2020: Bilancování

Dlouho jsem přemýšlel, co bude můj posední článek pro letošní rok na blogu. Přemýšlel jsem tak dlouho, až je dnes 31.12. lehce po obědě. Mám sice připravený článek z Jizerských hor, kde pokračuje mé fotografické putování za pohraničním opevněním, ale řekl jsem si, že bych mohl dnešek věnovat lehkému bilancování. Nedělám to rád, ale čas od času se tomu nevyhnu.

Letošek bude určitě generace mých současníků považovat za dost nedobrý rok. Naše Česká existence je ostatně po roce 89 klidná, až na občasné povodně, či slovenského kleptokrata ve Strakovce. Samozřejmě to poznamenalo i moje fotografické plány, ale docela jinak, než by se mohlo zdát. Neplánoval jsem s žádným velkým cestováním, protože do léta jsem pracoval na svém dlouhodobém projektu. Bohužel prozatím odpadla možnost vydat ho knižně, ale fotografie mám v archivu a jejich šance určitě ještě přijde.

Stav permanentního home office přinesl možnost trávit víc času v mém domovské městě. Je z toho pár desítek filmů, ale zatím jsem se moc nedostal k tomu, abych z nich něco vybral a zkusil poskládat. Na druhou stranu jsem se téměř nevěnoval pouliční fotografii. Prázdné ulice a lidé v rouškách mě příliš nezaujaly. Proto jsem spíš utíkal do přírody, začal fotit opevnění a pozvolný rozklad Sudet.

Mezi svátky jsem chtěl trochu zvětšovat, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Pozvolna se na to připravuji. Víceméně vše je připraveno, jen musí přijít ten správný okamžik, kdy dostanu chuť zavřít se při červeném světle do koupelny. Je to už asi tak dva roky, co jsem naposled vyvolal pár fotek v komoře. Radši jsem venku a fotím, když to jen trochu jde. Takže zvětšování se přesouvá na rok 2021.

V letošním roce jsme se také konečně pořádně pustili do projektu VERUM PHOTO, kde pracujeme na různých projektech, povedlo se uspořádat výstavu a vydáváme nízkonákladové fotografické publikace. Snažíme se vypracovat se „odspoda“ bez velkolepých prohlášení a všudypřítomné placené reklamy. Zdá se, že to funguje a přibývá sledujících i pozitivních ohlasů na naše fotografie.

Rok 2020 byl také 5 rokem existence tohoto blogu. Původně jsem myslel, že k té příležitosti udělám speciální článek v den 5. výročí, ale prostě jsem na to zapomněl. Letos jsem se trochu obával, že nebudu mít moc o čem psát, nakonec se mi ale povedlo dát vždy dohromady alespoň dva články týdně, což je počet, na kterém jsem se letos konečně ustálil. Doufám, že mi čtenáři zachovají přízeň i v roce 2021.

Závěrem bych rád všem popřál, aby rok 2021 byl „normálnější“, než právě končící rok!

 

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.