Poděbradská panoramata

Až se jednou historie zeptá: „A co jsi ty dělal během korona krize?“, budu moct s čistým svědomím odpovědět: „Fotil!“. Nemám to sečtené úplně přesně, i když nebýt líný, tak bych to ze svých poznámek rychle vyčetl a sečetl. Většinu této nelehké doby jsem trávil doma v Poděbradech. Strávil jsem zde většinu svého života, ale pořídil jsem tu jen velmi málo fotografií. Proto jsem se tedy chopil příležitosti a snažil se jít skoro každý den po práci ven a pořídit pár fotografií. Zejména tedy panoramat, která mě poslední dobou baví.

Na domácí půdě má člověk jistou výhodu ve znalosti terénu, světla a v tom, že to je všude tak nějak blízko. A tak jsem den za dnem neúnavně vyrážel do terénu, tedy většinou tak maximálně 10 minut chůze od svého bydliště, abych pořídil pár snímků. Většinou to nakonec byl celý film, protože s Horizontem ubývají snímky rychle. Za prvé jich člověk na jednu kazetu filmu pořídí méně kvůli formátu a za druhé radši všechno fotím minimálně dvakrát, ale ještě raději třikrát. Člověk tak zvyšuje šanci, že snímek nebude nakloněný, poškrábaný nebo osvícený. Sovětská fotografická technika je mnohdy nevyzpytatelná. Na druhou stranu učitel národů a velký generalissimus J.V.S. nás učí, že kvantita má svou vlastní kvalitu.

Náměty pro panoramatické fotografie se v naší Polabské nížině hledají trochu obtížněji než třeba v Českém středohoří. Město však skýtá jisté možnosti, které na poli plném řepky nenajdete. Architektura dává snímkům trochu té vertikality. Jednou z největších Poděbradských dominant je zámek, který se tyčí nad řekou. Dřív jsem ho nedovedl zas až tak ocenit, ale za dobrého světla se mi vlastně líbí. Nedaleko se nachází vodní elektrárna, která byla prohlášena za technickou památku, na tu večerní slunce dopadá obzvláště krásně a dává vyniknout kubistickým stavebním prvkům. Na svých pochůzkách jsem se dostal až k železnému mostu, kterému se říká „Plynárenský“, ale jeho skutečný účel jsem nikdy příliš nezkoumal. Důležité je to, že jeho oblouk nad řekou tvoří jednu z dominant mého vnímání města, ve kterém žiji.

Chvíli mi to trvalo, než jsem vyvolal všechny negativy, prošel si fotografie a upravil ty vybrané. Není kam spěchat. Zvláště v tomto podivném morovém bezčasí (které se již asi chýlí ke konci). Snímků, které bych označil jako povedené bylo tak nějak průměrné množství. Někdy ale stačí i jen jeden snímek, který se mi líbí, abych měl dostatečnou motivace opět vyrazit ven a nafotit pár filmů.

Pražská koronarámata L.P. 2020

Není žádným tajemstvím, že jsem vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou. Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského foťáku nevidíš.

Kromě klasického krajinkaření, ke kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného. Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné, případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou esteticky velmi uspokojivá.

Prošel jsem si během pár dní několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi ale za lehce zvýšené úsilí stály.