Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!

Barcelona

Opět jsem v tomto roce sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony, hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby se odlišili.

V rámci přípravy na výsadek do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2 není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně, i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně řečeno radši chrněl v hotelu.

Celkem štěstí bylo, že zrovna v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk, který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak 3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce na konci  70. let 20. století a mnohé další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely. Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha. Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Zbytek města mě také rozhodně nezklamal. Nejvíc se mi líbila asi gotická čtvrť, která si stále zachovává svůj původní půdorys, ačkoliv některé budovy jsou asi novější.  Úzké a křivé uličky tvoří naprosto neopakovatelnou atmosféru. Domy jsou docela vysoké, takže nikdy nevidíte moc daleko, a tak se může stát, že třeba za rohem narazíte na pozůstatky opevnění z doba starověkého Říma, či na katedrálu, která neleží na žádném velkém náměstí, ale je ze tří stran těsně obemknutá okolními domy. Ke katedrále se rozhodně vyplatí zajít, protože večer se u ní konají vystoupení pouličních operních pěvců. Má to dost co do sebe sednou si na schody a poslouchat operní melodie jen tak na ulici. Navíc, kromě ustáleného souboru pouličních umělců se čas od času přidá někdo, kdo prochází kolem. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik celkem dobrých operních pěvců, kteří se jen tak náhodou prochází po ulici. Jsou to okamžiky jako tyhle, které mi občas navrací důvěru v lidstvo a já si říkám, že to není tak úplně v hajzlu, jak si většinou myslím.

Velkým tahákem Barcelony je samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik  v porovnání se vstupným do Casa Battló, Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat krásu Gaudího architektury pouze  venku a zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit, takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň některých jeho domů.

Celkově můžu za sebe Barcelony jenom doporučit. Pokud se chystáte na kratší výlet nebo i na delší dovolenou, protože město nabízí opravdu hodně. Od historie, přes moderní architekturu, dobré jídlo, zábavu v ulicích po pěkné pláže a teplé moře. Manželka by dodala, že se tam i dobře nakupuje, což já naštěstí nemusel příliš pocítit na vlastní kůži, protože jsem vždycky prchnul někam fotit. Samotná atmosféra města je příjemná, pořád na ulicích potkáte místní lidi, kteří jen tak posedávají na lavičce nebo před kavárnou a klábosí. Samozřejmě, že město má i své stinné stránky, například ulice La Rambla, je to takový václavák vynásobený deseti. Desetkrát víc lidí, hospod, dealerů drog a asi stokrát víc prostitutek. I to ale patří k autentické zkušenosti z Barcelony.  Za sebe mám jasno, že do Barcelony rád znova vyrazím a to klidně i na delší dobru než přes svátky prodloužený víkend!

Album všech fotografií na flickru