Kodak Ektachrome: Jediná cesta k barvě

Pozitivní barevné filmy byly desítky let volbou profesionálních fotografů, kteří fotili v barvě. Nabízí realistické podání barev, dobrý kontrast a velmi jemné zrno. Mezi nevýhody patří zejména to, že tyto filmy mají obvykle nízké ISO, většinou maximálně 100, ale našly se i výjimky. Druhou, a poměrně zásadní nevýhodou, je velmi nízký dynamický rozsah filmů. Nehodí se proto pro fotografování kontrastních scén, které kombinují výrazná světla a hluboké stíny. Navíc vyžadují velmi přesné měření expozice, odchylka i o 0.5 stupně může pokazit celou fotku. Ale jak jednou někdo moudřejší než já řek: „Jediná cesta k barevné fotografii je diapozitiv.“. Proto jsem si na letošní jaro obstaral několik kazet filmu Kodak Ektachrome, který patřil až do ukončení výroby v roce 2012 mezi nejoblíbenější barevné pozitivní filmy na světě.

Pokud pravidelně sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak Kodak letos ohlásil návrat Ektachromu ve formátech Super 8 (pro kamery) a jako 35mm film pro fotoaparáty. Jenomže návrat je ohlášený až na čtvrtý kvartál roku 2017 a co jako chcete fotit na barevný film v zimě? Proto jsem si říkal, že bych si Ektachrome rád vyzkoušel ještě předtím, než dorazí na trh. Tudíž jsem musel hledat, kdo by náhodou měl pár kazet původního materiálu v mrazáku. Nakonec se mi povedlo ulovit 5 kazet expirovaných v roce kolem roku 2012, ale poctivě zamražených, tudíž měly být v podstatě čerstvé. Jednu kazetu jsem si cvičně nafotil, abych si vyzkoušel, jak se film chová v různém světle a byl jsem příjemně překvapen. Schválně jsem fotil světelně komplikované scény, abych poznal limity dynamického rozsahu a toho, co mi film dovolí za chyby v měření expozice. Většina fotografií vyšla překvapivě dobře exponovaných. Expozici jsem měřil většinou klasicky na stíny, jako s negativem, což mi bylo u ektachromu doporučeno. Pak už nezbylo jen čekat na příležitost, při které film použiju naostro. S barvou je to složité, několikrát jsem se nechal slyšet, že barva se hodí tak maximálně na krajinky a pornografii, což tedy nejsou zrovna obvyklá témata mé fotografie.

Nakonec se dovolená ve Španělsku a Portugalsku ukázala jako ta správná příležitost pro použití diapozitivů, protože kdo by se nechtěl po návratu pochlubit diáky z dovolené, stejně jako v roce 76, kdy dostal devizový příslib do Jugošky? Takže jsem vyndal filmy z mrazáku a vyrazil na cesty. Počasí bylo slunečné, takže bylo i dost světla pro exponování filmu s ISO 100. Madrid nebyl příliš barevný, zato Lisabon a nedaleké městečko Sintra byly pro barvu zdaleka lepší. Zpracování diapozitivů není tak jednoduché jako u barevnách negativních filmů, které vám ještě leckde vyvolají. V Praze ale není takový problém vyvolat ani diapozitiv (Béfoto). Je na tom něco speciálního, prohlížet si proti světlu vyvolaný diapozitiv. Obrázky nemají převrácené barvy, takže opravdu vidíte přesně to, co jste vyfotili.

Samotná digitalizace diapozitivů je celkem jednoduchá, prostě je strčíte do skeneru. Problém je vyladit výsledný sken tak, aby byly barvy co nejpřirozenější. Ektachrome má lehce narůžovělý závoj který vyžaduje opatrnou manipulaci s vyvážením bílé a dalšími hodnotami, aby se člověk dostal k výsledku s jakým je spokojený. I přes všechny těžkosti, které přináší focení na barevný pozitivní film, stojí odměna za to. Doporučil bych to každému alespoň vyzkoušet. Už se těším na znovuoživený Ektachrome, pro který určitě najdu příští rok na jaře a v létě nějaké vhodné použití.

Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!

Lukáš Zrůst: Praha, fashion a analog

S Lukášem už se pár let známe. Chodili jsme spolu na vysokou školu a už tam jsem postřehl, že Lukáš občas nosí na krku foťák. Tenkrát jsem si myslel, že to dělá proto, aby balil holky na to, že je slavný fotograf. Od té doby uběhlo pár let, taky jsem začal fotit a bude to tak rok a nebo rok a čtvrt, co mi Lukáš napsal, že by byl rád, abych mu udělal nějaký soukromý workshop v temné komoře na vyvolávání filmů. No a od té doby kromě digitálu fotí i na film.


Mohl by ses čtenářům trochu představit a říct, co převážně fotíš?

Jistě, že mohl…. Jmenuji se Lukáš a převážně fotím fashion a lifestyle. Takže oblečení na modelkách a modelech.

Co bylo impulzem začít fotit na film?

Teď určitě chceš slyšet, že jsi byl ty (ano, přesně to jsem chtěl slyšet pozn. redakce) ten impulz, ale ano svým způsobem určitě. Další věcí bylo hledání nějakého nového směru a inspirace k focení.

Jakou používáš techniku, když fotíš na film?

To je různé podle toho, co aktuálně jdu fotit – vlastním zrcadlovku canon A-1 k němu objektivy 28/2.8 a 50/1.8, vedle toho dálkoměr Zorki s industarem 50/2 a Canonet QLIII to je ke kinofilmu. Ve středoformátu mám krásně funkční a zachovalou flexaretu VII, která mě pak následně přivedla k lásce ke střednímu formátu, kde jsem pak po nějakém čase přešel na svou oblíbenkyni Mamiyu RB67 se sadou skel (50, 90 a 180mm), hranolem nebo šachtou – to je asi nejčastější stroj se kterým pracuji, když fotím na film.

Jaký je tvůj oblíbený analogový materiál?

Asi Pulp Fiction… Ale v rámci tvé otázky, za mě rozhodně Kodak Tri-X případně T-MAX 100, a na kinofilm opět Tri-X případně pak Ilford pan 400, ale ten se mi líbí jen když ho pushnu na ISO 800 J Z papírů používám zatím plastová RCčka multigrade případně pak tvrdou gradaci, mam prostě rád černou a bílou v kontrastu.

Barva nebo černobílá?

No to je otázka. Fotka jako taková je od přírody prostě černobílá, vždyť i v digitálu prvotně vznikne černobíle – viz. Leica monochrome. Z počátku vývoje mě černobílá uchvátila a naučil jsem se koukat na svět černobíle. Nyní to ale vychází asi půl na půl, záleží na klientovi. Barva je u fashion fotografie často žádaná ( v našich končinách ), ale v rámci filmu se držím černobílé, protože je na vyvolání v domácích podmínkách značně jednodušší a mám rád celý proces pod kontrolou.

Jak se liší tvůj pracovní proces, když fotíš na film od toho, když fotíš na digitál?

Řekl bych, že minimálně. Kromě drobností jako je vložení filmu apod. Jinak příprava a následné focení s modelkou probíhá velmi podobně.  Přeci jen je jedno na co fotíš, takže nijak zvláštně neřeším rozdíl práce s digitálem nebo analogem – samozřejmě když nepočítám následné zpracování (vyvolání, zvětšování apod).

Vím, že jsi dělal asistenta Robertovi Vano, co sis z té spolupráce odnesl?

Autogram do knížky... No vzhledem k jeho úžasnému stylu práce, je to obrovská zkušenost. Naučil mě na fotografii jako takovou koukat trošku jinak než na jaký pohled jsem byl zvyklý. Najednou přestaneš řešit techniku, čísla a parametry a začneš se soustředit na obsah. Na práci s lidmi, na příběh jaký ta fotografie vypráví a začneš si tu práci mnohem více užívat a je jedno jestli jde o zakázku nebo o focení do domácího alba. Z konkrétnějších věcí bych rozhodně rád zvýraznil styl přípravy na focení. Rozhodně praxe u něho mi umožnila zkrátit dobu focení.

Nedávno si pokřtil fotoknihu, můžeš přiblížit o co jde a jak vznikla?

Jednalo se o spolupráci s fashion store Jiney Level, kdy se fotil lookbook, prvotní myšlenka se zrodila v mé hlavě a s kamarády jsme ji trošku rozvíjeli, až z toho vznikl poměrně rozsáhlý projekt, který trval kolem 3 měsíců focení, grafických prací a hledání modelů a modelek. Veškeré práce jsem na tom odvedl sám – nafocení, příprava knížky, dtp apod. A na druhou stranu kamarádi z Jiney Level mi sehnali sponzory, zařídili obrovské PR, sehnali modely a modelky opravdu se jim z toho projektu povedlo udělat ve výsledku obrovsky úspěšnou PR akci, která jak víš sám se velice povedla. A za to jsem jim ohromě vděčný a i nadále s nimi spolupracuji.

Co chystáš v nejbližší budoucnosti?

Zatím se šeptá o zakázce na další kníkžu z oblasti sportu, dále od dubna se bude spouštět nový projekt soustředěný na sociální sítě – to je směr, kterým  se aktuálně ubírám nejvíc. No a uvidíme co mi přinese Fashion Week, kterého se účastním jako nezávislý fotograf, resp. Akreditace press, nicméně na pozvání.

Kde můžou čtenáři najít tvojí tvorbu?

Aktuálně spouštěný web www.lucaszrust.com , kde je i blog, portfolio a projekty, dále pak na instagramu pod nickem lukaszrust.

Něco co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům analogového blogu?

To je takové těžké takhle na závěr, ale sám od sebe vím, že focení je náročná věc, ale pokud máte sen něco udělat, tak nečekejte, že to někdo udělá za Vás. Musíte vstát a jít si proto. Není nic co by nešlo, to ostatní jsou jen výmluvy. 

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Souboj o titul: Zrození šampiona

V sobotu 4. 3. 2017 zvítězil Vít „Kometa“ Vávra v zápase o titul. Završil tím tři měsíce tvrdé práce, kdy se téměř nepřetržitě připravoval nejdřív na semifinálový zápas v Nymburce a poté na titulový zápas v Ostravě. Téměř celou jsem mu byl v patách s foťákem. Teď, když má titul a já mám pohromadě 51 negativů (tj. cca 1600 fotek), tak můžu v klidu reflektovat nad celou tou zkušeností. Byla to pro mě celkem velká škola, musel jsem zvládat víc focení a zpracování větších objemů filmů v omezeném časovém prostoru. Mizerné světelné podmínky, stísněné prostory a rychlý pohyb také úplně nepomáhaly. Byl jsem příjemně překvapen, jak jednoduše se mi se všemi zúčastněnými spolupracovalo. Osobně jsem trošku očekával, sem tam nějaké těžkosti s přístupem do míst, kam jsem se potřeboval dostat, ale nic takového se nestalo. Zdá se, že všichni měli pochopení pro to, o co jsem se snažil. Vlastně to byla jediná věc, co jsem po Vítkovi chtěl, aby mi zajistil přístup kam potřebuji a že se zbytkem si poradím sám.

Poměrně dlouho jsem nevěděl, jestli do Ostravy na zápas o titul vlastně pojedu. Byl jsem po dvou měsících intenzivního focení docela unavený. Neměl jsem žádný výběr a upřímně řečeno jsem měl i trošku pochybnosti, jak to celé dám nakonec dohromady. Nakonec jsem tohle období překonal a domluvil se Vítkem, aby mi zajistil přístup na titulový zápas. Uvědomil jsem si, že bez fotky, jak drží pás šampióna to nebude kompletní. Teď, když už je po všem, tak to můžu napsat – celou dobu jsem byl pevně přesvědčen o tom, že pás bude nakonec jeho. Sice toho o MMA stále moc nevím, za ty tři měsíce jsem pochytil jen trochu, ale když jsem viděl jeho soustředění a odhodlání bylo mi jasné, že musí vyhrát. Samozřejmě při zápase o titul bylo jasné, že i jeho soupeř bude dobře připravený. Navíc se zdálo, že oba mají podobný styl, přičemž oba raději zápasí na zemi a nespoléhají tolik na kopy a údery. Očekával jsem, že to bude zajímavý zápas a rozhodně jsem se nezmýlil. Myslím si, že všichni diváci si přišli na své.

Celkově jsem měl ze všeho docela jiný pocit, než když jsem fotil MMA zápas v Nymburce. Celá akce se konala v Ostravském hotelu Clarion, vše vypadalo do detailů zorganizováno, všude postávali chlápci z pořadatelské služby a kontrolovali, kdo má na ruce jaký náramek, byl k dispozici i solidně zásobený bufet a všechno bylo takové naleštěné a oficiální. Trošku mi chyběla ta lehce undergroundová atmosféra nymburského zápasu. Na druhou stranu už jsem měl určitou ideu jak takový zápas probíhá a jak tráví Vítek a jeho trenéři poslední hodiny a minuty před tím, než jde do klece. Dokázal jsem si tak v klidu rozvrhnout svoje focení. Dokonce jsem si myslel, že spotřebuju míň filmů. Nakonec jsem spotřeboval o jeden víc (8) než v Nymburce. Fotil jsem trošku víc cílevědomě a dost možná jsem byl trošku vlezlejší než posledně. Snažil jsem se zachytit trochu jiné momenty než při minulém zápase a myslím si, že se mi to nakonec docela povedlo.

Vítek šel na řadu až jako poslední z deseti zápasů. Bylo skoro deset v noci, ale tohle čekání k tomu sportu patří. Čas mi utíkal o dost rychleji než v Nymburce. Všichni kolem působili že jsou v úplné pohodě a že všechno dobře dopadne. Poslední hodinu před zápasem jsme trávili na hotelové chodbě, kde se Vítek rozcvičoval s trenéry. Bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy návštěvníků hotelu, kteří vystupovali z výtahu a viděli nás. Nejspíš to přičetli na vrub nějakému ostravskému koloritu. Focení samotné akce v kleci mě opět naplňovalo nejistotou, protože jsem správno expozici opět víceméně jen odhadoval (pro jistot jsem zkoušel fotit každou fotku na 3 různé expoziční hodnoty). Byla z toho nakonec čtyřkolová bitva, ve které oba borci předvedli skvělý výkon. První kolo zkoušel Matheus Kuzník (Vítkův soupeř) víc boxovat a celkem dobře se bránil tomu, aby ho Vítek dostal na zem. V jednom kole dokonce soupeř předvedl docela dobrou akci, při které už jsem měl strach, že se z toho Vítek nedostane. Od konce druhého kola ale začínalo být jasné, kdo má na vrch. Snažil jsem se rozvrhnout si výměny filmu tak, aby mi neutekla žádná zásadní akce. Navíc jsem se mezi koly odvážil i do klece, abych ulovil nějakou fotku zblízka, když probíhal minutový odpočinek a případné ošetřování drobných šrámů apod. Při výměně filmů uprostřed jednoho z napínavějších kol se mi, přiznám se, trochu klepaly ruce. Nakonec přišel poslední poraz, Vítek chytil soupeře do škrcení, ze kterého už se nemohl dostat a Matheus to vzdal. Ve čtvrtém kole z pěti možných. Boj byl u konce. Moje práce ale ještě zdaleka neskončila, snažil jsem se co nejlépe zachytit radost z vítězství, ale i emoce poraženého a spotřeboval jsem ještě další dvě kazety filmu.

Nakonec následovaly poslední gratulace a rozloučení a já jel z Ostravy domů, bohatší o skvělou zkušenost, zážitky a 8 kazet filmů, které jsem chtěl co nejrychleji vyvolat, abych mohl ze zápasu udělat výběr, který naleznete dole pod článkem. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří vydrželi tři měsíce mého motání se kolem s foťákem. Zejména tedy Vítkovi, Lukáši Blažkovi, Danu Bartákovi a Michalovi Novotnému. Neměli to se mnou lehké, ale bez nich bych nikdy nenafotil to, co teď ještě musím zeditovat do hotového projektu. Byla to jízda.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

O push procesu

Na mém blogu se můžete často dočíst, že jsem nějaký film zpracoval „push procesem“, jenomže co to vlastně znamená? Většinou jste se to nejspíš dočetli u článků, kde jsem psal, že jsem musel fotit ve špatném světle. Třeba jako na svatbě v Rusku nebo když nějaký pitomec rozhodne o změně času a v 17:00 je tma.  Všichni, co fotíme na film, víme, že filmy se prodávají s různou citlivostí. Obvyklá nabídka filmů se pohybuje v rozmezí ISO 100-200-400. Pro většinu svého focení používám Ilford HP5+, který má základní citlivost ISO 400. Jenomže to ne vždy stačí k tomu, abych byl schopný získat rozumnou rychlost závěrky při cloně, která mi dá alespoň trochu hloubky ostrosti. Takže jak z toho ven? Kupodivu celkem jednoduše, i když nic není zadarmo.

Základ push procesu začíná už při fotografování. Takže pokud mám ve fotoaparátu například již zmíněný Ilford HP5+ s citlivostí ISO 400 a budu chtít film nafotit na vyšší citlivost, tak musím nastavit měření expozimetru na požadované ISO. Buď nastavením rozdílného ISO přímo na fotoaparátu, pokud máte integrované měření nebo na ručním expozimetru. Třeba na 1600 nebo 3200 ISO, zkrátka každému dle jeho potřeba. No a pak už je to jednoduché, jenom měříte a fotíte, jako normálně. Po dofocení je docela důležité si na film poznamenat, že byl vyfocený na jiné ISO, než je na něm původně uvedeno, tak abyste ho nezapomněli správně zpracovat. Z toho důvodu mám na všech svých kazetách na film vlastnoručně vyrobené etikety, na které si značím číslo filmu a jeho ISO (ty samé údaje si zapisuji i do zápisníku), abych doma věděl, jak který film zpracovat. Takže co dál?

Pokud jsme tedy náš modelový Ilford HP5+ nafotili jako film s ISO 3200, tak jsme ho vlastně o 3 stupně podexponovali. A pokud by se film vyvolal podle receptury na ISO 400, byly by fotky hodně tmavé a naprosto bez detailů ve stínech. Takže je jasné, že abychom dosáhli žádoucího efektu, je nutné upravit i proces vyvolávání. Obvykle budete film vyvolávat déle. Metody pokus omyl můžete být ušetřeni, protože většinu kombinací vývojek a časů už někdo vyzkoušel a napsal na internet. Osobně používám stránku digitaltruth.com, kde uvádí pro HP5+ na ISO 3200 čas 18 minut pro Rodinal v koncentraci 1:25 (standardní čas pro ISO 400 je 6 minut při téže koncentraci vývojky). Samozřejmě ne každá vývojka je vhodná pro tento způsob zpracování filmů a ne každý film můžete tlačit na vyšší ISO. Obecně bývají doporučovány filmy Ilford HP5+ a Kodak Tri-X, pro které najdete asi také největší množství různých receptur. Pro poslední projekt, který teď fotím většinou potmě (fotky ukážu, až budou hotové) jsem přešel na vývojku Ilford Microphen. Tato vývojka byla speciálně vyvinuta pro zpracování filmů pomocí push procesu a pomáhá se vypořádat s některými jeho efekty. 

Mezi jeden z vedlejších efektů push procesu patří nárůst zrna. Ten se může lišit podle použité vývojky a podle toho o kolik stupňů nahoru film tlačíme. Třeba Microphen nebo Pyro 510 nezpůsobují zvlášť výrazné zrno, ale takový Rodinal ve vyšší koncentraci už ano. Poměrně zásadním efektem je nárůst kontrastu a ztráta dynamického rozsahu. Může se vám velice lehce stát, že přijdete o detaily ve stínech a je třeba si na to dát pozor, když si měříte světlo dané scény. Pokud fotografujete hodně kontrastní scénu, je lepší se ztrátou některých detailů rovnou počítat. Samotnému mi to trvalo docela dlouho, než se mi podařily nějaké alespoň přijatelné výsledky. Jsou ale i lidé, kteří třeba fotí HP5+ nebo Tri-X neustále na ISO 1600 (při slunečném počastí používají oranžový filtr nebo třeba slabý ND filtr), právě protože mají rádi vysoký kontrast a znatelnější zrno. Já byl jednou okolnostmi donucen fotit na ISO 1600 venku za ostrého slunce přes oranžový filtr (expozice byla 1/1000s na F16) a musím říct, že výsledek se mi příliš nelíbil.  

Opakem push procesu je pak pull proces, kdy film nafotíme na nižší ISO, než je na něm uvedeno a čas vyvolání zkrátíme – opět nejčastěji podle nějakého návodu, který si najdeme na internetu. Výsledkem je nižší zrno, bohatší tonální škála a lépe prokreslené detaily, tedy alespoň u HP5+ focené a vyvolané na ISO 200. Jak vidno, s filmem toho jde provádět docela dost, zvlášť pokud vám nechybí odvaha experimentovat a vyhledávat si další informace k metodám jeho zpracování. Já osobně nejsem zvlášť velký chemický experimentátor, ale přijde mi užitečné si osvojit alespoň základní techniky (mezi které push a pull proces bezesporu patří), tak abyste nebyli tolik svázáni tím, jaké světlo máte zrovna k dispozici. Existují i možnosti, jak na jeden film nafotit snímky exponované pro různou hodnotu ISO a pak je všechny vyvolat s co nejmenšími ztrátami, ale o tom až někdy příště.

P.S.: Všechny fotky v článku jsou nafoceny na Ilford HP5+ (základní ISO 400) vyvolaný v rodinalu 1:25 jako ISO 3200.

Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!

Mlha nad blaty: Anglický venkov

Není nad to si po měsících stereotypní úředničiny zajet někam odpočinout. Prozřetelnost tomu chtěla, že se mi povedlo ušetřit dost dovolené na to, abych mohl vyrazit s manželkou k příbuzným na anglický venkov. Normálně bych se tam hryzal nudou a nevěděl co dělat, ale tentokrát jsem měl jasný plán – pokusit se zachytit anglický venkov a jeho přírodu na pár fotografiích. Několikrát denně jsem proto nazul gumáky (jiné boty tady na podzim nemá moc cenu nosit) a vyrážel jsem do kopců kolem tchánova domu s foťákem na krku a někdy víc než jedním.  Bylo to místy náročné, protože pro typickou venkovskou krajinu v Anglii jsou charakteristické především množství neprostupných živých plotů, zídek a ohrad, které je nutno překonat. Naštěstí jsem celkem čerstvě přeočkovaný proti tetanu, a tak mě nějaký rezavý ostnatý drát nemohl zastavit. Navíc přísné anglické zákony o držení zbraní mi dávaly solidní šanci, že mě žádný farmář neodstřelí coby narušitele. I tak jsem se ale snažil držet se spíše vyznačených turistických tras, které však nedosahují kvality českých turistických značek ani zdaleka, inu nejsou ve všem na západě dál.

V podstatě hned za domem začínalo takové království krav a ovcí. Herefordširský skot je známý po celém světě a v samotném Hereforshiru na něj narazíte o to častěji. Naštěstí je to skot klidný a nestalo se mi, že by se mě pokusil nabrat na rohy. To samé v zásadě platí o ovcích, které mi ale vytrvale sabotovaly veškeré fotografické snahy tím, že se k nim nešlo moc přiblížit aniž by prchaly. A pár desítek metrů vzdálená ovce a širokoúhlý objektiv nejdou moc dobře dohromady co se tvorby záběru týče. Pomalu jsem začínal chápat krajinkáře, kteří se plahočí po kopcích s brašnou plnou objektivů. Pokud tedy pominu prostý fakt, že fotit krajinku na cokoliv menšího než středoformát prostě nemá moc smysl, jak mi tam v těch kopcích přišlo na mysl. Na utřídění myšlenek není nic lepšího než pořádná procházka hezky ostrým tempem a ještě do kopce.

Západní Herefodshire byl historicky součástí království zvaného Ergyng a je doslova protkán zajímavými místy. Je zde možné najít na kopcích několik keltských pevností, dolmeny a menhiry. Často naprosto nezdokumentované a nezanesené do žádné mapy. Britové jsou tak trošku historikové na baterky. Na druhou stranu se pak člověk cítí jako velký objevitel, když na něco takového zcela náhodou v přírodě narazí. Takže pokud se cítíte jako kelt, novopohan nebo wiccan, tak sem můžete vyrazit objímat menhiry a staré duby a čerpat z nich energii. Jestli ale jste krajinkáři, tak taky můžete sedět hodiny, dny a týdny na kopci a čekat na dobré světlo. Já nejsem ani krajinkář ani kelt, takže jsem fotil většinou bez ohledu na světlo, či jeho absenci. Dost často jsem si pomáhal oranžovým filtrem, který trošku projasní snímky zahalené mlžným oparem. Hlavní ale je, že jsem si odpočinul na těle i na duchu.

V příštím blogu se podíváme na poněkud neobvyklé dopravní prostředky, které je možné potkat v centru Birminghamu.

Zbylé fotky z Anglického venkova najdete na mém FLICKRu.