Na dnešní den připadá výročí Mnichovské dohody. Bez velkého přehánění lze říct, že je to jeden z nejčernějších dnů naší známé historie. Duch Mnichova a jeho bezprostředních následků nás jako národ stále pronásleduje. Mělo se střílet nebo ne? Kolaboroval národ více než jiné okupované národy? Kdo nás měl osvobodit a byl odsun Němců nezbytný? Každá odpověď vyvolá myriády dalších otázek a „coby, kdyby“ scénářů. Většina těchto následků je nehmotných, byť dlouhotrvajících.
Máme tady ale i hmotné stopy. Mezi
ty nejmarkantnější patří železobetonové objekty pohraničního opevnění. Jsou
jakousi metaforou strachu, ale i naděje národa. Tento strach se skrz ocel a
beton zhmotnil a měl přinést právě naději. Jenomže marně. Původní význam se
možná ztratil, ale ocel a beton zůstaly. A zůstanou tu ještě dlouho. Po Řecích
a Římanech zůstaly ruiny, které obdivujeme ještě po více jak dvou tisících
letech. Naše betonová hranice tu také bude hodně dlouho.
Letošní rok to nebylo s cestováním
bůh ví jak slavné. Někdy v červnu jsem si ještě naivně myslel, že bych se letos
na podzim mohl podívat do Gruzie, která mi už začíná skutečně chybět. Jenomže
situace je jaká je… Stejně jsem ale vyrazil na východ. Do Ostravy. Zajít na
kafe se spolužáky z vysoké školy, setkat se s pár místními fotografy,
poznat kraj a něco vyfotit. A tehdy mě právě můj domorodý průvodce z prajzské
zavedl k tamnímu opevnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat