Ztracené jaro 2020

Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.

Diapozitivy z popelnice

Poslední dva týdny jsem v trošku podivném stavu, co se týče mé fotografické kreativity a motivace. Něco jsem dokončil, vyvolal a zpracoval všechny filmy, co mi ležely v krabičkách označených „k vyvolání“, ale nějak se nedokážu namotivovat k nové fotografické práci. Není to neznámý stav, vím že je to jen otázka času, než to zase přejde. Jak to tak často v životě bývá, co dělat se našlo tak nějak samo od sebe. Před nedávnem založil fotograf Martin Wágner FB skupinu „Negativy z popelnice“. Sám se totiž věnuje záchraně, digitalizaci a publikaci různých nalezených fotografií. Osud tomu chtěl, že i já mám krabici plnou nalezených diapozitivů, kterou mi věnoval můj kamarád Kiril. Několik měsíců jsem si té krabice vůbec nevšímal. Založení výše zmíněné FB skupiny bylo ale impulsem, který mě donutil jí vytáhnout ze zapomnění a podívat se, co v ní vlastně je.

Prvním úkolem bylo získat představu, co v krabici vlastně je a protřídit, co se bude skenovat. K tomu mi přišla vhod prohlížečka diapozitivů Diaspectar II. Stačilo jí trochu vyčistit, zapojit do zásuvky a mohl jsem rychle a pohodlně projít velké množství diapozitivů. Nechtěl jsem skenovat vše, to by bylo moc práce. Vyselektoval jsem pouze ta políčka filmu, která mě něčím zaujala. Postupně jsem se probral snímky z Japonska, Itálie, Tater a ze Šumavy. Vše nafoceno na barevné diapozitivy v rozmezí 2. pol. 60. let 20. stol. a počátku 70. let. Při prohlížení fotografií jsem měl zvláštní pocit, sám bych asi nikoho nenechával jen tak procházet mé negativy, bez toho abych si vybral, co ukážu a co ne. Jenomže „u fotek z popelnice“ nemá jejich autor tak nějak na výběr. Není to tedy jen technická věc, ale je v tom i jistá otázka etiky.

Vybrané diapozitivy jsem oprášil, naskenoval a uložil na suchém místě do nových krabiček. Při skenování jsem použil lehké korekce podsvícení, abych dal fotografiím neutrální tón a expozici, podobný tomu, který jsem viděl na prosvětlovací prohlížečce. Z každé krabičky jsem oskenoval jen cca 30%. Po pravdě řečeno jsem neobjevil asi nic, co by přepsalo historii fotografie 20. století… Inu, ne každý je Vivian Maier. Fotografie jsou podobné, jako by kdekdo vyfotil na dovolené mobilem. Někdo si myslí, že lidi na film fotili tak nějak líp, než dnes. Nemůžu říct, že by mi to tak přišlo. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát to byly jednotky a desítky fotografií, dnes jsou to stovky a tisíce. Jako důkaz mám 5 krabiček diapozitivů z archivu jedné Polské rodiny, jsou na nich zachyceny města jako Budapešť, Paříž, Brno a u Baltu. Všechny jsem si pečlivě prošel a nebylo tam nic, co by stálo za sken. Stejně jako většina fotografií v naších mobilních telefonech.

Celkově byla digitalizace a částečná publikace těchto diapozitivů docela zajímavá zkušenost. Trvalo mi vlastně 14 dní, než se mi to celé rozleželo v hlavě a napsal jsem tento blog. Do budoucna bych rád čas od času něco naskenoval a „zachránil“, třeba ještě na nějaké filmy narazím. Zkuste to také!