
Přemýšlel jsem tak dlouho a usilovně, až mi to nedalo a
kontaktoval jsem svého kamaráda, znalce umění, nápojů, automobilů, architektury
a žen Filipa Turka, toho času zakladatele a prezidenta českého Jaguar Clubu,
abych se s ním domluvil na nějakém focení. Jelikož se prezidentovy moje
fotky líbily, tak s focením souhlasil a vyrazili jsme jedno pozdní letní
odpoledne fotit na Strahov. Světlo nebylo úplně ideální a tak chvíli trvalo,
než jsem si vymyslel, co a jak. Nakonec kvůli nemožnosti využít rozptýlené
světlo například skrz listy stromů a nemaje profesionálních pomůcek jako je
odrazná deska nebo blesk, tak jsem se rozhodl využít tvrdé světlo, velké
kontrasty a stíny ve svůj prospěch. Doufal jsem, že to vyjde, jak jsem si
představoval a že bude i prezident spokojen. Když jsem vyvolával negativ, byl
jsem docela nervózní a nevěděl jsem, jak to dopadne. Vysvobodil jsem vypraný
negativ z cívky a bylo vidět, že tam něco je. Poprvé jsem použil film Ilford
Pan F50, který vyniká svým jemným zrnem a vysokou rozlišovací schopností, plus
má po vyvolání v Rodinalu celkem pěkný kontrast.

Dobrý fotograf portrétů musí být trochu i psycholog. Musí
lidem vidět do hlavy a poznat, co chtějí a jak jim pomoct jejich tužby
dosáhnout. Když jsem si četl pár rozhovorů nebo článků od úspěšných fotografů,
co fotí portréty, akty nebo třeba svatby, tohle říkali všichni. Devadesát procent focení lidí je o komunikaci
s fotografovaným, aby se cítil dobře a fotografování pro něj byla příjemná
zkušenost. Věci technického rázu, jako samotná snímková technika, kompozice a
podobně, jsou věci v zásadě jednoduché, které se dají někde vyčíst a pak
v praxi ozkoušet celkem rychle. Mám štěstí v tom, že jsem pevně rozhodnut fotit pouze venku, takže
nemusím řešit věci, jako jsou blesky nebo ateliér, protože nemusím a nechci. Co
se týče vybavení, zůstanu asi u své osvědčené Zorki 4K, protože k ní mám
celkem solidní objektiv Jupiter 8 50/2, který se na focení lidí docela
osvědčil. Má lehce měkčí kresbu a na plně otevřenou clonu dokáže celkem slušně
odstřelit pozadí (BOKEH!). Sice ho můžu přes adaptér nasadit na Leicu, jenomže
tam je trochu zádrhel s jemným nastavením dálkoměru vycházející
z toho, že ruské objektivy mají jinou specifikaci chodu ostření. Na Zorki
to ostří dobře, tak proč s ní nefotit? Případně ještě můžu využít středoformátovou
Yashicu MAT, která má díky použitému filmu a slušnému objektivu bezprecedentní
rozlišení a zajímavý čtvercový formát.
Zase se dostávám k tomu, že už je tady skoro jaro a
začíná být pěkné světlo. Něco mi říká, že se na ty portréty letos dostane.
Velká otázka je taky, zda černobílé nebo barevné, což je téma, které jsem řešil
v minulém PŘÍSPĚVKU. Černobílé fotky jsou v současnosti dost
populární, zejména asi díky určitému (většinou falešnému) pocitu nostalgie. Je
jasné, že super ostrá a vyretušovaná černobílá fotka z digitálu bude
vypadat vždycky trochu divně vedle klasické filmové fotografie, která na první
pohled vypadá jinak. Na druhou stranu si představte, že máte fotit třeba
opravdu pěknou zrzku s jasně zelenýma nebo modrýma očima, vzali byste si
na to černobílý film? Já asi ne, protože některé věci je potřeba zachytit
v barvě, když máte tu možnost. Nejspíš bych ale, kvůli své obsedantní
povaze, udělal dvě sady fotek. Jednu na barevný film a druhou na černobílý
film. Docela si užívám, že portréty fotit nemusím a když chci, tak si je
nafotím tak, jak chci já. Za konečný výsledek odpovídám jen sám sobě. Nemusím
řešit, že slečna by chtěla na fotce trošku menší nos a míň pih nebo lesklejší
oči. Lidi chtějí vidět na svém portrétu něco jiného než skutečnost. Já bych tam
rád viděl to, jací jsou lidé, jací jsou uvnitř (hrozné klišé, co?) Při troše
snahy a dobré komunikaci to není tak těžké ukázat.
Uvidím, třeba se do toho letos pustím, pokud bude koho
portrétovat.