Zero

Letadla patřila mezi první objekty mého fotografického zájmu. Pravidelně jsem navštěvoval letecké dny a cvakal na barevný film na náš rodinný kompakt Minolta. Jedno album mám pořád ještě v šuplíku. Letadla a různé létající stroje patří mezi častou inspiraci Hajaóa Mijazakiho (ano, používám český přepis japonštiny!) a Mijazaki patří zase mezi inspiraci mou. 

Micubiši A6M "Zero", které je vystavené ve vojenském muzeu v Tokiu tak trochu vyčnívá mezi zbytkem fotografií z Japonska. Není to pouliční scéna, ani zátiší či chrám plný wabi-sabi. Je to stroj stvořený pro válku, ale bezpochyby jeden z velmi známých "symbolů" Japonska a jeho historie. Před budovou muzea stojí i památník pilotů Kamikaze, ke kterému lidé přináší květiny a klaní se. 

A pro všechny tyto důvody se Zero ocitlo na mých negativech a teď i tady na blogu. 

Japonsko: Záblesky barvy

Cestu do Japonska jsem plánoval velmi dlouho. Od začátku jsem věděl, že chci Japonsko zachytit i v barvě. Tuto touhu nejspíš zavinily Mijazakiho filmy. Není tak náhodou, že většinu svých barevných fotografií jsem pořídil právě na venkově. Červené chrámové brány, modré moře, šedý kámen a snad všechny myslitelné odstíny zelené. Takové bylo Japonsko mých představ. Ukázalo se, že na určitých místech to tak skutečně vypadá. Člověk zkrátka někdy dostane přesně to, co očekával.

Foceno na Voigtlander Bessa II, 6x9, Kodak Portra 400.

Diapozitivy z popelnice

Poslední dva týdny jsem v trošku podivném stavu, co se týče mé fotografické kreativity a motivace. Něco jsem dokončil, vyvolal a zpracoval všechny filmy, co mi ležely v krabičkách označených „k vyvolání“, ale nějak se nedokážu namotivovat k nové fotografické práci. Není to neznámý stav, vím že je to jen otázka času, než to zase přejde. Jak to tak často v životě bývá, co dělat se našlo tak nějak samo od sebe. Před nedávnem založil fotograf Martin Wágner FB skupinu „Negativy z popelnice“. Sám se totiž věnuje záchraně, digitalizaci a publikaci různých nalezených fotografií. Osud tomu chtěl, že i já mám krabici plnou nalezených diapozitivů, kterou mi věnoval můj kamarád Kiril. Několik měsíců jsem si té krabice vůbec nevšímal. Založení výše zmíněné FB skupiny bylo ale impulsem, který mě donutil jí vytáhnout ze zapomnění a podívat se, co v ní vlastně je.

Prvním úkolem bylo získat představu, co v krabici vlastně je a protřídit, co se bude skenovat. K tomu mi přišla vhod prohlížečka diapozitivů Diaspectar II. Stačilo jí trochu vyčistit, zapojit do zásuvky a mohl jsem rychle a pohodlně projít velké množství diapozitivů. Nechtěl jsem skenovat vše, to by bylo moc práce. Vyselektoval jsem pouze ta políčka filmu, která mě něčím zaujala. Postupně jsem se probral snímky z Japonska, Itálie, Tater a ze Šumavy. Vše nafoceno na barevné diapozitivy v rozmezí 2. pol. 60. let 20. stol. a počátku 70. let. Při prohlížení fotografií jsem měl zvláštní pocit, sám bych asi nikoho nenechával jen tak procházet mé negativy, bez toho abych si vybral, co ukážu a co ne. Jenomže „u fotek z popelnice“ nemá jejich autor tak nějak na výběr. Není to tedy jen technická věc, ale je v tom i jistá otázka etiky.

Vybrané diapozitivy jsem oprášil, naskenoval a uložil na suchém místě do nových krabiček. Při skenování jsem použil lehké korekce podsvícení, abych dal fotografiím neutrální tón a expozici, podobný tomu, který jsem viděl na prosvětlovací prohlížečce. Z každé krabičky jsem oskenoval jen cca 30%. Po pravdě řečeno jsem neobjevil asi nic, co by přepsalo historii fotografie 20. století… Inu, ne každý je Vivian Maier. Fotografie jsou podobné, jako by kdekdo vyfotil na dovolené mobilem. Někdo si myslí, že lidi na film fotili tak nějak líp, než dnes. Nemůžu říct, že by mi to tak přišlo. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát to byly jednotky a desítky fotografií, dnes jsou to stovky a tisíce. Jako důkaz mám 5 krabiček diapozitivů z archivu jedné Polské rodiny, jsou na nich zachyceny města jako Budapešť, Paříž, Brno a u Baltu. Všechny jsem si pečlivě prošel a nebylo tam nic, co by stálo za sken. Stejně jako většina fotografií v naších mobilních telefonech.

Celkově byla digitalizace a částečná publikace těchto diapozitivů docela zajímavá zkušenost. Trvalo mi vlastně 14 dní, než se mi to celé rozleželo v hlavě a napsal jsem tento blog. Do budoucna bych rád čas od času něco naskenoval a „zachránil“, třeba ještě na nějaké filmy narazím. Zkuste to také!