Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím. 

Králické pastorále: Zweiter Teil

Vrátili jste se někdy z dovolené a měli pocit, že potřebujete ještě jednu? Stejně jsem to měl i já, když jsem se vrátil z Říma. Naštěstí jsem s tímto fenoménem počítal a tak jsem měl již v plánu hned druhou dovolenou. Tentokrát na chalupě v Králíkách. Několik fotografií z tohoto magického místa jsem vám již přinesl v prvním článku s názvem "Králické pastorále", který se těšil poměrně slušnému čtenářskému ohlasu. Rozhodl jsem se, že Vám přinesu pokračování svých zážitků ze Sudet.

Jsem si téměř jistý, že jsem se v nějakém svém článku již zmiňoval, že jako dítě jsem výlety na chalupu neuměl asi nikdy plně docenit. Nechápal jsem, proč by se mi měly líbit ty hodiny času, které člověku trvá než uvede dům do chodu a pak ho opět uloží ke spánku. Teď, o mnoho let později, jsem to asi již pochopil. Pocit klidu a jasnosti, který se člověku rozhostí v hlavě, potom co provádí a dokončí různé jednoduché mechanické činnosti. Otevřít okna, vyvětrat, zamést světnici, vybalit si věci a připravit si jednoduché jídlo. Uvědomil jsem si to vlastně až při odjezdu. 

Pro svůj pobyt v srdci Sudet jsem neměl žádný plán. Tedy až na to, že jsem si chtěl vyčistit hlavu od věcí, které mi v mých běžných dnech trochu zatemňují mysl. Zejména pak i různá elektronická lákadla, kterými si často krátím čas. Kromě fotoaparátů a filmů jsem si zabalil i dvě knihy, prázdný řádkovaný notes a tužky. Tajně jsem doufal, že něco přečtu a snad i napíšu, ale to se ukázalo jako příliš ambiciózní plán. Nakonec jsem si řekl, že mnohem lepší bude každý den brát tak jak přichází a odchází. Nelámat nic přes koleno a dělat jen věci, které vyplynou z momentální nálady, počasí a množství energie v daný okamžik. 

U prosté snídaně jsem většinou většinou z okna pozoroval dramaticky vyhlížející oblohu a snažil se odhadnout, jestli přijde déšť, kterým konstantně vyhrožovala předpověď počasí. Do svých poznámek jsem si jednou napsal: "Víc fotit i ve špatném počasí." Třikrát jsem vyrazil fotografovat opevnění, kterého je kolem Králík víc než dost a jednou ke klášteru, který se tyčí nad městem. Nezmokl jsem ani jednou. Obloha těsně před deštěm byla v kombinaci s letním sluncem značně dramatická. Jako obvykle jsem si zapomněl zabalit oranžový filtr, který by dramatu na obloze ještě trochu více pomohl.

Opevnění jsem fotografoval svou obvyklou kombinací Leicy a panoramatického Horizontu, což je kombinace na které jsem se za poslední roky ustálil. Fotografie v tomto článku jsem pořídil na Hasselblad a Vöigtlander Bessa II ve formátu 6x9, který jsem si pořídil kolem vánoc. Tento formát mě dlouho lákal, ale nedokázal jsem si ospravedlnit další fotoaparát ve formátu 3:2. Ve výsledku jsem se svou volbou spokojen. Velký negativ, specifická hloubka ostrosti a zajímavá kresba starého objektivu. Fotografie tak vypadají dostatečně jinak, než kdybych je pořídil na 35mm aparát. 

Chvílemi jsem se samozřejmě bavil myšlenkou na to, že bych se mohl v takové chalupě v Sudetech usadit natrvalo. Ráno hodit slepicím a kravce, vypít si meltu a k snídani si dát krajíc chleba s máslem. Je to samozřejmě dost naivní a idealizující představa. Stejně jí mám ale rád. 

Jarní návrat

První slunečný víkend tohoto jara, který se ukázal být na dlouhou dobu poslední, byl neodolatelnou příležitostí zahájit letošní fotografickou sezonu. Vyrazil jsem do Jestřebích hor na místa, která jsem již jednou fotografoval a do notýsku jsem si je zapsal s poznámkou "navštívit mimo vegetační sezonu". Z toho mimo jiné můžete seznat, že jsem začal být ve svých fotografických aktivitách o něco organizovanější. Dříve bych spoléhal na svou paměť a nejspíš bych na to zapomněl. Stejně tak jako každý rok zapomenu na to, jak se zima vždy podepíše na mé kondici. I když se snažím chodit i přes zimu na pravidelné procházky, tak jsou první výšlapy kopců vždy nelehké.

Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhýbal, ale druhý výstup už byl o trochu méně náročný než ten první. Takový je zkrátka přirozený řád věcí. V Sudetech však platí i jiné řády věcí. Přijde mi, že jejich současní obyvatelé někde v hloubi duše cítí, že tam nepatří. Z tohoto pocitu se pak rodí o to větší snaha oplotit si své pozemky a dívat se podezřívavě na každého, kdo prochází okolo. K některým objektům se tak dostávám jen s jistými obtížemi. Někdy si říkám, že bych se snad mohl místního obyvatele zeptat, zda by si bylo možné zkrátit cestu přes kus hlíny, který si tak žárlivě střeží, ale mám strach, že odmítnutí takové drobné úsluhy, by mi mohlo sebrat tu malou špetku důvěry, v jistou minimální dobrotu lidí. Vlastně si docela užívám to, že kolikrát za celý den nikoho nepotkám.

Zdá se, že se tedy vracím do svého obvyklého rytmu cest do pohraničí, procházek po kopcích a hledání mechem zarostlých pozůstatků naší minulosti. 

Rok se s rokem sešel

A je to tady. Konec roku! A jaký to byl vlastně rok? Mnoho z nás na něj asi nebude vzpomínat moc v dobrém. Při procházení svých poznámek a deníků jsem našel jen málo pozitivního. Na druhou stranu z historie všichni víme, že nic netrvá věčně a že i třeba Třicetiletá válka jednou skončila.

Na druhou stranu jsem si prošel notýsky, kam si poznamenávám nafocené filmy a byl jsem příjemně překvapen. Nepoznamenal jsem si konkrétní číslo, které ostatně není důležité. Co je důležité je fakt, že letos bylo víc dní, kdy jsem měl v ruce foťák, než minulý rok. Fakt je ale ten, že většina fotografií z letoška je zatím v šuplíku. Jejich čas teprve přijde. 

Vše, co má přijít, přijde. Takže šťastný nový rok 2022!

Je 6x6 víc než 36?

Znáte rčení, že méně je někdy více? Platí i ve fotografii. Přesvědčil jsem se o tom již mnohokrát. Už několik let používám na 95% svých fotek jen jeden film a jednu vývojku. Používám také převážně jen jedno ohnisko objektivu. Musím říct, že mi to takhle vyhovuje. Navíc teď, s příchodem léta, jsem začal experimentovat s dalším „omezením“. Spoustě lidí, kteří fotí na film, často trvá úplnou věčnost, než dofotí jeden kinofilm. To sice není úplně můj případ, ale taky se mi občas stalo, že mi film trčel ve foťáku a mě trvalo, než jsem našel vhodnou příležitost k dofocení. Vznikaly mi tak filmy, kde jsem na půlce měl nějaké svoje dokumentární téma a na druhé půlce náhodné fotografie. Celý tenhle koncept mi nepřišel úplně šťastný. A tak jsem se rozhodl s tím něco udělat. Na letní výlety teď proto jezdím vybaven středoformátovou Yashicou MAT, kterou mí čtenáři znají především z mých výletů do Prachovských skal.

Standardní svitkový film nabízí 12 snímků formátu 6x6. Z nějakého důvodu je to takřka ideální počet snímků na jeden půldenní výlet někam mimo město. S opcí pro založená druhého svitku s dalšími 12 snímky, pokud člověk narazí na něco velmi zajímavého. Člověk fotí trochu pomaleji a odpad nebývá tak velký jako u kinofilmu. Tudíž z jednoho svitku lze získat tak akorát fotografií pro jeden příspěvek na blogu. Co se týče rychlosti zpracování fotografií, tak mám pocit, že svitek trochu rychleji schne a rozhodně se rychleji skenuje na mém skeneru. A menší počet fotografií znamená i rychlejší postproces. Větší negativ, ostřejší a méně zrnité fotografie také nejsou k zahození.

Proto jsem nyní dospěl k rozhodnutí, že budu svůj středoformátový přístroj používat o trochu víc. Zejména právě pro různé fotky z výletů, či portréty. Takže si teď častěji užívám stranově převrácený pohled na svět přes matnici dvouoké zrcadlovky. Kompozice čtvercového formátu přináší docela jiné výzvy než poměr stran 3:2 u kinofilmu. Stejně tak si musím zvykat na ohnisko 80mm, které je blíže ekvivalentu 50mm na kinofilmu. Kupodivu mi to na formátu 6x6 vyhovuje a po širším objektivu netoužím. Přijde mi, že do čtverce se skoro vždy vejde všechno co potřebuju. Další změnou je použití filmu Ilford FP4. Ve svitku jsem téměř exkluzivně využíval Kodak Tri-X, ale teď přišel čas na změnu. Ilford FP4 mě oslovil svou tonalitou a dynamickým rozsahem. Trochu mi chybí zrno, ale bez něj dokážu žít. Samozřejmě jsem teď trochu limitován jeho nízkou citlivostí, ale přes léto to půjde přežít. Člověka to zase donutí přemýšlet o světle a fotografii z trochu jiného úhlu.