neděle 31. prosince 2023
Nový rok, starý blog
čtvrtek 30. listopadu 2023
O kavárenském povalečství
pondělí 30. října 2023
Musée du Louvre
Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.
Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším.
V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě.
Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí.
Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?
sobota 30. září 2023
Paříž '23
čtvrtek 31. srpna 2023
O hloubce ostrosti
Úvod
Čas od času od (nejenom) analogových fotografů zaslechnu stesky na to, že v nějaké situaci nestihli zaostřit, či že mají rozmazané něco, co mělo být ostré. Odpovědí na tyto problémy se často jmenuje "hloubka ostrosti", která se dá zjednodušeně definovat takto:
"Hloubka ostrosti vyjadřuje rozdíl vzdáleností nejvzdálenějšího a nejbližšího objektu, který se na finální fotografii lidskému oku jeví ještě jako ostrý."
Knižní definice je samozřejmě jedna věc, ale jí používám v praxi?
Jak to dělám já
"Klasická metoda"
V drtivé většině svých fotografií se snažím o maximální hloubku ostrosti. Je to ze dvou důvodů. Za prvé mám rád, když jsou subjekty mé fotografie pevně zasazeny do svého prostředí. Za druhé tím eliminuji možné drobné nepřesnosti v ostření. Jedna metoda tedy spočívá v tom, že VĚTŠINOU používám clonu F8 a výš, což je při objektivu s ohniskem 35mm dostatečné pro to, aby hloubka ostrosti byla dostatečná. Pořád ale musím alespoň zhruba zaostřit. Při použití dalších dvou metod se o ostření vůbec starat nemusím.
Hyperfokální ostření
Pokud by někoho zajímala zjednodušená definice hyperfokální vzdálenosti, tady je:
"Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno – v závislosti na ohniskové vzdálenosti a cloně objektivu."
Jak to ale použít v praxi? Nejspíš jste si všimli, že na objektivu vašeho analogového přístroje jsou různá čísla. Zejména tedy clonová čísla a značky pro vzdálenost. A také ležatou osmičku značící nekonečno. V praxi pak tedy stačí posunout značku pro nekonečno na číslo odpovídající aktuálně nastavené cloně objektivu a máte zaostřeno. A podle protilehlé značky pro clonové číslo můžete odečíst také minimální vzdálenost na kterou bude obraz ostrý. V praxi na obrázcích níže:
Tato metoda má tu výhodu, že se z vašeho aparátu stane v podstatě point-and-shoot. Nemusíte vůbec sahat na ostření, jen zvednete foťák k oku, kompujete a zmáčknete spoušť. Tato metoda funguje nejlépe spíše se širokoúhlými objektivy a ne všechny světelné podmínky vám vždy dovolí fotit třeba na F16 s dostatečně rychlým časem závěrky. Jako u všeho, jsou tu plusy i minusy.
Od 1.2m do nekonečna na F16 |
Od 2.9m do nekonečna na F8 |
Zónové ostření
S "magickými znaky" na objektivu pracuje i zónové ostření. Tentokrát nemáme ambici dosáhnout nekonečna, ale soustředíme se na mnohem menší zónu ostrosti. Opět si jako první zvolíme clonové číslo, které chceme použít a od kterého se bude odvíjet velikost (hloubka) ostrosti. S číslem vybrané clony zarovnáme číslo maximální vzdálenosti do které chceme mít obraz ostrý a na protější straně objektivu odečteme vzdálenost OD které bude obraz ostrý. Tato metoda, v kombinaci s dobrým odhadem vzdálenosti je velmi oblíbená u všech, kdo potřebují fotografovat rychle a nestarat se příliš o ostření. Několik ilustračních příkladů zónového ostření zde:
Zónové ostření používám o něco častěji, než ostření hyperfokální. Zvláštěpak varianty, kdy při cloně F8 mám zaostřeno od cca 1.8 do 5m u 35mm objektivu. Skoro bych se odvážil říct, že většina mých pouličních fotografií z poslední doby je pořízena právě tímto způsobem ostření.
1.1m až 5m na F16 |
1.8m až 5m na F8 |
Několik slov závěrem
Pokud tedy aspirujete na to, že budete se svým fotoaparátem fotit dynamické scény, kde si nejste jistí tím, že budete schopní dostatečně rychle zaostřit, zónové a hyperfokální ostření může být právě pro vás. V některých žánrech je módní i malá hloubka ostrosti, tomu se budu možná také někdy věnovat. Obecně si myslím, že speciálně pro dokumentární, pouliční či krajinářkou fotografii by měla být ostrá co největší část scény. Ve starých fotografických knihách často najdeme poučku "popředí musí být vždy ostré" či "vše musí být ostré!". Druhou jmenovanou poučku si ve svých denících poznamenal i Josef Koudelka.
V tomto článku jsem neměl ambici vysvětlovat fyzikální principy a optické jevy, které stojí za těmito způsoby ostření. Pokud vás zajímají, rychlé vyhledávání googlem je vám najde včetně krásných rovnic.
pátek 21. července 2023
Archivace bez legrace a poznámkový aparát
Úvod
Je to už nějakou dobu, co jsem napsal nějakou praktickou radu ve stylu Receptáře. Za prvé nejsem Přemek Podlaha a za druhé, necítím se často být povolán k tomu, abych někomu radil. Na druhou stranu, v poslední době jsem několikrát vedl debatu na téma organizace archivu a fotografických poznámek. Rozhodl jsem se, že se tedy podělím o metody, které používám a pokusím se nastínit motivace, které za tím stojí. Stejně tak jako slabá místa, která jsem ve svém systému během několika let odhalil.
Organizace negativů
Vyvolané negativy skladuji v archivačních pergamenech popsaných v následujícím formátu: Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Fotoaparát/Datum/Číslo filmu. Například tedy Petrohrad/Leica M2/22.9. 2017/Film 185. Následně jdou desky s negativy do šanonů označených typem fotoaparátu, rokem (roky) za které v něm jsou negativy a čísly negativů od do (typicky například 1-150).
Šanon s negativy |
Folie s vyvolaným negativem |
Zápisníky na negativy |
Zápisník s exponovanými negativy pro Leica M2 |
středa 28. června 2023
Pohraničí není zahraničí!
Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím.