Jsem dost teritoriálně vymezený fotograf. Většinou fotím jen malou stranu cestou od Pražského hradu na Staré město. Nedávno jsem přidal ještě oblast kolem Pohořelce, ale to mi tak bude stačit. Větší teritorium bych nemusel zvládnout označkovat a uhájit. Jako každé teritoriální stvoření mě pak naštve, když se na mém území dějí nějaké změny, které mi narušují můj běžný denní rytmus. Návštěva čínského prezidenta můj rytmus narušila celkem silně. V úterý 29. 3. 2016 bylo perfektní počasí na focení a já se těšil, že hned co vypadnu z práce půjde něco vyfotit. Jenomže hrad byl ze strany od Dejvic hermeticky uzavřen a mě nezbylo nic jiného než jet tramvají na Malostranské náměstí a pokusit se zachytit svou trasu alespoň v protisměru. To by bylo celkem v pořádku, pokud bych se nesrazil s průvodem demonstrantů. Většina z nich, jak se zdálo, demonstrovala za svobodu Tibetu a kdežto jiní vypadali dost zmateně a nevěděli, za co vlastně manifestují.
Některým fotografům se taková akce může zdát jako hotové požehnání: „Konečně se něco děje! Lidi! Emoce! Vlajky!“ Jenomže se v zásadě nedělo vůbec nic. Přesto jsem se k davu přidal a řekl si, co už, aspoň si chlapče vyzkoušíš reportážní fotografii. Využívaje své znalosti terénu se mi dařilo vždycky najít celkem solidní místo a vyhýbat se policejním zátarasům, tedy pozornosti policistů jsem unikal i proto, že jsem byl normálně oblečený, bez palestiny kolem krku a bez tibetské vlajky v ruce. Musím policistům přiznat, že naplánované to měli skvěle. Demonstrace se měla z Kampy přesunout na Hradčanské náměstí, ale u Radnických schodů čekal první kordon těžkooděnců a demonstranti museli pokračovat směrem na Pohořelec. Já jsem se chvíli držel focením těžkooděnců, kterým se to asi dvakrát nelíbilo, ale tak nějak s tím nemohli nic dělat. Docela jsem s nimi cítil, když jim tam nějaký starý pán nadával, že jsou jak bílé přilby za bolševiků. Nemají lehkou práci.
Zkrátil jsem si cestu po schodech z Úvozu na Loretánskou a říkal jsem si, že tak předběhnu dav a vyfotím si, jak se přes Loretánskou pokusí dostat k hradu. I s tím samozřejmě pořádková policie počítala a hned jak jsem doběhl na hranici Pohořelce a Loretánské, začali se z dodávek rojit policisté a ulici zahradili. Zajímavé bylo to, že kromě mě a dalších asi 30 fotografů si jich nikdo jiný nevšímal a dav se šinul dál až ke gymnáziu J. Keplera, kde se zastavil, protože bylo jasné, že k hradu se asi nedostanou. Od hlavního voje se počaly oddělovat různé skupinky hasičáků, kteří si šli „Do žabky pro lahváče…“ Díky vyjednávacím schopnostem některých profesionálních demonstrantů se povedlo dosáhnout vstupu do Loretánské ulice, vítězství pravdy a lásky nad policisty nemělo však dlouhého trvání, protože u Staré radnice stál opět neprostupný kordon policistů a tak se k hradu stejně nešlo. Chvíli se skandovalo, další lidé šli pro lahváče a bylo celkem hezké počasí. Nic zásadního se nedělo. Já v té době dofotil film a zkoušel jsem ho vyměnit. Vyměnit film v Leice M2 nebo M3 takhle v terénu není vůbec jednoduché. V chvíli, kdy se valná většina těžkooděnců začala přesouvat někam pryč, tak jsem to zabalil i já, protože mi bylo jasné, že na žádné bití už nedojde.
Doma jsem při vyvolávání a skenování negativu měl trošku času přemýšlet nad celou to akcí a co jsem tam viděl a zažil. V davu šlo tak 5-10% lidí, kteří vůbec nevěděli, za co a proč se manifestuje. Foťáky na film jsou mezi mládeží značně rozšířené. Studenti FAMU, HAMU, AMU a AVU preferují ošoupané zrcadlovky Canon, Nikon a Fuji se základními objektivy. Frekventanti kurzu „Marx-Leninské propagandistické fotografie“ z Kliniky zcela jasně preferují ruské přístroje značky Zenit, často zavěšené kolem krku pomocí tkaničky od bot. Smutnou pravdou je, že většina z nich měla foťák kolem krku jen jako módní doplněk k batikovanému tričku a palestině. Čestnou výjimkou byla slušně oblečená slečna, která fotila na ruský dálkoměrný Kijev a to celkem hodně a statečně. Dokonce to vypadalo, že expozici měří odhadem. Pokud to ta slečna čte, nechť se přihlásí, protože bych rád viděl její fotky. Málem bych ještě zapomněl na slečnu s Prakticou, kterou jsem potkal už v tramvaji. Hned jak se otevřely dveře, tak se vrhla do víru demonstrace a dokonce taky fotila. Digitálisty zmiňovat nebudu, těch tam bylo víc než demonstrujících.
Závěr? Na příští demošku proti našemu prezidentovi si vezmu batoh plný lahvářů a levného kinofilmu a namastím si kapsu!
Žádné komentáře:
Okomentovat