Paříž

Spontánní výlet! Znáte to? Já až doteď prakticky vůbec, maximálně tak do vedlejšího okresu.

Rychle pobrat hotovost, koupit lístky na autobus, popadnout foťák a každý film, který doma najdete a pak se jen modlit aby vlak neměl zpoždění a vy jste byli na Florenci včas.

Musíte překonat nejednu překážku, kterou před Vás touha navštívit tuto evropskou kulturní Mekku postaví. Můžete se těšit především na nezapomenutelných 14 hodin v autobuse Eurolines. Nezapomenutelných bohužel, protože byste je určitě rádi zapomněli. Pokud budete mít štěstí, usnete. Pokud ne, budete třeba moct poslouchat absťákové blábolení páru závislého na pervitinu. Možná ale máte svůj recept, jak dlouhé cesty busem přežít a pak se o něj prosím podělte. Já ten recept nemám.

Takže pokud Vás nepobodá paranoidní feťák o řadu sedadel před Vámi, tak kolem 6 ráno dorazíte na Gallieni Gare, nasednete na metro a spolu s obyvateli předměstí se vydáte do centra. Oni možná do kanceláře nebo prodávat Eiffelovky za 1 Euro a vy…?

Ulice jsou na jaře v 7 hodin ráno krásně prázdné. Budete se o ně dělit jen s pár metaři a závozníky. Pokud si chcete nějaké město skutečně užít a Paříž zvlášť, tak nesmíte chybět u toho, když se probouzí. Z metra jsme, jako obvykle, vystoupili někde v blízkosti Louvru a pěšky jsme se vydali směrem k Notre-Dame. V Paříži budete vůbec hodně chodit pěšky, je to levnější a víc toho uvidíte. Patnáct nebo dvacet kilometrů denně zvládnete.

Hned přes řeku od Notre-Dame je na rohu na adrese 21 Quai de Montebello kavárna Café Panis, kde jako vždy rozbíjíme základní tábor a dáme si snídani. Kuchař ještě nedorazil do práce a tak se nám černý číšník omlouvá, že k snídani dostaneme zatím bez osmažených vajec. Po chvíli se ale zjevil i se dvěma talíři vajec, která v kuchyni sám osmažil. V tu chvíli je to ten nejlepší číšník na světě. Asi bych tu zvládl vydržet celý den. Výhled na Notre-Dame a autentický interiér ze 70. let jsou pro mě jen těžko odolatelná kombinace. Káva je levná a obsluha chápe, že budete s jedním šálkem sedět třeba dvě hodiny a jen se tak poflakovat, což je druhá nejlepší věc co můžete v Paříži dělat. Ta první je, i když jen těsně, vyrazit do ulic a pokusit se pozorovat obyčejný život v Paříži. To jde brzy po ránu ještě docela dobře. Místní se často cestou do práce staví na rychlou ranní kávu, kterou vypijí ve stoje u baru ve „své“ kavárně. Závidím jim ty drobnosti, které činí život o tolik hezčí, a doufám, že se to jednou dostane taky k nám. Ráno se mi povedly jedna dvě fotografie a tak jsem docela spokojený.

Později už zůstanou v ulicích hlavně turisté a ti nejsou příliš zajímaví. Paříž je plná galerií a muzejí, které stojí za to vidět, osobně bych si je vyhradil pro výlet zcela zvlášť, když chcete v Paříži fotit, tak se takovými věcmi nezdržujte. Ulice, kavárna a postel v levném hotelu v 18. obvodě by měly uspokojit všechny Vaše kulturní i fyziologické potřeby. Takže ráno je pryč, s ním i závozníci, pracovníci technických služeb a i místní se z kaváren přesunuli do práce. Co teď? No přece rychle si nafotit taková ta pařížská klišé! Nechápejte mě špatně, klišé nemusí být nutně špatná, je to dobré cvičení, protože pak svou fotografii porovnat se spoustou dalších, které zachycují to samé místo. V Paříži to to bude zejména Eiffelovka. Tady jsem poprvé výrazněji narazil na limity své techniky. Moje „Fejkolejka“ Zorki 4K má objektiv s ohniskovou délkou 50mm, což je na jednu stranu fajn, protože máte  obraz v takovém měřítku, v jakém ho vidí vaše oko, ale políčko kinofilmu je docela malé a tak se Vám muže stát, že se Vám něco do hledáčku prostě nevejde. Můžete zkusit couvat, ale občas není již kam. Většinou nezbude než místo fotky celé budovy si vystačit s nějakým zajímavým detailem nebo to nefotit vůbec. Na druhou stranu je ohnisko 50mm výborné na focení lidí, alespoň pro mě, protože si můžete podržet maličko odstup, abyste se nedostávali příliš blízko a nebyli lidem nepříjemní a nedostali třeba ránu kamenem. Eiffelovku jsem nakonec celou vyfotil až z vrcholu Jardins de Trocadero, cca 750m od její základny.

Svojí asi nejoblíbenější budovu – Sacre-Coeur, jsem mohl nafotit při západu slunce. Večer je tam velmi živo a je tam příjemná atmosféra, lidé tam chodí pozorovat západ slunce nad městem. Na večeři tam ale bude draho a moc turistů, ale v přilehlém 18. obvodě je docela levně, jen se nesmíte bát a podléhat předsudkům.

Z Paříže jsme se vraceli s bolavýma nohama, 4 exponovanými černobílými kinofilmy, 2 svitkovými kinofilmy z Diany F+ (o té jindy) a jednoduchým receptem, jak si Paříž užít na maximum. Nesnažte se příliš tvrdě toho vidět co nejvíc. Poflakujte se ulicemi s nenucenou samozřejmostí, pijte kávu, když na ní máte chuť a když Vás zmůže únava, natáhněte se někde v parku. Snažte se moc a vždycky se najde něco, co Vás rozčílí a to je na tak krásném místě opravdu škoda.

Celé album z Paříže na Flickru