Byla doba, vzdálená a šťastnější
doba, kdy jsem vlakem jel tak maximálně jednou dvakrát do roka. S nástupem
na univerzitu pak dvakrát do týdne, což se pořád dá zvládnout – většinou jsem
volil večerní či odpolední spoje, které nebyly příliš plné. Jenomže pak se něco
pokazilo a já teď jezdím vlakem – každý všední den ráno do práce. Jako stovky a
tisíce jiných vstávám za tmy, abych prošel prázdným městem k nádraží a
chytil ranní spoj do Prahy. Krutá realita pracujícího člověka. Ranní vlak je
celkem svérázný mikrokosmos. Většinou tam potkáváte pořád ty stejné lidi
v tom stejném vagonu. Každý má svoje místo, svůj účel či poslání. Najdete
tu všechny možné typy. Dělníky z nymburského vlakového depa, kvůli kterým
vlak speciálně staví přímo v depu (protože by je zabilo popojít 500m
z normálního nádraží), úřednice neurčitého věku někde mezi 30 až 60,
nejspíš z pracáku nebo finančáku, které jsou i kolem šesté ráno velmi
čilé, pár studentíků středních škol, kteří dojíždí do Nymburanova nebo Prahy,
ti naštěstí většinou civí do smartphounů, takže na rozdíl od úřednic,
nenadělají moc hluku.
Jsou to právě zvukové projevy
některých pasažérů, které z ranního vlaku dělají skutečné peklo na
kolejích. Jedna moje bývala spolužačka z gymnázia sice tvrdí, že je to
zajímavé poslouchat cizí rozhovory, ale mně to tak zajímavé nepřijde. Ne, když
už čtvrt roku poslouchám dva několikrát propadlé adepty na automechanika
rozebírat úpadek vesnických diskoték ve zlatém trojúhelníku pokleslé zábavy
Poděbrady – Sokoleč – Křečkov. To je ovšem slabý odvar proti diskusi několika dam
v letech (rozumějte přes 60), které v 6:30 mezi Nymburkem a Lysou nad
Labem probírají jaké útrapy a kolik návštěv u lékaře si vyžádaly venerické
choroby, které si dovezly z pobytu v lázních. Inu, láska kvete
v každém věku, ale o bezpečném sexu se v 50. letech asi moc neučilo.
Takže pravidlo ranního vlaku č. 1 – DRŽTE
HUBU!
Samostatnou kapitolu tvoří mladí
městští profesionálové, kteří mají ale do amerických YUPIES docela daleko.
Většinou to jsou ženy mezi 20 a 30, nezřídka kdy pracující jako sekretářky,
kadeřnice nebo kosmetičky. Jenomže protože překonaly hranice své rodné vsi a
pracují v PRAZE, tak se cítí mnohem důležitější, až nejdůležitější na
světě. Nejprve jsem si myslel, že jsou otravné pouze, pokud se vyskytují ve
skupinách. Ale byl jsem krutě vyveden z omylu. Ve skupině většinou kvokají
o tom, kdo, kde, koho, co – zkrátka klasické drby. Například dnes ráno jsem se
dozvěděl, kdo si na vesnici pořídil tetování a která teta si pořídila křečové
žíly. Pokud se tento dopravní jev vyskytuje jednotlivě, dost často
v depresi z oddělení od hejna sáhne po telefonu a spojí se
s hejnem na dálku, a o to hlasitěji. Případně pilná sekretářka začíná
řídit firmu už v 6:41…
Což mě
přivádí k pravidlu ranního vlaku č. 2 – ŽÁDNÉ TELEFONOVÁNÍ!
Pamatuji si, že když jsem byl
malý, tak se muzika pouštěla doma a z gramodesek, případně se vyrazilo
někam ven do sokolovny na tancovačku. Fenomén přenosné hudby byl symbolizován
tu a tam na stavbě vyhrávajícím tranzistorákem na děsivě drahé baterie. Jenomže
pak se i k nám dostaly walkmany, na chvíli i discmany, ale jen proto, aby byly
rychle nahrazeny zhoubou dnešní doby – MP3 přehrávači. Nechápejte mě špatně,
nemám nic proti hudbě, i když nechápu, proč bych si jí měl hrnout do uší 24/7.
Ve vlaku to docela smysl dává, odstínit si mozek od, venerickými chorobami
prolezlých, důchodkyň a kosmetiček z nákupáků, ale musí to hrát kurva tak
nahlas?
Pravidlo č. 3 – VOLUME DOLEVA!
Lidi se musí naučit chápat, že
ranní vlak (prakticky každý vlak, kromě vlaku s výčepem) je nutné zlo a
tak k tomu i přistupovat. V tichosti se ve svém nitru pokusit
vypořádat s krutým a bezohledným prostředím, které České dráhy stvořily a
které na nás z vnějšku útočí. Samotné České dráhy cestu příliš neulehčují.
Jízda bez zpoždění, odklonů nebo výluky je spíše výjimkou a málokdy dojedete
včas. Zkušení cestující se s tím už tak nějak vyrovnali a nemají potřebu
komentovat každou minutu zpoždění vlaku. Ovšem najdou se i tací, kteří si to
neodpustí, a ne vždy se jedná o sváteční cestující. Zpoždění zkrátka nikoho
nezajímá. Ne České dráhy, ne cestující, zkrátka nikoho.
Pravidlo č. 4 – ZPOŽDĚNÍ SE NEKOMENTUJE!
Za ty měsíce jsem si, stejně jako
mnoho jiných, našel ve vlaku svoje optimální místo, kde je minimum výše
popsaných negativních jevů. Na takovém místě můžu zaujmout svou klidovou polohu,
pustit si nějaký vhodný ranní film (Terminátor, Zombieland, …) a pokusit se
vyresetovat mozek, který je stále v šoku z brzkého vstávání. Abych
mohl zaujmout svou klidovou pozici, ve které je tělo vystaveno pokud možno co
nejmenšímu utrpení ze strany tvrdých sedaček, tak potřebuji kolem sebe prostor
a to zejména na nohy. Nic mě proto nedokáže rozzuřit víc, než když někoho
nenapadne ve stanici nic lepšího, než mě probudit a drze požádat, jestli je u mě
volno, načež si sedne naproti mě a já musím skrčit nohy. Vrcholem drzosti pak
je, když tento člověk usne – aby mi ukázal, že i s nenataženýma nohama to
jde. Nevyspat se aspoň deset minut ve vlaku mi pak úplně rozhodí celý
biorytmus.
Pravidlo č. 5 – SPÁNEK JE
POSVÁTNÝ!
Po zralé úvaze seznávám, že
těchto 5 pravidel je naprosto nejzásadnějších. Těžko říct, jestli mají
celorepublikovou platnost anebo platí jen v mém vlaku na trati Kolín –
Praha. Dovedu si představit jisté regionální modifikace jako například: slepice
se vozí v kleci nebo koza se do vlaku nebere. Doufám, že můj text nikoho
nepohoršil a pokud ano, tak ať se zamyslí nad svým vlastním chováním mezi 6:17
a 7:20 ve vlaku. Zkrátka jsem si jen potřeboval utřídit myšlenky a trošku
ulevit své, Českými drahami poničené, psychice.
Děkuji Českým drahám za prakticky
nevyčerpatelný zdroj inspirace.
Žádné komentáře:
Okomentovat