Dejvice. Místo, kde jsem se
poprvé intimněji seznámil s fenoménem pražáctví a už mi to tak nějak
zůstalo. Proto, když jsem na FB našel možnost jít na komentovanou procházku po
Dejvických hospodách, tak jsem nemohl odolat. Procházky spoluorganizuje ikona všech hipsterů a kavárník Ondřej Kobza. Minulou po Malé straně jsem díky souhře zlých
náhod nestihl, ale Dejvice jsem si nemohl nechat ujít. Provázal nás (nejspíš
Mgr. nebo dokonce JUDr.) Josef Moník. Upřímně řečeno nikdy předtím jsem o něm
neslyšel, což je tedy dost škoda, protože umí zajímavě vyprávět a jeho knížky
budou asi docela vtipné.
Vyrazili jsme od Písecké brány. Na
krk jsem si pověsil svojí Zorki 4K, využívaje tak poprvé v praxi svůj nově
zavedený institut nouzového foťáku. Institut nouzového foťáku jsem zavedl po
incidentu, kdy jsme byli z práce vypuštěni už ve 14:00 (netekla voda) a já
neměl foťák, protože v 16:15 už byla tma. Takže jsem sice měl poprvé po
měsíci čas jít fotit, ale nebylo čím. Potom, co jsem si koupil Leicu, jsem
uložil Zorki 4K, dva objektivy, přídavný hledáček a jednu kazetu filmu do
šuplíku u sebe v kanceláři, abych mohl fotit i když náhodou zapomenu
hlavní nástroj doma. Samozřejmě jsem ve středu 6. 4. Leicu doma zapomněl.
Zaspal jsem a pospíchal a ještě ráno pršelo, takže motivace k focení
nebyla veliká. Jenomže pak se udělalo hezky a já v kalendáři zjistil, že
se má konat procházka po Dejvicích. Zorki 4K vstala z mrtvých. Celkem
příznačně vzhledem k tomu, že nedávno byly Velikonoce!
První zastávka byla na Dejvickém
nádraží. Tamní nádražka má naprosto kultovní status a já se musím přiznat, že
jsem se do ní nikdy předtím neodvážil. Do Brusky a Sokolovny ještě, ale do
nádražky v Dejvicích nikdy. Tehdy jsem trochu narazil na limity toho, že
jsem ve foťáku měl film s citlivostí 400, což bylo venku v pohodě,
ale v temné nádražce sotva. Vzhledem k tomu, že příspěvek píšu
v době, kdy jsem ještě nevyvolal film, tak opravdu netuším, jak to
dopadne. Každopádně místní štamgasti, dost často feťáci, bezdomáči a podobné
existence, se dívali na naší takřka stohlavou skupinu poněkud nedůvěřivě.
Jenomže v jednotě a počtech je síla, a tak nebyl nikdo pobodán ani okraden
a my jsme si mohli poslechnout poutavé vyprávění o tom, jak to chodilo
v Dejvicích, kdo komu dal před 50 lety přes držku a že stará Emerová byla
Škvoreckému předlohou pro Lizetku. Šlo se dál.
Před divadlem Semafor jsme se
dozvěděli, že než tam byl Semafor, tak tam byla vinárna, která ale nebyla
vinárna nýbrž bordel, ale jen pro vojáky a komoušské papaláše. Zlatý časy. Taky
jsme se dozvěděli, že do jedné hospody (název jsem zapomněl) je nechtěli
pouštět, ale že Sejkora znal cestu kanálem a vždycky se tam nějak dostal.
Jenomže Sejkora byl taky kamarád, ale svině, protože se o svou podzemní trasu
s nikým nepodělil. Důležitým faktem bylo také to, že v nedalekém kině
se promítal film „Akce Kalimantan“, což byl, dle slov pana Moníka, první
barevný a širokoúhlý film z české produkce. Nejsem filmový historik a
ověřovat si pravdivost tohoto tvrzení by pro mě bylo příliš náročné, a tak jsem
se rozhodl tomu věřit. Každopádně premisa toho filmu je natolik zajímavá, že se
na něj budu muset v nejbližší době podívat. Boj indonéských výsadkářů
vybavených českými zbraněmi proti koloniálním utlačovatelům slibuje
v širokoúhlém barevném podání skvělou zábavu!
Poslední naší štací byla hospoda
Na Slamníku nedaleko kostela Sv. Gotharda v Bubenči. Cestou jsme se ale
ještě dozvěděli něco o písničce „U kiosku“ od Vládi Mišíka a o tom, jak Rosák
verboval po roce 68 do Leninského svazu mládeže (kdo by to byl do té milé tváře
z videostopu řekl?). Hospoda Na Slamníku mimochodem byla dřív taky bordel,
to jen tak na okraj. Ten, kdo neví, co to je bordel (jako ten hipster, co seděl
v koutě u kamen) si nafackuje a zkusí Google.
Hospoda Na Slamníku je místo,
které jako by se zrodilo z mých nejniternějších představ a snů o tom, jak
má vypadat správná hospoda. Trošku zašlá, trošku špinavá, trošku mastná a hodně
zakouřená, ale přesto krásná. Vpravo od vchodu je sál, kde se pořádají bigbítové
koncerty a v zádveří je dřevo do kamen. Málem jsem se rozplakal, protože
tak krásnou hospodu jsem dlouho neviděl! Pravda, naše stádečko sestávající se
převážně z různých hipsterů a podobných neukotvených existencí tam
vypadalo poněkud nepatřičně, takže nás taky radši posadili do salonku, aby nám
nějaké solvíny nerozbily huby. Každopádně já se tam cítil jako v ráji,
protože na mě dýchly všechny ty vzpomínky na hospody v devadesátých letech
– pravda, tenkrát jsem si tam u výčepu kupoval maximálně tak tatranku, ale to
prostředí mi bylo důvěrně známé. Dal jsem si velké pivo, pytlík mastných
brambůrek a vesmír byl v rovnováze.
Co říci závěrem? Snad jen to, že
podobným akcím fandím. Podle dotazů některých účastníků akce bylo vidět, že o
době před rokem 89 nemají ani mlhavé znalosti (já se sice narodil v roce
1988, ale to, že s bolševikama to nebyla sranda, do mě doma hustili horem
dolem). Spousta lidí tam ani nezažila vyrůstání ve svobodných devadesátkách,
kdy se smělo dělat a říkat skoro cokoliv beze strachu, že na vás nějaká holka
z HateFree podá trestní oznámení. Jsem ale rád, že i v dnešním
postmoderním marasmu jsou lidé jako pan Moník (potažmo tedy asi i Ondřej
Kobza), kteří se snaží udělat něco pěkného pro ostatní. Navíc se ukázala stará
česká pravda, že pivo spojuje českou společnost víc, než cokoliv jiného,
protože na konci dne jsme si před půllitrem dvanáctky všichni rovni!