Skotsko, část 1.

Když chcete fotit, jeďte na dovolenou nebo na výlet sami. Jednoduchá rada pro začátek. Abyste vytvořili zajímavé, či nedejbože dobré fotografie, tak potřebujete především klid a na celý proces se soustředit. Volnost pohybu je také důležitá, jít kam chcete a kdy chcete. Ten kdo to zvládne i s manželkou a 3 dětmi má mojí úctu.

S manželkou jsme se vydali do Skotska na dovolenou s naší rodinou, jejíž část žije ve Velké Británii. Jelikož se tchán cítí být po otci skotem, bylo Skotsko jasná volba. Na Černý ostrov, tedy „Black Isle“ jsme vyrazili přes Londýn a Edinburgh, o kterých napíšu ke konci tohoto příspěvku, protože jim chci dát ještě jednu šanci na cestě zpět.

Skotská příroda je opravdu zajímavá a krásná, pro někoho, kdo se věnuje krajinářské fotografii, to může být doslova ráj. Osobně mi krajinky nic moc neříkají a tak jsem se v prvotním šoku obrátil pro radu k předsedovi spolku „Ostravských krajinkářů“. Dotaz byl jednoduchý – 35 nebo 50mm ohnisko? Odpověď byla poněkud nejednoznačná: „Můžeš zkusit 35.“ Tak jsem to zkusil a stálo to za penderek. Ve výsledku jsem pak hodně fotil Flexaretou (formát 6x6), která má ohnisko 80mm, což odpovídá 50mm na kinofilmu. Jsem dost zvědavý (tenhle příspěvek jsem napsal, ještě než jsem měl fotky vyvolané) jak to dopadne. Můj Flexaret IV má tendenci snímky lehce přeexponovávat, což se snažím kompenzovat větším přicloněním, než které mi doporučí expozimetr. Pro svoje snímky ve formátu 6x6 také tradičně používám barevný filmy (Kodak Portra).

Co se týče technického pokroku mého černobílého focení na kinofilm, tak se mi povedlo sehnat žlutozelený filtr, který je (byl) v krajinářské fotografii velmi používaný. Jeho efekt by měl být podobný jako u UV filtru v barevné fotografii, plus lepší separace odstínů zelené a další pozitiva a jistoty. Ve výsledku, když jsem fotky vyvolal a negativy digitalizoval, zjistil jsem, že to je asi nejlepší univerzální filtr pro černobílou fotografii vůbec! Problém byl v tom, že když jsem do Skotska vyrážel, neměl jsem s ním nafocený a vyvolaný ani jede film, takže jsem vůbec nevěděl, jak budou fotografie vypadat, ale to mě v žádném případě neodradilo od jeho použití, co jak jsem již psal, byla správná volba.

Náš program ve Skotsku se sestával převážně z dlouhých procházek lesy a po plážích, na kterých čekali lidé vybavení teleobjektivy na výskyt delfínů. Cvaknout pláž, moře, ropné plošiny a stačilo., nic převratného jsem si od těch fotek nesliboval, ale jinak bych umřel nudou (nakonec některé vyly fajn). Pobřežní městečka, jako například Cromarty, jsou sice malebná, ale i dost mrtvá. Není tam moc co fotit, natož aby se tam člověk pokoušel o nějaké „streetphoto“. Naproti tomu krásně hluboké lesy byly teď na konci léta docela prima. Všude spousta barev, hlavně každý myslitelný odstín zelené. A tak jsem fotil. Barevné, černobílé, kinofilm i střední formát (6x6). V lese se občas dá najít nějaký zajímavý detail, pohrát si s hloubkou ostrosti a podobně. To mě zaujalo trošku víc, než focení krajinek a různých panoramat. Předseda spolku „Ostravských krajinkářů“ semnou snad bude v tomto bodě souhlasit.

Příchuť skotského maloměsta (co je vlastně ve skotských poměrech maloměsto?) jsem měl možnost okusit v Inverness. Mešsto se 40 tis obyvateli, mezi jezerem Loch Ness (které je tak nudní, že mu není nutné věnovat víc prostoru) a mořem. V Inverness mají všechno  - hrad nad městem, kde sídlí soud, pár hospod a Viktoriánské kryté tržiště – tehdejší obdobu dnešních nákupáků. V hospodách je docela živo, skoro v každé hraje večer živá muzika a jak se zdá, Skoti umí hodit věci za hlavu a dát si pár piv. S ČR se to samozřejmě nedá srovnat. Streetphoto by se tu asi v zásadě provozovat dalo, ale já byl tak vysílen krajinkami a rodinnou pohodou, že jsem radši zalezl do mekáče a začal sepisovat tenhle příspěvek, který dokončím zřejmě na letišti nebo v letadle cestou domů.

Za týden se podíváme na zoubek Londýnu a Edinburghu!

Celé album ze Skotska a Anglie na Flickru

Řím

Vyrazit uprostřed léta do Říma, když ne úplně dobře snášíte davy turistů na každém kroku, se může zdát jako holé šílenství. Jenomže jsme si s manželkou už provedli průzkum terénu a zjistili jsme, že Řím má úžasnou schopnost pohlcovat masy turistů a zabránit jejich přílišnému hromadění na několika málo místech. Plus jsme s manželkou všechny hlavní památky viděli již dříve a tak nás hlavně zajímalo, jak žijí a jak se baví místní.

V Bed and Breakfast, kam jsme dorazili asi v jednu ráno, jsme si nechali poradit pár míst, kam místní obyvatelstvo vyráží za zábavou a dobrým jídlem. Hlavním bodem zájmu místních se v poslední době stala čtvrť „Transtevere“ v jejímž centru stojí údajně nejstarší kostel v Římě. Těžko říct, co tam bylo první, jestli nepředražené jídlo a pouliční umělci nebo hipsteři, ale tak nějak to tam funguje ve vzájemné symbióze. Hladovým turistům ku prospěchu.

Poučen z Paříže mě teď to Říma sice opět doprovázela moje „Fejkolejka“, ale tentokrát vybavena objektivem Jupiter 12 s ohniskem 35mm a světelností 2.8. Tato změna mi umožňuje pořizovat širší záběry, avšak je vykoupena nutností použít přídavný hledáček. Ten zabudovaný v těle fotoaparátu je totiž pouze pro ohniskovou vzdálenost 50mm základního Jupiteru 8. Problém přídavného hledáčku tkví v tom, že ostřit pomocí dálkoměru musíte v hledáčku vestavěném a pak překomponujete v hledáčku uchyceném do sáněk pro blesk.

Přídavný hledáček KMZ je chytře vymyšlené zařízené, které vám umožní komponovat se všemi objektivy, které v SSSR pro Zorki (a další foťáky) vyráběli. Jedná se tedy o ohniska 28-35-50-85-135mm. Nevýhodou je velká paralaxa (výška hledáčku nad objektivem), ale i ta jde ručně kompenzovat pomocí nastavení. Dost také záleží, jak se sešly výrobní tolerance hledáčku a sáněk pro blesk, u některých foťáků tam bude trochu volně a přesné kompozice mohou představovat problém. Já měl docela štěstí a tolerance se sešly dobře a všechno plus minus funguje.

Řím byl přelomový i v dalším ohledu. Poprvé jsem použil navíječku metráže, do které jsem rovnou koupil 30.5m svého oblíbeného Ilfordu HP5. Konečně jsem se také rozhodl, že veškeré černobílé filmy si doma zpracuji sám. Pokusil jsem se také o experiment s push procesem filmu na ISO 3200, abych mohl fotit v noci, ale to kvůli problémům s měřením expozice za šera úplně nevyšlo.

Přes den jsem fotil s neustále nasazeným oranžovým filtrem, který jednak snižuje množství světla (základní citlivost HP 5 je ISO 400) a druhaj oranžový filtr docela pěkně zvyšuje kontrast. I u fotek, kde se například obloha zdála přepálená, bez kontrastu, se mi povedlo vše zachránit jemnými úpravami při post procesu naskenovaného negativu. Musím se ale taky přiznat, že jsem v Římě tolik nefotil. Ostré slunce, teploty permanentně přes 30°C a „tvrdé“ světlo nejsou ideální podmínky. Věnoval jsem se tedy spíše italskému jídlu, což je asi to nejrozumnější volba (hned po manželce samozřejmě). Nikam se nehonit a dobře se najíst, podobně jako v Paříži. Každopádně jsem přišel na to, že v úzkých římských uličkách je lepší se pohybovat s relativně kompaktním dálkoměrným foťákem než se zrcadlovkou s dlouhým objektivem. Tedy pokud nejste Japonec nebo Číňan., to si pak klidně vezměte i pořádný stativ a odrazné desky.

Pokud fotíte na film, jako já, narazíte možná na problém s tím, že město ožívá především v noci. Fotím na ISO 400, se kterým se i ve večerním hodinách udržím na rozumných závěrkových časech (1/30 udržím spolehlivě, 1/15 jak kdy), když je ale opravdu tma, tak ani IS0 400 nestačí. Oči jsou pro odhad zrádné, protože se tmě přizpůsobí, takže se Vám může zdát, že je světla dost, ale není. Řešením může být film s vysokou citlivostí, i když i ten má svá úskalí nebo můžete provést push-proces. Druhá možnost funguje tak, že například s filmem o citlivosti 400 fotíte jako by měl citlivost 3200, tedy ho podexponujete o celé 3 stupně. Tomu pak musíte přizpůsobit i vyvolání negativu – delší čas strávený ve vývojce. Návod, jak vyvolat skoro každý film si většinou najdete pro různé kombinace filmů a chemie na internetu, případně Vám poradí nějaký guru klasické fotografie. Za předpokladu, že nějakého znáte.

Samotný push-proces se mi docela povedl, ale ze 2 filmů focených v noci se stejně povedla jen jedna fotka. Především jsem špatně změřil expozici, používám aplikaci pro iPhone, která většinou měří spolehlivě. Ve tmě ale neměří, jak jsem následně zjistil, pouličními lampami osvětlenou ulici naměříte a vyfotíte spolehlivě, další věci už ne. Specializovaný expozimetr bude asi nutnost. Takové marginality, jako že se po tmě špatně ostří a že přídavný hledáček je tmavý, že se špatně komponuje, se vůbec nebudu zmiňovat. Nakonec ta jedna fotka, co se v noci „povedla“ je docela fajn. Plus mám pro příště velmi cennou zkušenost. O poznání víc mě potěšilo, že z mého Polaroidu SX-70 vylezlo 8 z 8 dobře exponovaných fotografií. To rozhodně nebává zvykem – ale o zrádnosti Polaroidu až někdy jindy.

Řím je plný různých klišé a je na Vás, jak se s nimi poperete. Samostatnou kapitolu pak představuje focení ve Vatikánu. V interiérech je docela tma a na blesk můžete zapomenout. Tehdy přišlo ke slovu moje Lomo LCA, které je malé, nenápadné a má automatiku expozice. Povedlo se mi s ním fotit i v Sixtínské kapli, kde se jinak fotit nesmí. Několik čínských turistů bylo vyvedeno zřízenci, protože fotili. Ne však já, mě si nikdo nevšiml. Doufám, že fakt, že jsem nechal dopadnout odražené fotony světla, na svůj film nepoškodilo cenné malby. Nerad bych si to musel vyčítat. Pokud si lámete hlavu, jestli do Říma vzít černobílý nebo barevný film, tak Vám to usnadním. Černobílý. Řím není v této době (jestli kdy) moc barevné město.

Takže ve zkratce – Řím se fotit dá, ale má to svá úskalí a dost možná zjistíte, že je lepší posedávat s dobrým italským jídlem a pít studené (překvapivě pitelné) pivo, než ve 30°C běhat v ulicích s foťákem. Porchetta, pivo a zašít se někam do stínu – to je můj recept.

Celé album z Říma na Flickru

Paříž

Spontánní výlet! Znáte to? Já až doteď prakticky vůbec, maximálně tak do vedlejšího okresu.

Rychle pobrat hotovost, koupit lístky na autobus, popadnout foťák a každý film, který doma najdete a pak se jen modlit aby vlak neměl zpoždění a vy jste byli na Florenci včas.

Musíte překonat nejednu překážku, kterou před Vás touha navštívit tuto evropskou kulturní Mekku postaví. Můžete se těšit především na nezapomenutelných 14 hodin v autobuse Eurolines. Nezapomenutelných bohužel, protože byste je určitě rádi zapomněli. Pokud budete mít štěstí, usnete. Pokud ne, budete třeba moct poslouchat absťákové blábolení páru závislého na pervitinu. Možná ale máte svůj recept, jak dlouhé cesty busem přežít a pak se o něj prosím podělte. Já ten recept nemám.

Takže pokud Vás nepobodá paranoidní feťák o řadu sedadel před Vámi, tak kolem 6 ráno dorazíte na Gallieni Gare, nasednete na metro a spolu s obyvateli předměstí se vydáte do centra. Oni možná do kanceláře nebo prodávat Eiffelovky za 1 Euro a vy…?

Ulice jsou na jaře v 7 hodin ráno krásně prázdné. Budete se o ně dělit jen s pár metaři a závozníky. Pokud si chcete nějaké město skutečně užít a Paříž zvlášť, tak nesmíte chybět u toho, když se probouzí. Z metra jsme, jako obvykle, vystoupili někde v blízkosti Louvru a pěšky jsme se vydali směrem k Notre-Dame. V Paříži budete vůbec hodně chodit pěšky, je to levnější a víc toho uvidíte. Patnáct nebo dvacet kilometrů denně zvládnete.

Hned přes řeku od Notre-Dame je na rohu na adrese 21 Quai de Montebello kavárna Café Panis, kde jako vždy rozbíjíme základní tábor a dáme si snídani. Kuchař ještě nedorazil do práce a tak se nám černý číšník omlouvá, že k snídani dostaneme zatím bez osmažených vajec. Po chvíli se ale zjevil i se dvěma talíři vajec, která v kuchyni sám osmažil. V tu chvíli je to ten nejlepší číšník na světě. Asi bych tu zvládl vydržet celý den. Výhled na Notre-Dame a autentický interiér ze 70. let jsou pro mě jen těžko odolatelná kombinace. Káva je levná a obsluha chápe, že budete s jedním šálkem sedět třeba dvě hodiny a jen se tak poflakovat, což je druhá nejlepší věc co můžete v Paříži dělat. Ta první je, i když jen těsně, vyrazit do ulic a pokusit se pozorovat obyčejný život v Paříži. To jde brzy po ránu ještě docela dobře. Místní se často cestou do práce staví na rychlou ranní kávu, kterou vypijí ve stoje u baru ve „své“ kavárně. Závidím jim ty drobnosti, které činí život o tolik hezčí, a doufám, že se to jednou dostane taky k nám. Ráno se mi povedly jedna dvě fotografie a tak jsem docela spokojený.

Později už zůstanou v ulicích hlavně turisté a ti nejsou příliš zajímaví. Paříž je plná galerií a muzejí, které stojí za to vidět, osobně bych si je vyhradil pro výlet zcela zvlášť, když chcete v Paříži fotit, tak se takovými věcmi nezdržujte. Ulice, kavárna a postel v levném hotelu v 18. obvodě by měly uspokojit všechny Vaše kulturní i fyziologické potřeby. Takže ráno je pryč, s ním i závozníci, pracovníci technických služeb a i místní se z kaváren přesunuli do práce. Co teď? No přece rychle si nafotit taková ta pařížská klišé! Nechápejte mě špatně, klišé nemusí být nutně špatná, je to dobré cvičení, protože pak svou fotografii porovnat se spoustou dalších, které zachycují to samé místo. V Paříži to to bude zejména Eiffelovka. Tady jsem poprvé výrazněji narazil na limity své techniky. Moje „Fejkolejka“ Zorki 4K má objektiv s ohniskovou délkou 50mm, což je na jednu stranu fajn, protože máte  obraz v takovém měřítku, v jakém ho vidí vaše oko, ale políčko kinofilmu je docela malé a tak se Vám muže stát, že se Vám něco do hledáčku prostě nevejde. Můžete zkusit couvat, ale občas není již kam. Většinou nezbude než místo fotky celé budovy si vystačit s nějakým zajímavým detailem nebo to nefotit vůbec. Na druhou stranu je ohnisko 50mm výborné na focení lidí, alespoň pro mě, protože si můžete podržet maličko odstup, abyste se nedostávali příliš blízko a nebyli lidem nepříjemní a nedostali třeba ránu kamenem. Eiffelovku jsem nakonec celou vyfotil až z vrcholu Jardins de Trocadero, cca 750m od její základny.

Svojí asi nejoblíbenější budovu – Sacre-Coeur, jsem mohl nafotit při západu slunce. Večer je tam velmi živo a je tam příjemná atmosféra, lidé tam chodí pozorovat západ slunce nad městem. Na večeři tam ale bude draho a moc turistů, ale v přilehlém 18. obvodě je docela levně, jen se nesmíte bát a podléhat předsudkům.

Z Paříže jsme se vraceli s bolavýma nohama, 4 exponovanými černobílými kinofilmy, 2 svitkovými kinofilmy z Diany F+ (o té jindy) a jednoduchým receptem, jak si Paříž užít na maximum. Nesnažte se příliš tvrdě toho vidět co nejvíc. Poflakujte se ulicemi s nenucenou samozřejmostí, pijte kávu, když na ní máte chuť a když Vás zmůže únava, natáhněte se někde v parku. Snažte se moc a vždycky se najde něco, co Vás rozčílí a to je na tak krásném místě opravdu škoda.

Celé album z Paříže na Flickru

Fejkolejka

Svůj první příspěvek na blog píšu rukou do svého papírového notesu. Není to ale proto, že bych odmítal počítače a elektroniku. Důvod je mnohem prostší. Sedím na palubě letadla do Londýna a následně pokračuji autobusem do Edinburghu. Po Praze, Paříži a Římě další světové metropole, kam vyrážím s taškou plnou fotoaparátů a filmů. Je to vlastně takový návrat ke kořenům, protože právě v Anglii před 8 měsíci to celé začalo.

Když jsme trávili vánoce u příbuzných na pomezí Anglie a Walesu, dostal jsem od své manželky jako dárek stavebnici kinofilmové zrcadlovky „Lomography Konstruktor“. Ta toho teď asi lituje, protože nemohla tušit, co se rozpoutá. Nemohla tušit, že ve mně opět naplno probudí lásku k fotografování, která spala asi od roku 2002 – data nákupu prvního digitálního fotoaparátu, tehdy jsem s focením skončil. Sice jsem posledních pár let vyhrožoval comebackem, ale až vánoce roku 2014 byly tím impulsem.

Vrátil jsem se k focení a vrátil jsem se i ke kinofilmu. Z jednoduchého důvodu, na digitál jsem prostě zanevřel. Z dnešního pohledu se focení na film může zdát jako beznadějný anachronismus ale ještě to není tak dávno, co byl film jednička – asi tak 15 let.

Tak jsem nakoupil pár starých foťáků a začal se znovu učit všechno, co jsem kdysi znal a uměl, ale za víc než 10 let nečinnosti zapomněl.

Samotný technický aspekt věci je dnes až směšně jednoduchý. Stačí aplikace do chytrého telefonu, která vám změří expozici vámi vybrané scény a dá vám výstup v podobě clonového čísla a času závěrky pro zvolenou citlivost filmu. Zvládne to i dítě nebo hipster – i když ten spíš ne a špatně exponovanou fotku bude vydávat za záměr a experimentální umění. Tohle platí, pokud nemáte fotoaparát s vestavěným expozimetrem. Což nemám.

Co je už těžší je vybrat si, co a jak budeme fotografovat. Můžete postupně zkusit více oborů fotografie, ale já beru téma a jisté vymezení se jako prostředek, který mi umožní se plně soustředit a vypilovat konkrétní dovednosti.

Já se při takové rozvaze dobral k rozhodnutí, že bych rád fotografoval obyčejný lidský život ve městě. Teď se tomu říká „streetphoto“ nebo také „social documentary“ – to druhé je poněkud širší smysl slova a já ho mám radši. Je to hrozně in a kde kdo tvrdí, že to dělá. Někdo hůř, někdo lépe. A tak i já, den co den vyrážím do ulic s foťákem.  Na popruhu kolem krku se mi pohupuje 40 let starý (letos na rok přesně) foťák Zorki 4K. Poměrně vydařený Sovetský fotoaparát inspirovaný německými přístroji Leica a proto své Zorki říkám jednoduše „Fejkolejka“. Teď odpočívá v mém palubním zavazadle a čeká na přistání, aby mohla začít odvíjet další příběh zachycený na pás kinofilmu. A po pravdě řečeno nemám vůbec tušení, co se nám povede vyfotit.