Cesta z města

Nedávno jsem četl článek, který pojednával o tom, že lidé poslední dva roky úplně vytěsnili a považují je za jakési bezčasí. Mám to vlastně docela podobně. Nedalo se moc plánovat dopředu, tak jsem se stále pohyboval zejména v České republice a objevoval krásy naší vlasti. Čemu jsem se příliš nevěnoval bylo dávání fotek na instagram - tedy kromě stories. Fotografoval jsem ale plus minus nezměněným tempem. Neměl jsem ten rok ovšem žádnou dovolenou, tedy kromě víkendu v Králíkách, o kterém jsem již psal. Před vánoci se mi naskytla možnost jet do jurty ve Rtyni v Podkrkonoší, po dlouhých meditacích a troše váhání jsem tam nakonec vyrazil. Strávil jsem tam i své 33 narozeniny. 

Okolí Rtyně v Podkrkonoší znám celkem dobře. Byl jsem v jejím okolí několikrát a naposledy vlastně nedávno při fotografování opevnění. Hodně dlouho jsem však nebyl na horách v zimě, tu jsem si většinou nechával na zpracování toho, co jsem přes jaro, podzim a léto nafotil. Vlastně jsem v průběhu plánování dovolené zjistil, že nemám ani žádné pořádné oblečení na zimní pobyty venku. Záhy jsem také poznal, že pobyt v jurtě má své zákonitosti: 

1. Nejsou tam 4 stěny

2. Veškeré vybavení koupelny tvoří smaltovaný džbán a lavor

3. Když topíte, tak je tam rychle teplo

4. Když netopíte, tak je tam ještě rychleji zima

5. Delší pobyty mohou způsobit lehkou mongolizaci

Větší část času jsem strávil uvnitř, protože i na dovolené jsem musel pracovat. O dovolené... Bývaly časy, kdy by pro mě taková věc byla naprosto nemyslitelná. Někdy mi přijde, že pandemie a homeoffice docela narušily moje rozlišení toho, co je v práci a co doma. Před pár lety jsem prostě v 17 vypnul počítač a byl konec. C´est La Vie. Z části jsem ale také trávil čas uvnitř proto, že z pěkné mrazivé zimy se sněhem se stala zima nepěkná a blátivá. A na takové věci já zkrátka nejsem zařízený. Moje outdoorová výbava se totiž i na zimu sestává jen ze starého svetru, obnošené kožené bundy a džínů. I když jsem si loni na podzim dopřál nové pohorky. 

Povedlo se mi pár krátkých procházek po okolí, kde jsem mohl navštívit objekty opevnění, které jsem fotografoval na podzim. Sníh, mlha a celkově pošmourné počasí dává fotografiím úplně jinou atmosféru. Ještě než jsem filmy vyvolal, tak jsem si říkal, že by možná stálo za to více fotografovat i v zimě, kdy jsem si obvykle dával menší přestávku a spíše zpracovával to, co jsem nafotil za podzim, který pro mě bývá nejaktivnějším fotografickým obdobím v roce. Napsal jsem si tedy do svého poznámkové bloku "Víc fotit v zimě." Uvidíme, jak se mi to povede převést do praxe. 

Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!

Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.

Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.

Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.

Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.

K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Benátky: Čtverec lepší obdélníku

Je to s podivem, že ačkoliv jezdím do Itálie dvakrát do roka, tak jsem ještě nenavštívil Benátky. Vždycky mi přišly tak nějak moc „provařené“. Jezdí tam kde kdo, a to mě většinou od návštěvy takového místa dost odradí. Nakonec jsem se ale rozhodl překonat svůj strach z ušlapání americkými turisty. Naložil jsem tedy auto zásobami, přibral manželku a vyrazil. Do Benátek to není tak daleko, aby tam člověk nemohl v klidu dojet na jeden zátah. Ubytovali jsme se v městečku na pobřeží, kde jsou ceny za ubytování příznivější a počet parkovacích míst větší. Do samotných Benátek nám to trvalo pouhých 20minut autobusem a stálo to 1.50 euro. Cest je samozřejmě více, včetně moderního vlaku, který jsme ale nevyzkoušeli.

Samotné město bylo takové jako jsem si představoval. Skutečně stálo na vodě, které bylo víc, než jsem si představoval. Kanály, úzké uličky a lehce ošuntělé budovy vytvářely celkem solidní atmosféru. Některé domy byly v takovém stavu, že jsem se docela divil, že ještě stojí. Turistů bylo celkem zvládnutelné množství. Po pravdě bylo o dost nižší, než jsem se obával. Nebyl problém si najít nějaký klidný kout, kde si člověk mohl vychutnat trochu té atmosféry a klidu s čímž jsem tak úplně nepočítal. Inu, člověku se občas přihodí i něco příjemného.

Co se týče místních restaurací a kaváren, tak nemohu dát příliš mnoho doporučení. Stravovat se lze celkem bez problémů v normálních samoobsluhách. Koupíte si dobrý italský sýr, nějakou tu sušenou šunku, či jinou kvalitní uzeninu, čerstvý chléb a olivy. Co vám chybí? Snad jen láhev dobrého vína, takže si nezapomeňte přibalit vývrtku. Nedělám si legraci. Jet do Itálie bez vývrtky je naprosté šílenství! Po pravdě řečeno mi restaurace v Benátkách přišli krapet turistické a cenově lehce nad Italským průměrem. Co se kávy týče, tak se stačí držet toho, že tam, kde stojí presso 1 euro a cappuccino 1.40 euro, je to v pořádku a není to jen pro turisty. Každopádně půlhodinová projížďka na gondole vás přijde na 80 euro, což můžete ale rozpočítat až pro 6 osob, takže skupiny to mají jednodušší než jež jednotlivci a páry.

  

Fotograficky jsou Benátky rozhodně zajímavé. Pro fotografy architektury bude asi trošku složité to, že žádná budova v celém městě není rovná. Všechny jsou křivé a některé i dost křivé. Pokud máte problémy s fotografickým OCD, tak to budete mít trochu těžké. Co se týče focení všeho ostatního, je to jako všude jinde. Snad jen že kulisy jsou docela malebné a světlo je zajímavé. V úzkých uličkách lze najít různé hry světla a stínu. Byly to právě úzké uličky, které mě v Benátkách lákaly k použití Yashicy a formátu 6x6. S kinofilmem jsou fotil hodně na výšku, což osobně nemám příliš rád. Až tam pojedu příště, tak se na kinofilm úplně vykašlu a budu fotit jen na středoformát. Ten čtverec mi tam prostě seděl tak nějak víc, než obdélník. Doufám, že se tam brzy vrátím, třeba v únoru na karneval!

Kodak Ektachrome: Jediná cesta k barvě

Pozitivní barevné filmy byly desítky let volbou profesionálních fotografů, kteří fotili v barvě. Nabízí realistické podání barev, dobrý kontrast a velmi jemné zrno. Mezi nevýhody patří zejména to, že tyto filmy mají obvykle nízké ISO, většinou maximálně 100, ale našly se i výjimky. Druhou, a poměrně zásadní nevýhodou, je velmi nízký dynamický rozsah filmů. Nehodí se proto pro fotografování kontrastních scén, které kombinují výrazná světla a hluboké stíny. Navíc vyžadují velmi přesné měření expozice, odchylka i o 0.5 stupně může pokazit celou fotku. Ale jak jednou někdo moudřejší než já řek: „Jediná cesta k barevné fotografii je diapozitiv.“. Proto jsem si na letošní jaro obstaral několik kazet filmu Kodak Ektachrome, který patřil až do ukončení výroby v roce 2012 mezi nejoblíbenější barevné pozitivní filmy na světě.

Pokud pravidelně sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak Kodak letos ohlásil návrat Ektachromu ve formátech Super 8 (pro kamery) a jako 35mm film pro fotoaparáty. Jenomže návrat je ohlášený až na čtvrtý kvartál roku 2017 a co jako chcete fotit na barevný film v zimě? Proto jsem si říkal, že bych si Ektachrome rád vyzkoušel ještě předtím, než dorazí na trh. Tudíž jsem musel hledat, kdo by náhodou měl pár kazet původního materiálu v mrazáku. Nakonec se mi povedlo ulovit 5 kazet expirovaných v roce kolem roku 2012, ale poctivě zamražených, tudíž měly být v podstatě čerstvé. Jednu kazetu jsem si cvičně nafotil, abych si vyzkoušel, jak se film chová v různém světle a byl jsem příjemně překvapen. Schválně jsem fotil světelně komplikované scény, abych poznal limity dynamického rozsahu a toho, co mi film dovolí za chyby v měření expozice. Většina fotografií vyšla překvapivě dobře exponovaných. Expozici jsem měřil většinou klasicky na stíny, jako s negativem, což mi bylo u ektachromu doporučeno. Pak už nezbylo jen čekat na příležitost, při které film použiju naostro. S barvou je to složité, několikrát jsem se nechal slyšet, že barva se hodí tak maximálně na krajinky a pornografii, což tedy nejsou zrovna obvyklá témata mé fotografie.

Nakonec se dovolená ve Španělsku a Portugalsku ukázala jako ta správná příležitost pro použití diapozitivů, protože kdo by se nechtěl po návratu pochlubit diáky z dovolené, stejně jako v roce 76, kdy dostal devizový příslib do Jugošky? Takže jsem vyndal filmy z mrazáku a vyrazil na cesty. Počasí bylo slunečné, takže bylo i dost světla pro exponování filmu s ISO 100. Madrid nebyl příliš barevný, zato Lisabon a nedaleké městečko Sintra byly pro barvu zdaleka lepší. Zpracování diapozitivů není tak jednoduché jako u barevnách negativních filmů, které vám ještě leckde vyvolají. V Praze ale není takový problém vyvolat ani diapozitiv (Béfoto). Je na tom něco speciálního, prohlížet si proti světlu vyvolaný diapozitiv. Obrázky nemají převrácené barvy, takže opravdu vidíte přesně to, co jste vyfotili.

Samotná digitalizace diapozitivů je celkem jednoduchá, prostě je strčíte do skeneru. Problém je vyladit výsledný sken tak, aby byly barvy co nejpřirozenější. Ektachrome má lehce narůžovělý závoj který vyžaduje opatrnou manipulaci s vyvážením bílé a dalšími hodnotami, aby se člověk dostal k výsledku s jakým je spokojený. I přes všechny těžkosti, které přináší focení na barevný pozitivní film, stojí odměna za to. Doporučil bych to každému alespoň vyzkoušet. Už se těším na znovuoživený Ektachrome, pro který určitě najdu příští rok na jaře a v létě nějaké vhodné použití.