Není žádným tajemstvím, že jsem
vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už
nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou.
Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček
a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou
nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně
docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského
foťáku nevidíš.
Kromě klasického krajinkaření, ke
kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného.
Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty
fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné,
případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je
celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je
měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou
esteticky velmi uspokojivá.
Prošel jsem si během pár dní
několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně
docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď
věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše
podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu
hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi
ale za lehce zvýšené úsilí stály.
Žádné komentáře:
Okomentovat