Fejkolejka

Svůj první příspěvek na blog píšu rukou do svého papírového notesu. Není to ale proto, že bych odmítal počítače a elektroniku. Důvod je mnohem prostší. Sedím na palubě letadla do Londýna a následně pokračuji autobusem do Edinburghu. Po Praze, Paříži a Římě další světové metropole, kam vyrážím s taškou plnou fotoaparátů a filmů. Je to vlastně takový návrat ke kořenům, protože právě v Anglii před 8 měsíci to celé začalo.

Když jsme trávili vánoce u příbuzných na pomezí Anglie a Walesu, dostal jsem od své manželky jako dárek stavebnici kinofilmové zrcadlovky „Lomography Konstruktor“. Ta toho teď asi lituje, protože nemohla tušit, co se rozpoutá. Nemohla tušit, že ve mně opět naplno probudí lásku k fotografování, která spala asi od roku 2002 – data nákupu prvního digitálního fotoaparátu, tehdy jsem s focením skončil. Sice jsem posledních pár let vyhrožoval comebackem, ale až vánoce roku 2014 byly tím impulsem.

Vrátil jsem se k focení a vrátil jsem se i ke kinofilmu. Z jednoduchého důvodu, na digitál jsem prostě zanevřel. Z dnešního pohledu se focení na film může zdát jako beznadějný anachronismus ale ještě to není tak dávno, co byl film jednička – asi tak 15 let.

Tak jsem nakoupil pár starých foťáků a začal se znovu učit všechno, co jsem kdysi znal a uměl, ale za víc než 10 let nečinnosti zapomněl.

Samotný technický aspekt věci je dnes až směšně jednoduchý. Stačí aplikace do chytrého telefonu, která vám změří expozici vámi vybrané scény a dá vám výstup v podobě clonového čísla a času závěrky pro zvolenou citlivost filmu. Zvládne to i dítě nebo hipster – i když ten spíš ne a špatně exponovanou fotku bude vydávat za záměr a experimentální umění. Tohle platí, pokud nemáte fotoaparát s vestavěným expozimetrem. Což nemám.

Co je už těžší je vybrat si, co a jak budeme fotografovat. Můžete postupně zkusit více oborů fotografie, ale já beru téma a jisté vymezení se jako prostředek, který mi umožní se plně soustředit a vypilovat konkrétní dovednosti.

Já se při takové rozvaze dobral k rozhodnutí, že bych rád fotografoval obyčejný lidský život ve městě. Teď se tomu říká „streetphoto“ nebo také „social documentary“ – to druhé je poněkud širší smysl slova a já ho mám radši. Je to hrozně in a kde kdo tvrdí, že to dělá. Někdo hůř, někdo lépe. A tak i já, den co den vyrážím do ulic s foťákem.  Na popruhu kolem krku se mi pohupuje 40 let starý (letos na rok přesně) foťák Zorki 4K. Poměrně vydařený Sovetský fotoaparát inspirovaný německými přístroji Leica a proto své Zorki říkám jednoduše „Fejkolejka“. Teď odpočívá v mém palubním zavazadle a čeká na přistání, aby mohla začít odvíjet další příběh zachycený na pás kinofilmu. A po pravdě řečeno nemám vůbec tušení, co se nám povede vyfotit.