odpíchnete a všechny starosti a úkoly zůstaly v práci. Člověku tak zbýval čas, energie a kapacita mozku na to se věnovat manželce a fotografii. Když se to tak vezme, spousta velikánů umění a historie začínala jako úředníci. Takhle z hlavy bez pomoci googlu dám Einsteina a Kafku. Ta volná mozková kapacita se musí zákonitě projevit v něčem tvůrčím. Upřímně řečeno, kdybych celou tu dobu nefotil, tak bych se asi zbláznil.

Musím říct, že poslední měsíc jsem se na Prahu díval docela jinýma očima než doposud. Předtím mi vše přišlo už po těch letech relativně všední a nezajímavé. Najednou jsem ale dovedl ocenit všechny ty maličkosti, které byly vlastně docela fajn. Dalo by se říct, že jsem si tam i docela zvykl. Na druhou stranu mě celkem ubíjelo denní dojíždění a to ať už vlakem, kde jsem se alespoň mohl trochu vyspat nebo autem, kde jsem se mohl po ránu zase krásně rozčílit nad lidmi, kteří si myslí, že 80 km/h je na levý pruh dálnice v ranní špičce tak akorát.

Nová práce mě teď zavede z víru velkoměsta na vesnici. Není vesnice, ale tahle je opravdu celkem akorát. Nějakých 120 obyvatel, kostelík, hřbitov, hasičárna, fotbalové hřiště a opuštěná železniční trať. Chybí snad jen hospoda, po které zůstala jen chátrající budova. Nové možnosti a nové výzvy? Určitě. Po pravdě řečeno, Praha se mi celkem okoukala a hledat nové fotografie mi nešlo tak jako na začátku. Je také pravda, že na pouliční fotografii jsem v zimě neměl tolik času, protože je za prvé tma a za druhé jsem většinou pořád fotil věci týkající se svého projektu kolem MMA. Vlastně mi leží ještě nějaké nevyvolané filmy ještě někdy z listopadu a prosince, kdy jsem asi naposledy pořádně fotil na ulici. Od prosince je můj poznámkový blok, kam si píšu každý nafocený film a téma, plný poznámek typu „MMA“ a „Zápas“. Jen jednou se tam vyskytuje „Praha“. Samozřejmě jsem měl velké plány jak se rozloučit s Prahou, které nakonec utonuly v moři úředního marasmu a obíhání formalit spojených s ukončením služebního poměru na MO. Vlastně už docela chápu to, že většina lidí na ministerstvo nastoupí a neodejde, dokud je nevynesou nohama napřed v plastovém pytli. I když podle platných předpisů mají při pohřbívaní v hromadném hrobě na označený plastový pytel nárok jenom důstojníci. Mužstvo hodí do jámy jen tak.

Na vesnici to teď bude trošku nový začátek. Jak pracovně, tak fotograficky. Vlastně to bude docela fajn, protože už je to nějaký pátek, co jsem s kamarádem Markem Trizuljakem založil facebookovou skupinu „Strýcfoto“, která si vytýčila za cíl seznámit svět s dokumentární fotografií vznikající na venkově. Bylo docela trapné, že jsem do skupiny příliš nepřispíval a jako jeden z jejích otců zakladatelů jsem jí pouze pasivně pozoroval. To se teď samozřejmě trošku změní, i když za prvních pár dní jsem neměl pořádně čas vzít foťák do ruky. Můžete se tedy těšit, že tady na blogu uvidíte asi maličko jiné články a fotografie než doposud. I když stále budu asi hodně cestovat, takže o oblíbené články z cest určitě nepřijdete.

P.S.: Nenechte se zmást nadpisem, s focením nekončím. Končím jen s tou byrokracií.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!