Starý příběh v novém roce

Plány, plány které spřádáme... Původně jsem měl v plánu se k fotografiím z covidových let v Poděbradech vrátit nejdříve tak za dva roky. Před pár dny jsem se ale podíval do svých poznámek, co mám fotograficky v plánu na následující roky a zjistil jsem, že mi to tam vlastně vůbec nezapadá. Rozhodl jsem se proto, že se s tímto tématem vypořádám teď a tady. Doufejme, že jednou pro vždy.

Fotograficky jsem toto období zkoušel pojmout různě. Chvíli jsem zkoušel experimentovat i s fotografováním zátiší, když to vypadalo, že budeme ve svých bytech zavřeni na neurčito. Přestalo mě to bavit po jednom odpoledni. Musel jsem jít ven. Tak tedy začala moje nová tradice, které jsem se držel celou dobu trvající práce z domova. Obědové procházky. Začal jsem tak krok po kroku lépe poznávat město, kde jsem strávil v podstatě celý svůj život, ale které jsem nikdy příliš nefotografoval. 

Byly dny, kdy jsem se vracel bez snímku a byly dny, kdy jsem nafotil víc než jeden film. Odmítal jsem se ale zabývat focením prázdných ulic a smutných pohledů lidí v rouškách. Těch prázdných ulic jsem nakonec vyfotil vlastně docela dost. Tyhle mé polední procházky byly spíše mentální hygienou než fotografickou expedicí. Je to už pár let, co jsem si zvykl trávit své obědy sám se svými myšlenkami. Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. 

A teď, první měsíc tohoto roku, bych tuto kapitolu minulosti rád prohlásil za uzavřenou.

S P Q R

Po dvou letech různých lockdownů a cestovních omezení (zatím dvou letech...), jsem se rozhodl, že letos je letos již dozrál čas, abych zase vyrazil někam do zahraničí. Moje první volba byla samozřejmě Gruzie. Jenomže člověk míní a Putin mění. Z pochopitelných důvodů mi pak tedy nepřišlo příliš dobré cestovat do regionu přiléhajícího k Rusku a Černému moři. Napadlo mě tedy, že by to mohla být dobrá záminka proč vyrazit do "západní" Evropy, kde jsem nebyl už hodně dlouho. Hlavou mi proběhl celý seznam zemí a měst, kde jsem už byl a kam bych se rád podíval znova. Říkal jsem si, že po tak dlouhé době by bylo lepší jet někam, kde to už trochu znám. Vylučovací metodou jsem se postupně dostal ke dvěma favoritům - Paříži a Římu. 

Konečná volba nakonec padla na Řím, byl jsem v něm sice vícekrát, ale stále jsem měl pocit, že jsem toho z něj vlastně mnoho neviděl. Mé návštěvy byly vždy relativně krátké. Například ze slavných muzeí a galerií jsem neviděl skoro nic. Jednoho květnového dne jsem tedy sedl na letadlo a vyrazil směrem k Věčnému městu. V letadle jsem přemýšlel nad tím, co se za těch pět let od mé poslední návštěvy mohlo změnit. Není to úplně krátká doba. První místo, které jsem musel navštívit hned potom, co jsem na Termini vystoupil z vlaku bylo Er Buchetto. Malý krámek s porchettou, kde za svá eura dostanete sendvič s pečeným vepřovým, víno, kousek sýra a nakládanou zeleninu. A vše bylo přesně stejná jako před pěti lety. 

Cestou na ubytování, které jsem měl hned vedle Vatikánu, jsem prošel většinu důvěrně známých místo jako je fontána Di Trevi a Pantheon. Ještě jsem si ani ze zad nesundal batoh, ve kterém jsem si vezl oblečení, a už jsem si plnými doušky tu velkolepost. Na jednu stranu si myslí, že spousta míst na světě se přeceňuje, na druhou stranu mi Řím vždy přijde stejně velkolepý, jak jsem si představoval. 

Neměl jsem žádný pevný program. Jen dost vágní seznam prožitků, které bych si v Římě rád dopřál. Třeba taková snídaně - croissant, cappuccino a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Následovalo pomalé potulování se městem. Býval bych byl rád vstával brzy a užil si probouzející se město za příznivějších teplot, ale nikdy se mi nepovedlo vstát dostatečně brzo. Trochu mě mrzelo. že jsem nestihl návštěvu baziliky Sv. Petra, kde se tvořily dlouhé fronty již od časného rána. Jedna z věcí, které jsem se chtěl vyhnout a povedlo se mi jí beze zbytku splnit. 

Zvyknout si na to, že jsem opět venku, mezi lidmi a s foťákem u oka mi trvalo první dva dny. Potom jsem si vzpomněl, že je to vlastně normální a že nenormální byly ty poslední dva roky. S tímto vědomým jsem se poté prostorem Věčného města pohyboval takřka s lehkostí. Na mysl mi vytanula i spousta vzpomínek na zážitky z předchozích návštěv. Většina z nich příjemných, nostalgie je příjemná. Řím jakoby se neměnil a vždy mi dával přesně to, co od něj čekám. Na toto téma jsem měl krátkou diskusi s dokumentárním režisérem Stephenem Natansonem, kterého jsem v Římě kdysi potkal v jedné kavárně. Dle jeho názoru není absence změn dobrá věc, znamená totiž stagnaci. Od města s historií dlouhou téměř 2800 let nejde ovšem očekávat nějaký překotný vývoj.

V Římě jsem si znovu uvědomil jednu dost důležitou věc, kterou říkal už Henri Cartier- Bresson. Fotografie nelze dělat s cynickým pohledem na svět. Člověk musí trochu otevřít "srdce", aby to mohlo fungovat. Z nějakého důvodu je to častěji jednodušší, když jsem mimo prostředí, kde se pohybují denně. Jsem tedy Římu vděčný, že mi poskytl něco, co jsem skutečně chtěl a potřeboval. Nic víc, nic míň.

Město mramoru

Při svém pobytu v Římě jsem viděl slušnou dávku antických soch, ale i jejich pozdějších replik. Málokdy vynechám příležitost si je vyfotografovat. Líbí se mi propracovanost jejich detailů a v jejich pózách hledám inspiraci. 

Pohled na všechen ten bílý mramor mě přivedl k jedné zajímavé myšlence a historické paralele. Antické sochy nebyly téměř nikdy čistě bílé, tak jako je známe teď. Zpravidla byly bohatě polychromované, aby se co nejvíce blížily realitě a estetickému cítění dané doby. Historická paralela která mě napadla se samozřejmě týká barevné a černobílé fotografie. Představil jsem si tedy Římana, který by se ocitl v současném muzeu a díval by se na sochy zbavené barvy, co by nám asi řekl? Nejspíš něco jako: "Co se vám na tom tak líbí? Vždyť lidé nejsou z bílého kamene, proč si ty sochy zase neobarvíte?" 

Sochy, které obdivujeme dnes, jsou tedy jistou abstrakcí své původní formy. Můžeme stále obdivovat anatomickou přesnost, promyšlené pózy a to, že kámen působí stále téměř živým dojmem. Ovšem pravá podstata kamene je odhalená, nezakrytá barvou, která by se snažila budit dojem, že se skutečně jedná o živého člověka. Často se lze setkat s názorem, že černobílá fotografie je také abstrakcí reality. Barvy a světlo jsou převedeny do odstínů šedé, kontrastů mezi světlem a stínem. Zbytek práce už musí odvést náš mozek a představivost. 

Najdou se samozřejmě lidé, kteří stále tvrdí, že realita je barevná. Pro každého ovšem trochu jinak, na barvu má vliv velké množství faktorů - objektiv, snímač, software, post proces, obrazovka na které se na fotografii díváme, či technologie tisku. Nelze tedy nikdy s jistotou říct, že barva kterou vidíme na tomto technickém obraze odpovídá skutečné barevné realitě v místě a čase pořízení snímku. Pár let již proto říkám, že je pro mě barevná fotografie příliš abstraktní.

Čas od času je určitě zdravé se zamyslet nad tím, co a jak člověk dělá. Není to poprvé, co jsem se zamyslel nad celým konceptem barevné a černobílé fotografie. Pokaždé to zatím bylo se stejným výsledkem - držím se černobílé. Sochy mi však přišly jako dobrá metafora k tomu, abych se k celému tématu vrátil s tímto krátkým zamyšlením. 

Brdy: Tajemný jihozápad

Brdy pro mě měly vždy velký nádech tajemna. Není divu, když se dlouhé desítky let do Brd vlastně nesmělo. Sotva se otevřely Brdy turistům, začal jsem plánovat výlet. Ovšem jak to semnou často bývá, trvalo mi to několik let. Letos jsem výlet naplánoval, ale párkrát jsem ho musel zrušit, zejména kvůli počasí. Nakonec ale přišel den D, já si sbalil fotobrašnu a vyrazil. Byl to třetí výlet na západ od Prahy tento rok. Alespoň jsem si oživil trasy, jak projet centrum Prahy autem. Obchvat je pro sraby a pro ty, co mají dálniční známku. Byl jsem potěšen tím, jak jsou na jihozápad od Prahy pěkné okresky.

Parkoviště v Brdech bylo navzdory proklamovanému lockdownu docela plné. Co také dělat v této morové době než jít do přírody. Naštěstí se díky délce turistických tras lidé v Brdech docela rozptýlí. Jako cíl cesty jsem zvolil dopadovou plochu Jordán a Tok. Pozitivem Brd je to, že nejdete moc do kopce, ale jdete dlouho. Hodně dlouho. Nakonec ale les skončil a já došel na okraj dopadové plochy. Z cesty moc nevidíte krátery po dopadech granátů, které zakrývají rostliny. Z celé plochy výrazně vystupuje několik betonových bunkrů, včetně pěchotního srubu „Jordán“, který byl určen k testům a výcviku osádek.

Je to právě pěchotní srub, který je cílem většiny turistů. Docela to chápu, je výraznou dominantou terénu a z jeho střechy je skvělý výhled do okolí. Pro fotografa je bunkr obsypaný turisty a cyklisty docela problém. Docela mě mrzelo, že se mi nedařilo získat fotku z větší dálky bez toho, aby na ní nebyla skupinka svačících lidí v upnutých trikotech. Takový je už ale život, to bych tam musel být před východem slunce, ale to bych se tam zase mačkal s jinými fotografy. Třeba někdy příště. Bohužel to tedy není místo, kam by si člověk jen tak skočil udělat pár snímků.

Zpět už jsem nešel tolik lesem, ale po okraji dopadové plochy, která je zarostlá vřesem a kapradím a sem tam se na ní najde mrtvý strom. Trochu mi to připomínalo Šumavu. Negativním aspektem cesty zpět bylo to, že hluboké koleje po strojích lesníků byly plné vody. Člověk musel hledat alternativní cestičky, kde pak musel svádět tvrdé boje o životní prostor s cykloteroristy. K autu jsem došel, až když už se stmívalo. V nohách jsem měl 18 kilometrů a fotek jsem neudělal moc, ale výlet to byl zajímavý. 

Vernisáž v pohraničí

Co jsem začal fotit, tak se mě čas od času někdo zeptal, jestli nebudu mít někdy nějakou výstavu. Odpověď byla většinou zamítavá, ačkoliv to jednou už skoro vypadalo (cca před 3 lety), že výstava bude. Nakonec jsem vždy ale našel něco důležitějšího na práci, než se snažit zajistit si důstojné prostory a kvalitní zvětšeniny v dostatečné velikosti. Důstojnými prostory myslím galerii či jiné regulérní výstavní prostory, rozhodně ne kavárnu, která chce dekorace zdarma. Pak se rozjela práce v rámci VERUM PHOTO, kde jsme se soustředili především na produkci a vydání několika zinů a výstava byla až jako další na řadě. Vernisáž naší první výstavy „On the Road“ jsem strávil v nemocnici. Další zastávka naší putovní výstavy byla naplánována na konec letošního července v Jablonném v Podještědí. Chvíli to ovšem vypadalo nahnutě, protože nikdo nevěděl, jestli naše moudrá (ehm…) vláda nezruší kulturní akce úplně a napořád.

Vše nakonec dobře dopadlo, a nakonec se v klášteře u Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy konala vernisáž. Příjemně mě překvapila hojná účast lidí, kteří nepatřili do obvyklého okruhu pražských výstavních návštěvníků. Celá myšlenka za výstavou „On the Road“ je totiž v tom, aby se fotografie dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Bylo vlastně dost zajímavé pozorovat u kterých fotografií se hosté vernisáže zastaví a poslouchat, co si o nich říkají. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, která mě dost nabila novou tvůrčí energií. Udalo se i pár zinů, zkrátka povedená akce.

Po ukončení vernisáže jsem chvíli meditoval, co dělat. Podíval jsem se do mapy, co je kde zajímavého. Nakonec jsem vyrazil na sever k hranici s Německem. Hranice už byla otevřená, tak jsem neodolal a asi na 2 minuty jsem jí pěšmo překročil, abych si užil letošní první zahraniční cestu. Doufám, že jsem tím nějak výrazně neohrozil zdraví a životy svých spoluobčanů v ČR. Už cestou k hranici jsem si všiml objektů lehkého opevnění, takzvaných „řopíků“. Tam kde je hranice, jsou i řopíky, to je železná zákonitost, která vládne naší krajině. Proto jsem nechal vůz v nejbližší vesnici a vydal se prozkoumat nejbližší objekt.

První bunkr se krčil ve stínu náletové dřeviny na jinak sluncem rozpáleném strništi. Kolem vyhrávali cvrčci a celá scéna na mě působila takřka středomořským dojmem. Pozorně jsem celou scénu ohledal a udělal několik snímků. Dalo se dokonce vlézt i dovnitř, jen tam nebylo nic zajímavého. V jistém slova smyslu jsou řopíky tak trochu jako hřiby, kde je jeden, jsou určitě i další. Proto jsem dle mapy určil azimut pochodu a vydat se přímou cestou do zalesněného svahu, kde jsem zanedlouho našel souseda. Druhý řopík se krčil v podrostu a bylo vidět, že příroda se nedá zastavit.

Litoval jsem, že jsem neměl s sebou panoramatický fotoaparát, protože bunkry a pevnosti pohraničního opevnění tvoří velmi výrazný krajinný prvek, který na panoramatické fotografii vždy dobře vynikne. Není ale všem dnům konec a něco mi říká, že se do Lužických hor vrátím a budu lépe vybaven.

Ztracené jaro 2020

Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.