Pořád říkám, že člověk na sebe
musí být přísný. Ve fotografii to platí obzvlášť. Pokaždé, když oskenuju
negativ, tak pak většinu fotografií smažu a do výběru mi většinou zůstává 4-6
fotografií z 36. I to je většinou moc a párkrát se mi stalo, že jsem prostě
smazal všechno, protože to nestálo za nic. Výhodou analogu je to, že negativy
mám pořád v archivu, takže je můžu kdykoliv znova prohlédnout a znovu
digitalizovat, případně nazvětšovat.
Proč se tím vlastně teď zabývám
v samostatném příspěvku? Protože jsem se rozhodl udělat sérii několika
snímků zachycujících Malou Stranu v Praze. Říkal jsem si, že deset,
maximálně patnáct, nazvětšovaných fotografií na pěkném papíře by bylo fajn. Jelikož
na Malé Straně fotím prakticky neustále, tak jsem si říkal, že bude z čeho
vybírat. Omyl! Už na začátku jsem se rozhodl, že nebudu výběr omezovat pouze na
pouliční fotografii, ale že vezmu v potaz i jiné fotky – architekturu,
panorámata a tak podobně. Prošel jsem asi 20 negativů z Leicy a výsledkem
bylo 9 fotek, z toho jedna podmínečně. Prošel jsem 20 negativů ze Zorki 4K
a výsledkem byla 1 (slovy jedna!) fotka.
Nejspíš za to můžou dva faktory:
- Jsem prostě minulý rok fotil hůř
- Můj vkus, co se týče mých vlastních fotografií,
prošel jistým vývojem
- Leica fotí 9x líp než Zorki
Vtip je v tom, že když fotky
zvětšuji na papír, tak mi zabere docela dost času, než jsem s výsledkem
spokojen. Strávit tenhle čas s fotkou, která za to nestojí, nebo si
s ní nejsem na 100% jistý, se mi prostě nechce. Proto jsem při jejich
výběru o to přísnější. Nasypat fotky na Facebook nebo Flickr to je raz dva.
Protáhnete je fotošopem, zonerem nebo lightroome, případně jste pankáč a
napíšete „fotka je bez úprav“ a už to tam sypete. Jsem vinen, kolikrát to taky
tak dělám, většinou je to tak 4 – 6 fotek z jednoho filmu. Nazvětšoval
bych všech 6? Pochybuji. Jestli jednu fotku z každých dvou filmů, tak by to
bylo asi moc. Možná bych měl příště i elektronicky sdílet jen fotky, o kterých
si myslím, že by stálo za to je nazvětšovat. Ne nadarmo se říká, že fotograf je
jen tak dobrý, jako jeho poslední (uveřejněná) fotografie.
Svůj výběr 9 fotografií jsem
rozeslal několika známým a přátelům, aby mi řekli, co si myslí. Zajímavé je, že
každému se nejvíce líbila úplně jiná fotografie. Neměl jsem snad u žádné shodu.
To může znamenat dvě věci – buď to, že v mém výběru je pro každého něco,
nebo to, že je to nepovedený výběr, protože fotky netvoří žádný příliš logický
celek. Druhá možnost je samozřejmě horší varianta a špatné je i to, že obě teze
mohou platit zároveň. Krutá realita je v tom, že nezáleží až tolik na tom,
jaký je člověk fotograf, ale spíš na tom, jaký je člověk editor. Když máte
alespoň základní znalosti fotografické techniky (expozice, kompozice) a fotíte
často a hodně a budete nekompromisně filtrovat nepovedené fotky a pouštět ven
jen ty opravdu dobré, tak budete dobrý fotograf, protože od vás nikdo nikdy
neuvidí špatnou fotku. Tak to prostě je. Samozřejmě, když fotíte na film (ať už
z důvodu, že jste hipster nebo jiného), tak to poleze celkem slušně do
peněz. Proto většina hipsterů nosí analogový foťák jen jako módní doplněk. Po
nákupu vinylů a obědě ve veganské restauraci už prostě nezbylo na film. Dost
ale dělání si legrace ze zranitelných menšin.
Někdo by byl možná otrávený, že
ze 40 filmů (cca 1400 fotek) vybere jen 10 fotek, které dost možná nebudou ani
pohromadě fungovat, ale já ne. Projít si hezky nazpátek všechny negativy bylo
velmi poučné. Mohl jsem si vyhodnotit, jaké jsem v minulosti dělal
nejčastěji chyby a co fotkám chybělo k tomu, aby byly lepší. Chyba je
fotku neudělat. Když jí uděláte a je špatná, můžete se z ní alespoň
poučit, ukazovat jí nikomu nemusíte. Závěr je tedy jasný – lépe fotit a lépe
editovat. Předsevzetí na zbytek letošního roku.
P.S.: Do článku jsem přihodil
oněch 9 fotek, o kterých uvažuji do cyklu o Malé Straně. Co na ně říkáte, mi
můžete napsat do komentářů.
peknejch devet :-)
OdpovědětVymazat