Jarní návrat

První slunečný víkend tohoto jara, který se ukázal být na dlouhou dobu poslední, byl neodolatelnou příležitostí zahájit letošní fotografickou sezonu. Vyrazil jsem do Jestřebích hor na místa, která jsem již jednou fotografoval a do notýsku jsem si je zapsal s poznámkou "navštívit mimo vegetační sezonu". Z toho mimo jiné můžete seznat, že jsem začal být ve svých fotografických aktivitách o něco organizovanější. Dříve bych spoléhal na svou paměť a nejspíš bych na to zapomněl. Stejně tak jako každý rok zapomenu na to, jak se zima vždy podepíše na mé kondici. I když se snažím chodit i přes zimu na pravidelné procházky, tak jsou první výšlapy kopců vždy nelehké.

Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhýbal, ale druhý výstup už byl o trochu méně náročný než ten první. Takový je zkrátka přirozený řád věcí. V Sudetech však platí i jiné řády věcí. Přijde mi, že jejich současní obyvatelé někde v hloubi duše cítí, že tam nepatří. Z tohoto pocitu se pak rodí o to větší snaha oplotit si své pozemky a dívat se podezřívavě na každého, kdo prochází okolo. K některým objektům se tak dostávám jen s jistými obtížemi. Někdy si říkám, že bych se snad mohl místního obyvatele zeptat, zda by si bylo možné zkrátit cestu přes kus hlíny, který si tak žárlivě střeží, ale mám strach, že odmítnutí takové drobné úsluhy, by mi mohlo sebrat tu malou špetku důvěry, v jistou minimální dobrotu lidí. Vlastně si docela užívám to, že kolikrát za celý den nikoho nepotkám.

Zdá se, že se tedy vracím do svého obvyklého rytmu cest do pohraničí, procházek po kopcích a hledání mechem zarostlých pozůstatků naší minulosti. 

Rok se s rokem sešel

A je to tady. Konec roku! A jaký to byl vlastně rok? Mnoho z nás na něj asi nebude vzpomínat moc v dobrém. Při procházení svých poznámek a deníků jsem našel jen málo pozitivního. Na druhou stranu z historie všichni víme, že nic netrvá věčně a že i třeba Třicetiletá válka jednou skončila.

Na druhou stranu jsem si prošel notýsky, kam si poznamenávám nafocené filmy a byl jsem příjemně překvapen. Nepoznamenal jsem si konkrétní číslo, které ostatně není důležité. Co je důležité je fakt, že letos bylo víc dní, kdy jsem měl v ruce foťák, než minulý rok. Fakt je ale ten, že většina fotografií z letoška je zatím v šuplíku. Jejich čas teprve přijde. 

Vše, co má přijít, přijde. Takže šťastný nový rok 2022!

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed. 

Panorama: České středohoří

Mezi roky 2019/2020 jsem trávil rok času prací na fotografickém projektu v Českém středohoří. Byl jsem kolem toho dost tajnůstkářský, ale malou ochutnávku můžete najít na VERUM PHOTO jako fotoesej. Zároveň s hlavním tělem projektu, které jsem fotil na kinofilm v klasickém poměru stran 3:2, jsem pořídil poměrně dost fotografií ve formátu panoramatickém. I když jich nebylo tolik, kolik bych chtěl. Na začátku jsem docela bojovat s trháním filmů, a tak jsem Horizont nevozil příliš často, protože po celém dni na nohou mi přišel jako zbytečná zátěž v brašně, více jsem ho začal používat až koncem zimy 2020 a na jaře. Zpětně toho lituji, že jsem s ním nefotografoval víc. Na druhou stranu, pokud vláda neprodá České středohoří Číně, která tam pak udělá povrchový důl, tak mi krajinky jen tak neutečou a bude ještě šance je vyfotit znova.

Panorama Českého středohoří mi není úplně neznámé už z ranného dětství, kdy jsem jezdil k Chomutovu za praprarodiči. Neznal jsem jména jednotlivých kopců, ale vnímal jsem jejich velikost a specifické siluety. Párkrát jsem se vyškrábal i na samotnou Milešovku, normálně by se tím člověk nějak nechlubil, ale to jste neviděli mé outdoorové vybavení. Ne že bych šel v zimě na Sněžku v žabkách, ale myslím si, že pro většinu nenáročné turistiky mi stačí džíny, polobotky a flanelová košile. Tak jako našim otcům a dědům! Na Sněžku si pak beru pohorky vyspravené kobercovkou a alespoň dobrou vojenskou bundu!

Měl jsem většinou štěstí na počasí a občas mi vyšly fotografie o kterých jsem si myslel, že nevyjdou. Třeba jako když jsem fotil z vrcholu kopce Ostrý. Opar, protisvětlo a to v kombinaci se starou sovětskou optikou nemohlo dopadnout dobře. Nakonec tak ale vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Jako vždy se ukázalo, že občas člověk prostě nesmí tolik meditovat a udělat snímek. Lepší mít a nepoužít, než nemít vůbec. U Horizonta to platí tak nějak troj až čtyřnásobně.

Loňský rok nebyl lehký a původní plán pro tyto fotografie se mi nepovedlo uskutečnit. Tento rok nejspíš nebude o moc jiný. Fotografie tedy zatím v poklidu odpočívají na negativech a na disku a čekají na svou chvíli. Negativy, stejně jako krajiny málokdy někam utečou.

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.

Cesta na západ

Několik posledních let fotografuji především na východě či severovýchodě naší země. Na západ od Prahy jsem se pořádně podíval naposledy před dvěma lety, když jsem byl na Šumavě. Letos se mi to konečně povedlo alespoň trochu napravit. Moru navzdory. Chtěl jsem také využít pěkné počasí v neděli, protože teď na podzim je každý den slunečního svitu vzácnost. Navíc na západě se logicky nachází místa, která jsem ještě nenavštívil.

Prvním cílem byl lom Velká Amerika, ne že by mě tato lokalita nějak zvlášť lákala z fotografického hlediska, ale zkrátka jsem se tam chtěl podívat. Trochu jsem podcenil turistickou atraktivitu lokality. Parkování se hledalo jen těžko. Lidí tam bylo na můj vkus až příliš, všichni jsme se brodili blátem na cestách na okraji lomu. Kdekoliv byla díra v náletových dřevinách a byl vidět samotný lom, hledal jsem průhled a vhodnou kompozici. Musím uznat, že lom jako takový je docela působivý.

Když už jsem byl na západ od Prahy, chtěl jsem prozkoumat ještě pár dalších míst. Logickou volbou se mi opět zdálo předválečné opevnění, které rád fotografuji v pohraničí. V této oblasti se nachází několik dochovaných objektů takzvané „Pražské čáry“. Zachovalo se jich poměrně málo. Němci se po okupaci obávali, aby bunkry nebyly použity při povstání, takže většina z nich byla zničena. Po některých nezůstaly žádné stopy, některé byly odstřeleny jiné zality betonem.

Jeden zachovalý a opravený bunkr jsem našel náhodou přímo na okraji Berouna. Řopík typu „E“, pro čelní palbu, jediný zachovalý svého typu na Pražské čáře. Situován ve svahu, aby mohl střelbou krýt hlavní silnici a další pevnůstky, které se nezachovaly. Vždy mě potěší, když najdu objekt lehkého opevnění na nějakém opravdu pěkném místě. V hlavě se mi už pomalu začíná rodit plán, kam by se mé fotografování opevnění mělo posouvat a co by mělo být jeho cílem.

Minulý týden jsem také zjistil, že se mi nahromadilo cca 15 nevyvolaných filmů a dalších 15, které jsem sice vyvolal, ale buď neoskenoval či nezpracoval v post procesu. Musel jsem si tedy vyvinout letos dosud nevídané úsilí, abych se vším tím materiálem prokousal. Odměnou mi bylo pár fotografií, které mě opravdu potěšily. A řekl bych, že v této nelehké době je důležitá každá malá radost.

 

Tři panoramata po Mnichovu

Na dnešní den připadá výročí Mnichovské dohody. Bez velkého přehánění lze říct, že je to jeden z nejčernějších dnů naší známé historie. Duch Mnichova a jeho bezprostředních následků nás jako národ stále pronásleduje. Mělo se střílet nebo ne? Kolaboroval národ více než jiné okupované národy? Kdo nás měl osvobodit a byl odsun Němců nezbytný? Každá odpověď vyvolá myriády dalších otázek a „coby, kdyby“ scénářů. Většina těchto následků je nehmotných, byť dlouhotrvajících.

Máme tady ale i hmotné stopy. Mezi ty nejmarkantnější patří železobetonové objekty pohraničního opevnění. Jsou jakousi metaforou strachu, ale i naděje národa. Tento strach se skrz ocel a beton zhmotnil a měl přinést právě naději. Jenomže marně. Původní význam se možná ztratil, ale ocel a beton zůstaly. A zůstanou tu ještě dlouho. Po Řecích a Římanech zůstaly ruiny, které obdivujeme ještě po více jak dvou tisících letech. Naše betonová hranice tu také bude hodně dlouho.

Letošní rok to nebylo s cestováním bůh ví jak slavné. Někdy v červnu jsem si ještě naivně myslel, že bych se letos na podzim mohl podívat do Gruzie, která mi už začíná skutečně chybět. Jenomže situace je jaká je… Stejně jsem ale vyrazil na východ. Do Ostravy. Zajít na kafe se spolužáky z vysoké školy, setkat se s pár místními fotografy, poznat kraj a něco vyfotit. A tehdy mě právě můj domorodý průvodce z prajzské zavedl k tamnímu opevnění.

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.

Poděbradská panoramata

Až se jednou historie zeptá: „A co jsi ty dělal během korona krize?“, budu moct s čistým svědomím odpovědět: „Fotil!“. Nemám to sečtené úplně přesně, i když nebýt líný, tak bych to ze svých poznámek rychle vyčetl a sečetl. Většinu této nelehké doby jsem trávil doma v Poděbradech. Strávil jsem zde většinu svého života, ale pořídil jsem tu jen velmi málo fotografií. Proto jsem se tedy chopil příležitosti a snažil se jít skoro každý den po práci ven a pořídit pár fotografií. Zejména tedy panoramat, která mě poslední dobou baví.

Na domácí půdě má člověk jistou výhodu ve znalosti terénu, světla a v tom, že to je všude tak nějak blízko. A tak jsem den za dnem neúnavně vyrážel do terénu, tedy většinou tak maximálně 10 minut chůze od svého bydliště, abych pořídil pár snímků. Většinou to nakonec byl celý film, protože s Horizontem ubývají snímky rychle. Za prvé jich člověk na jednu kazetu filmu pořídí méně kvůli formátu a za druhé radši všechno fotím minimálně dvakrát, ale ještě raději třikrát. Člověk tak zvyšuje šanci, že snímek nebude nakloněný, poškrábaný nebo osvícený. Sovětská fotografická technika je mnohdy nevyzpytatelná. Na druhou stranu učitel národů a velký generalissimus J.V.S. nás učí, že kvantita má svou vlastní kvalitu.

Náměty pro panoramatické fotografie se v naší Polabské nížině hledají trochu obtížněji než třeba v Českém středohoří. Město však skýtá jisté možnosti, které na poli plném řepky nenajdete. Architektura dává snímkům trochu té vertikality. Jednou z největších Poděbradských dominant je zámek, který se tyčí nad řekou. Dřív jsem ho nedovedl zas až tak ocenit, ale za dobrého světla se mi vlastně líbí. Nedaleko se nachází vodní elektrárna, která byla prohlášena za technickou památku, na tu večerní slunce dopadá obzvláště krásně a dává vyniknout kubistickým stavebním prvkům. Na svých pochůzkách jsem se dostal až k železnému mostu, kterému se říká „Plynárenský“, ale jeho skutečný účel jsem nikdy příliš nezkoumal. Důležité je to, že jeho oblouk nad řekou tvoří jednu z dominant mého vnímání města, ve kterém žiji.

Chvíli mi to trvalo, než jsem vyvolal všechny negativy, prošel si fotografie a upravil ty vybrané. Není kam spěchat. Zvláště v tomto podivném morovém bezčasí (které se již asi chýlí ke konci). Snímků, které bych označil jako povedené bylo tak nějak průměrné množství. Někdy ale stačí i jen jeden snímek, který se mi líbí, abych měl dostatečnou motivace opět vyrazit ven a nafotit pár filmů.