Marek Meško: Nakupujeme závitovou Leicu

Není pochyb o tom, že analogové fotoaparáty Leica představují i v dnešním uspěchaném a digitálním světě pojem, zahrnující v sobě nejen vysokou technickou úroveň a kvalitu zpracování, ale také nadčasový design a aureolu téměř aristokratické noblesy. Mnoho lidí (včetně mě) proto po jistém čase podlehlo touze vlastnit alespoň jeden takový fotoaparát. Jak však na to?

Foto: Marek Meško

Už při zběžném pohledu na internetu jsou každému perspektivnímu majiteli filmového fotoaparátu Leica zjevné dvě základní věci. Zaprvé, že fotoaparáty této značky jsou na trhu již od roku 1928, a tedy jejich vzniklo velké množství typů a různých verzí, a zadruhé, že tahle značka je spolehlivým magnetem pro vyšší cifry na cenovkách. Velkému množství verzí se budeme věnovat za chvíli, zatím však postačí jedno elementární dělení na závitové Leicy (tj. přístroje se šroubovacím závitem o průměru 39mm, označovaným i M39 nebo LTM – anglicky Leica thread mount) a bajonetové Leicy (tj. všechny fotoaparáty počínaje typem Leica M3, který přišel do výroby v roce 1954). V tomto příspěvku se budeme věnovat pouze závitovým Leicám. Co se ceny týče, situace je různá, ale v zásadě platí, že závitové přístroje jsou o něco levnější než přístroje řady Leica M.

Foto: Marek Meško

Každý zájemce o závitové Leicy by si měl před koupí svého prvního aparátu vyjasnit několik věcí, a to, zda ho zajímá spíše sběratelský rozměr (chce mít doma pěknou Leicu vystavenou jako exponát, ale nepoužívat ji), nebo hodlá se svým budoucím miláčkem i aktivně fotit. Rovněž je třeba vědět, že i závitové Leicy se vyskytovaly zhruba ve třech hlavních variantách, označovaných římskými číslicemi jako Leica I, II, a III. Ty se pak ještě v souladu s jednotlivými verzemi označovaly za římskou číslicí malými písmeny latinské abecedy (například Leica IIIa, IIIb, IIIc, atd). Hlavní rozdíl mezi přístroji Leica I na jedné straně a Leica II a III na straně druhé byla absence, nebo naopak přítomnost vestavěného dálkoměru spárovaného s manuálním ostřením objektivu (Leica I ho neměla). Rovněž se jedná o relativně starší a sběratelsky vzácnější přístroje (kromě poválečných verzí Ic, If a Ig), takže pokud někdo chce koupit Leicu na své první analogové začátky, měl by si koupi tak staré verze raději pořádně promyslet. Leicy II a III v různých verzích se od sebe vlastně liší pouze tím, že u verze II absentuje nejkratší rychlost závěrky 1/1000s a ani výběr pomalejších časů není tak bohatý jako v případě přístrojů Leica III (to ale neznamená, že fotoaparáty různých verzí Leica II, tj. II, IIc a IIf bývají levnější, právě naopak).

Foto: Marek Meško

Předpokládejme ještě dál, že bude mít zájemce o Leica za cíl hlavně focení, a nechce zaplatit příliš mnoho. V tomto případě je třeba dbát hlavně o technický stav fotoaparátu a až pak o jeho estetický vzhled. Ne vždy totiž vnějškově perfektně vypadající Leica skrývá stejně perfektně fungující "vnitřnosti" a naopak. Nejdůležitější částí všech závitových fotoaparátů Leica je plátěná závěrka a mechanismus kolem ní. Pokud ta nefunguje, je samozřejmě možné nechat Leicu jako plně mechanický fotografický přístroj opravit, ale odstranění jistého druhu závady (například děravé nebo jinak poškozené plátno závěrky, resp. plátna, neboť jsou tam dvě) může znamenat významný zásah do financí a vyrovnat se velké části nákupní ceny celého fotoaparátu (výměna pláten stojí u nás minimálně 2 500 korun, ale na Západ od nás to může být i více). Další důležitou částí závitových fotoaparátů Leica verzí II a III je vestavěný dálkoměr. Jedná se o optický dálkoměr měřící vzdálenost pomocí dvou optických hranolů, jejichž obraz se promítá přes polopropustný optický hranol do spojeného dvojitého obrazu, který následně ostřením objektivu umožňuje nastavení optiky na správnou vzdálenost. Velkou slabinou tohoto systému po někdy i více než 70 letech je to, že polopropustný optický hranol ztratí své optické vlastnosti, a dvojitý obraz určený pro ostření přijde o kontrast a takříkajíc "zbledne". Výměna a oprava jednotlivých dílů a optických členů dálkoměru je také samozřejmě možná, ale není všude dostupná a bývá opět finančně náročnější.

Foto: Marek Meško

Proto je při koupi velmi důležité prohlédnout vnitřek fotoaparátu (přes otevírací dno, kudy se vkládá film a přes otvor, na který se nasazuje objektiv), a kromě čistoty a nánosů zkontrolovat stav pláten závěrky, zda na nich nejsou trhliny, díry nebo zda se nelepí na sebe a podobně. Dále je třeba natáhnout závěrku a zkusit zkusmo cvaknout spoušť, aby bylo vidět, jestli mechanismus závěrky alespoň přibližně funguje. Následně je potřeba nahlédnout do okénka optického dálkoměru, a kromě stupně zaprášenosti vnitřku také zkontrolovat dostatečnou míru výše zmiňovaného kontrastu. Všechny ostatní mechanické problémy (nepřesnost časů závěrky, nesprávné fungující mechanické počítadlo záběrů, atd.) jsou podružného rázu a lze je snadno opravit. Tak či tak je třeba při koupi 70 a více let starého fotoaparátu počítat s tím, že před jeho použitím bude i zdánlivě plně funkční fotoaparát potřebovat alespoň zběžný servis (vyčištění - namazání - nastavení, neboli anglicky CLA - clean – lubricate - adjust).

Foto: Marek Meško

Díky těmto skutečnostem je ideální, když si kupující svůj fotoaparát může osobně prohlédnout u prodejce, aby mohl na vlastní oči zkontrolovat jeho stav. Většinou však jde o prodej v rámci specializovaných Foto Antiků a tomu odpovídá i zvýšená cena tam nabízených přístrojů. Realitou dnešní doby je pak nákup na různých prodejních či aukčních portálech typu Aukro, Ebay a podobně. Tam však kupující přichází o hlavní výhodu osobní prohlídky přístroje a musí se spolehnout na popis a fotografie prodejce. I v tomto případě platí, že přístroje nabízené specializovanými prodejnami jsou v obecně lepším stavu a lépe prezentovány než fotoaparáty z pozůstalosti nabízené soukromými osobami. Proto je potřeba nákup dobře zvážit a nehnat se jen za tou nejnižší cenou, zejména když je někdy i z fotek zřejmé, že fotoaparát je ve velmi špatném stavu, špinavý, zaprášený nebo jinak poškozený. Je třeba najít nabídky s velmi kvalitními fotografiemi ve vysokém rozlišení a pravidelně je sledovat. No a nakonec je třeba i trochu toho příslovečného štěstí ...

Autor: Marek Meško

Česká Kanada: Méně je někdy více

Člověk musí cestovat, aby pak mohl lépe ocenit, co má doma. Už ani nevím, kde jsem tohle pořekadlo slyšel, ale je na něm něco pravdy. Proto se také vždy rád vypravím na výlet po České republice. Tentokrát padla volba na Jindřichův Hradec, známou destinaci, kterou jsem doposud nenavštívil. Pravda, výlet tím směrem jsem plánoval předloni i loni, ale nakonec jsem ho vždy zrušil. Většinou kvůli počasí, které na konci léta nebo na začátku podzimu nebylo příznivé. Letos se ale poštěstilo.

Už samotná cesta na jih Čech je vždy příjemná, zvlášť když svítí slunce a já si tak můžu stáhnout střechu auta a užít si čerstvý vzduch. Člověk se tak cítí trochu víc ve spojení s krajinou, kterou projíždí. Samotný Jindřichův Hradec mě velmi příjemně překvapil svým historickým rázem, spoustou zajímavých míst, starých uliček a památek. Čas byl ovšem pouze na návštěvu zámku, který patří mezi největší v republice. Prohlídka byla velmi zajímavá a historicky poučná. Rozhodně jí doporučuji každému návštěvníku tohoto města.

Dalším bodem programu byla jízda úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Rozchod kolejí pro úzkokolejky je 760 mm, což je téměř polovina rozchodu normálních kolejí. Vagóny jsou i lokomotiva jsou o něco menší než normálně. Historicky se úzkorozchodné dráhy stavěly tam, kde by stavba dráhy o běžném rozchodu byla technicky příliš náročná či nerentabilní. Užší rozchod kolejí znamená mimo jiné to, že dráha může mít kratší oblouky a může tak lépe kopírovat terén a nejsou tak potřeba tak náročné terénní úpravy při pokládání kolejí. V krajině České Kanady (jak se Jindřichohradecku také někdy říká) obě tyto vlastnosti přišly vhod. Po pravdě řečeno je to malý zázrak, že trať je ještě v provozu a nebyla nahrazena autobusovou dopravou.

Ve vlacích jsem již pár filmů nafotil, ale musel jsem konstatovat, že modernizované vagony nemají již nemají ten správný „retro“ vizuál, který by se mi líbil. Vagóny Jindřichohradeckých místních drah mají sice nové potahy sedaček, ale tím to tak končí. Zvenku i vevnitř vypadají jako z 60. let 20. století. Dokonce v nich najdete ještě popelníky. Další vlastností úzkorozchodné dráhy je to, že vlaky jezdí pomalu. Maximálně 50 km/h, ale většinou ještě pomaleji. Máte pak více času vychutnat si pohledy z okna na krajinou, kterou se koleje klikatí. Vlak staví ve vesnicích a místech s názvy jako jsou Kunžak nebo Kaproun a všechno je tak nějak hezčí než na normálním rozchodu kolejí. Opravdoví nadšenci si mohou zaplatit ubytování v apartmánech, které Jindřichohradecké místní dráhy vybudovaly v nádražních budovách.

Celý výlet do Nové Bystřice tkvěl vlastně jen v tom, že sama cesta byla cílem. Zkrátka jsem se chtěl projet úzkokolejkou. Pro případ, že by i ona zmizela z tohoto světa, tak jako spousta věcí, na které jsme byli zvyklí. Z tohoto hlediska mám tedy splněno. V budoucnu se do krajiny kolem Jindřichova Hradce znovu rád vypravím.