Motivace: 3 roky s foťákem

Budou to už 3 roky, co jsem po dlouhé pauze začal zase fotografovat. Z jakého důvodu jsem se tenkrát rozhodl zrovna pro pouliční fotografii už nevím. Možná jsem si myslel, že je to žánr fotografie, který může člověk praktikovat každý den cestou do práce a z práce. Hloubku svého omylu jsem si uvědomil až o dost později. Velká změna přišla až když jsem začal fotit první ucelený dokumentární projekt.  S focením MMA jsem původně začal, abych měl materiál pro talentové zkoušky na ITF. Líbilo se mi fotit s jasným záměrem, co s fotografiemi pak udělám. Zhruba v polovině celého procesu jsem zjistil, že mi už na nějaké přihlášce vůbec nezáleží. Moje vnitřní motivace byla dostatečná, abych projekt dokončil, z fotografií udělal výběr a nazvětšoval ho v temné komoře. A pak jsme šel prostě dál.

Od té doby pořád hledám další téma, kterému bych se mohl věnovat. Proč? Abych pak měl co dávat na Instagram a sdílet na facebooku? Ne. Moje motivace je nezávislá na vnějších faktorech, jako je například pochybná validace mé tvorby přes lajky na sociálních médiích. Stačí mi vědomí, že jsem ty fotografie pořídil a že jsou uloženy v deskách s ostatními negativy. Samozřejmě by šlo debatovat o tom, co zakládá „existenci“ fotografie. Vyvolaný negativ? Zvětšenina? Obrazová reprodukce digitálních dat? Než až to, když fotografii někomu ukážu? Kdybych měl zaujmout nějaké stanovisko, tak bych za „hotovou“ považoval fotografii v okamžiku, kdy je z negativu zvětšená na papír. V tu chvíli se o ní můžu nebo nemusím podělit. S hanbou se musím přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem naposledy zvětšoval. Pořád mi přijde, že mám dost práce s focením někde tam venku.

Nevím, jestli bych dokázal popsat procesy, které mi proběhnout hlavou, když k oku zvedám fotoaparát. Tedy pokud pomineme věci jako je zhodnocení expozice a kompozice. Otázkou je, proč vůbec fotografii pořizuji. Abych něco zaznamenal? Proto, abych něco sdělil? Čím dál tím víc začínám zjišťovat, že si skrz fotografii nastavuji zrcadlo sám sobě a svému pohledu na svět. I proto fotografuji jen věci a témata, která mě osobně zajímají. Vždy se snažím dívat trochu opačným směrem než většina lidí. Snažím se, aby to nebyla taková ta manýristická jinakost za každou cenu. Setkal jsem se samozřejmě i s názory, že fotit na film je samoúčelná jinakost a manýra. To mohlo platit před pár lety, ale v dnešní době filmového obrození je to jen lichý pseudoargument. Je to koneckonců jen technický prostředek. Dřív jsem si také myslel, že mě fotografování jaksi izoluje od prožitků, teď vím, že je to naopak. Každou scénu, kterou fotografuji, vnímám mnohem intenzivněji.

Fotografickou motivací bude v mém případě nejspíš právě ta snaha dosáhnout intenzivnějšího vnímání světa. Zkoumat nové situace, lidi a děje pro mě pak získává úplně nový význam. Musím se na věci dívat z jiného úhlu pohledu, abych vše zachytil tak, jak to vidím v hlavě a aby ten obraz na políčku filmu dával smysl. Jistě, to co dává smysl mě, nemusí ještě dávat smysl někomu jinému, ale to je riziko jakékoliv tvůrčí činnosti, kterou čas od času sdílíme s okolím. V poslední době mě motivují hlavně rozhovory s fotografy. Skrze konfrontaci s jinými přístupy k fotografii si tříbím a vyjasňuji ten svůj a kdo ví, třeba se mi letos poštěstí začít fotit něco zajímavého.

Martin Wágner: Tajemný východ

Mé pozvání k rozhovoru tentokrát přijal dokumentární fotograf Martin Wágner, který se specializuje na mě velmi blízké téma Ruska (ale nejenom toho). S jeho fotografiemi jsem se poprvé setkal na výstavě "Na Vostok". Okamžitě mě zaujala jejich kompozice a velmi precizní černobílé zpracování. Povídali jsme si o cestách do Ruska, specifickém prostředí té obrovské země, ale i tom, proč se po letech vrátil zpět k fotografování na film.


Jak jste začínal s focením?

Od dvanácti let jsem chodil do skauta a tam se odehrávala různá dobrodružství, která mě fascinovala a já o nich chtěl vyprávět. Jenomže jsem si uvědomil, že mi je nikdo nevěří, a tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych je fotografoval. Samozřejmě se mi to nedařilo úplně fotograficky zachytit, ale je fakt, že moje první fotografická výstava, v mých patnácti letech byla právě z prostředí skautingu.

Fotíte na film?

Teď jsem znovu začal. Dlouho jsem fotil na film, do roku 2006. V roce 2007 jsem si koupil první digitál, což byl Nikon D200. Jel jsem pak do Ruska, měl jsem sebou tu D200 a jako záložní jsem si vezl Nikon FE. Za celou dobu jsem nenafotil ani jeden film, takže jsem pak filmy v Kyjevě věnoval jedné kamarádce a od té doby jsem na film nefotil. Trošku jsem koketoval s formátem 6x6, to když jsem chtěl fotit nějaké krajiny. Dostal jsem také na dlouhodobou zápůjčku od kamaráda Michala Kratochvíla fotoaparáta Calumet 4x5 a od Tomáše Rasla jsem zase dostal nějaké filmy, ale ještě jsem to všechno nenafotil. No a teď jsem se přes Honzu Dobrovského zase vrátil ke kinofilmu. Jeden z důvodů toho fotografování na film je to, abych si nějaké věci připomněl a abych měl reflexi pro úpravu svých digitálních fotek u kterých se snažím, aby byly podobné těm na film. Zkrátka abych to moc nepřeháněl s úpravami a podobně.

Jekaterinburg 2002

Jaké vybavení momentálně používáte?

Na film mám Konicu Hexar AF a digitál používám Sony A7.

Proč fotíte černobíle?

Černobílá byla prostě dostupná, dřív jsem si kupoval černobílé filmy, metráže, chemii a platit 100kč za vyvolání barevného filmu, když mi bylo dvanáct třináct let bylo prostě moc. Nějakým způsobem se mi ta černobílá fotografie líbila, takže jsem v tom pokračoval. S příchodem digitálu člověk samozřejmě může zkoušet, černobílou i barevnou variantu. Zjistil jsem, že barevná fotografie je moc definující a nenechává člověku nějaký větší prostor pro fantazii.

Sachalin 2001

Vnímáte nějaký rozdíl při práci s digitálem a analogem?

Asi nijak. Snad jen v tom, že při práci v horším světle má ten analog zásadní nedostatky.

Jak jste se dostal k focení Ruska?

Nejdřív jsem se dostal k focení. To Rusko mě ale nějakým způsobem neustále fascinovalo. Jedním z důvodů bylo, že jsem začátkem 90. let viděl v televizi dokumenty, myslím že ten kameraman se jmenoval Milan Maryška a jeho dokumenty se mi moc líbily. Zároveň jsem měl rád dokumentární fotografii Karla Cudlína, Danu Kyndrovou a Koudelku. Chtěl jsem fotit jako oni a Rusko mě prostě fascinovalo a pro focení to je zkrátka dobrá lokace.

Iturup, Kurily 2001

Je v něčem focení v Rusku specifické?

To nevím, nemůžu moc porovnávat. Když někdo odjede do Ruska, nebo kamkoliv jinam a je v cizím prostředí, tak je z něj trošku jiný člověk. Setkáváte se novými lidmi a můžete trošičku hrát takové divadlo, že jste lepší, než ve skutečnosti nebo se o to snažit. Je to takový nový život, možná trochu schizofrení, ale baví mě to. Taky to je jeden z těch důvodů, proč tam jezdím, protože tam jsem trošku jiný člověk než tady.

Projel jste celou trasu Transsibiřské magistrály?

Transsibiřskou magistrálu jsem projel celou. V roce 98 nebo 99 jsem byl v Moskvě a chtěl jsem na Krym, ale lístek na Transibiřskou magistrálu stál 20 dolarů, tak jsem si ho koupil a projel jsem to tam i zpátky. Za tu dobu jsem se naučil tak nějak Rusky, protože jsem předtím uměl jen velice špatně. Už nikdy v životě bych to podruhé jet nechtěl. Tenkrát jsem se z Vladivostoku dostal do Japonska. Před cestou jsem prodal svůj zvětšovák Durst, měl jsem celkem 333 dolarů a 3 dolary jsem si nakonec přivezl zpátky. Lidi si často tu cestu magistrálou moc romantizují, i když tenkrát to nebylo zas tak špatné. Nebyly chytré telefony, tak si člověk ve vlaku povídal s lidmi a tak.

Brest Litevský 2006

Jsou nějaká místa, která byste ještě rád navštívil?

Třeba v Rusku je těch míst strašně moc. Nikdy jsem nebyl v Jakutsku, Magadanu a chtěl jsem jet i na poloostrov Tajmir. Ta vzdálená místa v tom Rusku mě samozřejmě přitahují, ale je to náročné samozřejmě finančně i časově. Je možné že i to, proč jsem tam jezdil, ta nějaká romantika hledání těch geologů a lovců, kteří v těchto místech žijí se částečně také trochu vytrácí. Rusové tahle místa začali taky objevovat, ti bohatší tam létají v helikoptérách a v těch velkých autech. Zároveň se tam hodně těží ropa a je to docela komplikované. Tyhle odlehlé konce světa mě zkrátka přitahují, pár jsem jich už navštívil, ale stále je jich víc, kde jsem nebyl.

Co podle vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Úplně nevím, jestli to dokážu popsat. Můžu odpovědět na otázku, co se snažím dát do svých fotek, aby se mi líbily. Snažím se aby ta fotka v sobě měla nějaké napětí, tajemno, popřípadě, aby  fotka u lidí vyvolávala nějaké emoce. Je to moc složitá otázka.

Sachalin 2001

Může podle vás jedna samostatná fotka vyprávět příběh?

Ten smysl dokumentární fotky je především v tom, aby jednotlivá fotka vyprávěla příběh. Dokument není reportáž. S Adrejem Reiserem se často hádáme, že neexistuje žádná dokumentární fotka, on tvrdí, že existuje jen reportážní fotka a že dokument spadá pod reportáž. Samozřejmě já svoje focení dávám do jednoho pytle a mám snahu docílit toho, abych nafotil celou sérii fotografií, které jsou navázané jedna na druhou.

Jaká je podle vás úroveň současného českého dokumentu?

Asi bychom se museli zamyslet nad tím, jaké autory, kteří v současnosti tvoří vlastně známe. Mě teď napadá Michal Hanke se kterým spolupracují, ten dělá klasický černobílý dokument. Hodně lidí teď  dokument fotí, třeba barevně. Jsou to fotky založené trošku na nějakých grafických nebo designových prvcích. Líbí se mi fotky Milana Jaroše nebo Romana Vondrouše. Roman fotí i černobíle, dostihy. Klasického dokumentu jako Karla Cudlína nebo Dany Kyndrové už moc není. Vyvíjí se to. Doba je jiná a dokumentu po jakém tady byla poptávka třeba v 90. letech už moc není. Jsme zasycení zase jinými obrazy, ale opět se to někam posune. Dobrý fotograf je ten, který fotí dlouhodobě a vytvoří nějaký cyklus. Možná se časem dočká nějakého uznání za ten vytvořený cyklus, ale nikdy se to samozřejmě úplně nerentuje v porovnání s tím časem a úsilím, které do toho vložil.

Egvekinot, Cukotka 2004

Jak jsou pro vás důležité papírové fotky?

No, kromě toho, že s tím živím, tiskem papírových fotek pro ostatní fotografy... Je to složité, samozřejmě, že bych všem doporučil, aby si fotky tiskli. Ale i já sám mám spoustu fotek jen v digitální podobě. Před nějakou dobou jsem pracoval na maketě svojí knížky. Prošel jsem velkou část svého archivu a vybral jsem asi 270 fotek. Všechny jsem si vytisknul a pak jsem z toho dělal užší výběr. Zatím zůstalo jen u té makety, ale nedávno to na mě vypadlo, když tu byla nějaká návštěva a dojem z prezentace fotky na papíře je nesrovnatelný. Osobně mi to stačí na monitoru, když dělám nějaký si fotky vybírám, ale pokud ty fotky chci někomu ukázat, tak prostě musí být na papíře. Otázkou je jestli se dneska lidi schází, aby si kázali fotky, jestli už je nestačí dát jen na Facebook…

Co chystáte do budoucna, výstava, publikace?

Už mnoho let připravuji tu knížku, ale už jsem se v tom trochu zacyklil a čekám na nějaký impuls. Zároveň na to trochu šetřím, což se taky úplně nedaří, ale rád bych tu knížku udělal. I kdyby to mělo být v menším množství exemplářů. Samozřejmě bych chtěl pokračovat ve fotografování jako doposavad, protože mě to baví. Otázkou je jestli to baví i diváky, ačkoliv na vernisáže pořád chodí. Zároveň mě baví pracovat s negativy lidí, kteří už tady mezi námi nejsou. Mám archiv po fotografovi jménem František Beneš a z toho čas od času dělám nějakou výstavu. Negativy jsou datovány od roku 1908 do roku 1938 a archiv má asi 5tis negativů. Z toho jsem vybral asi 90 pěkných fotek se kterými pracuji. Před rokem mě oslovil kamarád Roman Bucháček a ten má pozůstalost po svém strýci Karlu Bucháčkovi a já s ním zpracovávám ty negativy z pozůstalosti, byl to vynikající dokumentární fotograf, co fotil hlavně Prahu. Na moje dlouhé cesty, i protože mám teď  malé dítě, není úplně vhodná doba, takže se teď věnuji i téhle kurátorské činnosti. Časem se třeba k tomu intenzivnějšímu cestování a focení vrátím.

Cukotka 2004

Dost lidí má z cestování do Ruska obavy, dostal jste se tam někdy do problémů?

Já mám hrozné obavy z cesty do Ruska. Vždycky se toho děsím a představuji si ty hororové scénáře toho, co mě tam může potkat. Jakmile v tom Rusku jsem, tak mě to přejde a cítím tam tu realitu tak nějak podobně jako tady. Nemám obavu, že mě někdo na ulici podřízne, ale mám obavu abych tam nepotkal nějakého šíleného řidiče. Loni jsem tam dva měsíce jezdil autem a když jezdíte po jedné ulici a za týden tam na stejné křižovatce vidíte šílené nehody s auty na střeše, tak si říkáte, že je to taková ruleta. Ta obava z cesty je, když jsem tady, ale tam už tu obavu nemám.

Irkutsk 2000

Fotíte někdy i v Čechách?

Mám cyklus českých krajin, který jsem už vystavoval. Letos to bylo v Blatné v rámci takové naší skupiny. Oslovil jsem pár kamarádů a snažíme se každý rok fotit na nějaké téma. První téma bylo Vltava, možná jsme jí ale měly fotit 3 – 4 roky a ne jen rok. Kamarádi z Brna z toho tématu neměli radost, protože to bylo dost vymezené lokálně. Trochu si uvědomuji, že to co fotím v Rusku by se dalo fotit i v Čechách. Můj soused je třeba včelař, je mu 87 let a to by se nafotit dalo. Jenomže já s ním mám sousedský vztah, učí mě včelařit. Najednou se přepnout a říct mu, že ho celý den budu fotografovat mi moc nejde. Když jedu do Ruska a mám jen svůj foťák a tu svojí roli že fotografuji, tak je to prostě snadnější.

Kde čerpáte inspiraci?

To bychom se museli zase vrátit k dokumentaristům ve věku mých rodičů. Hrozně se mi líbí ty jejich fotky a taky jsem si to chtěl vyfotit v tom Rusku, na Ukrajině nebo Rumunsku. Samozřejmě z toho vznikají trochu jiné fotky, protože ty situace jsou jiné. Člověk, co fotí dokument podle mě nemusí inspiraci nikde čerpat. Někam vyrazil a je před ním realita ve které se pohybuje a fotografuje jí.

Podkarpatská Rus 1998

Oblíbení fotografové

Cudlína a Kyndrovou jsem jmenoval několikrát. Určitě Koudelka, Kratochvíl i Jindřích Štreit má krásné fotky. Je jich mnoho a určitě jsem nějaké další zmínil v průběhu rozhovoru.

Co vám dalo studium v Opavě?

No musím odpovědět erudovaně, kdyby to náhodou četl pan profesor. Jsou to především ti spolužáci, je to takový klub podobně smýšlejících lidí, kteří mají podobné zájmy. I profesoři jsou zajímaví. Jednou větou by se to dalo shrnout jako: „Celoživotní přátelství s mnoha zajímavými lidmi


Pokud chcete vidět víc fotografií od Martina Wágnera, doporučuji návštěvu jeho Facebooku.