Panoramatické pokusy

Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.

Za dokument bez přívlastků

V dnešní postmoderní a postfaktické době to nemá dokumentární fotografie vůbec lehké. Úpadek tištěných médií, která za kvalitní dokumentární fotografie platila a poté je publikovala, je jen špičkou ledovce. Zdaleka největší hrozbou představuje rozmělňování a relativizace významu samotného pojmu „dokumentární fotografie“ a jeho dělení na různé podkategorie. Osobně jsem ještě ochoten akceptovat škatulky pouliční, reportážní a dokumentární fotografie. Tyto tři se liší jen v drobných detailech a najdou se i tací, kteří nerozlišují ani tyto. Skutečně ale potřebujeme sociální dokument, expresivní dokument a subjektivní dokument? Chcete mi říct, že pokud fotím převážně bezdomovce nebo děti v dětských domovech, pak spadám do kategorie sociálního dokumentu? V čem se to liší od „běžného“ dokumentu? A teď si ještě představme, že k tomu přistoupím expresivně. Fotím potom sociální nebo expresivní dokument?

Pokud bychom si to chtěli trochu rozebrat, tak samozřejmě přídomek sociální ve spojitosti s dokumentem vyjadřuje jistou tematickou ukotvenost. Latinské „socialis“ znamená „společnost“, takže sociální dokument se zabývá společenskými tématy? Dokumentární fotografie vznikla právě proto, aby se zabývala společenskými tématy. Jejím účelem bylo vzít fotografii mezi lidi a ven ze studia. Stejně tak latinské „expressio“ znamená „vyjádření“. Takže v expresivním dokumentu se vyjadřujeme? Samotná dokumentární fotografie bez tohoto přívlastku nic nevyjadřuje? Hloupost. V praxi se za expresivní dokument označují fotografie, kde autor přistoupí až k extrémnímu zvýraznění formy. Vysoký kontrast, záměrně nakloněné horizonty či až nereálná barevnost. Pořád to jsou ovšem jen technické prostředky zachycení a zpracování obrazu. Každá fotografie je, ze své podstaty, výsledkem technického procesu za použití jisté sady nástrojů. Zakládají tyto volby použití dostupných nástrojů celý nový žánr? Je to asi stejná hloupost jako rozdělovat malíře podle tloušťky štětce. Ano, v malířství se vyskytují různé směry a žánry, které vyžadují jiné sady nástrojů, ale my se bavíme o dokumentární fotografii. V dokumentu by nikdy neměla forma převládnout nad obsahem.

Na dvou příkladech jsem se pokusil vysvětlit zbytečnost pojmové relativizace něčeho tak dostatečně definovaného jako je dokumentární fotografie. Chápu, že je to i v důsledku postmoderní relativizace a vyprázdněnosti pojmů. Říkejte si, že jsem formalista, což v tomhle ohledu asi trochu budu, ale věci by se měly nazývat pravými a přesnými jmény. Třetím v úvodu jmenovaným byl „subjektivní dokument“, který do české reality uvedl prof. Birgus někdy v 80. letech. A jak se zdá, v dnešní době se subjektivnímu dokumentu stále daří. Zejména díky pojmové a ideologické vyprázdněnosti postmoderny. Jednoznačná a univerzální definice subjektivního dokumentu neexistuje. Narazil jsem na názor, že se jedná o dokument, kde výrazové prostředky upřednostňují expresivitu před popisností nebo pokud autor jasně deklaruje, že dílo je jeho osobní výpovědí, přičemž poslední jmenované platí pro každý dokument. A právě tady narážíme na můj problém se subjektivním dokumentem.

Autor k dokumentární fotografii vždy přistupuje subjektivně. Každý máme svůj úhel pohledu v závislosti na komplexních společensko-kulturních faktorech, které nás ovlivňují a utvářejí náš pohled na svět. Tyto faktory si každý neseme v sobě a ovlivňují nás i když se díváme skrze hledáček fotoaparátu. Expresivitu jsme si rozebrali už výše a do jisté míry i forma exprese závisí na v tomto odstavci jmenovaných faktorech. Existuje nějaký čistě subjektivní dokument? Krátká odpověď. Ne. Pokud chceme tvrdit, že fotografujeme dokumentární fotografie, tak musíme zachovat jistou míru objektivity, která má však víc společného s etikou než s čímkoliv jiným. Podstata dokumentární fotografie je právě v její nedělitelné a neoddělitelné etice. Ta má samozřejmě jistou pružnost a nelze ji definovat absolutně. Rád bych tedy řekl, že dokumentární fotografie nepotřebuje žádné další přívlastky, bez ohledu na míru expresivity či společenská (sociální) témata. Stejně to platí i naopak. I velmi popisná fotografie bez špetky exprese nebude nikdy fotografií dokumentární, pokud nedodrží jisté etické zásady. Pokud chcete příklad vybočení z těchto zásad, mohl bych jmenovat Steva McCurryho a jeho aranžování a posléze i retušování lidí z fotografií. To je příklad jednání za hranicí mnou nastíněného etického rámce.

Co říci závěrem? Snad jen to, že dokumentární fotografie je široký žánr, který nabízí značnou flexibilitu v přístupu k tématům. Fotografův přístup a prostředky, které použije k zachycení dějů, či k výsledné prezentaci, jsou ovlivněny širokým spektrem faktorů. Některé jsou podvědomé, s jinými pracujeme vědomě. Souboj mezi formou a obsahem není v dokumentární fotografii veden na poli subjektivity, objektivy, exprese nebo popisnosti. V konečném důsledku je důležité, zda autor ukazuje (jakkoliv subjektivní či expresivní) obraz reality či se pokouší záměrně realitu křivit. Otázky vyváženosti formy a obsahu jsou záležitostí etiky, nikoliv umělých škatulek teoretiků umění.

Trudy Meyer: Obrazy doby minulé

Nejenom dokumentární fotografií živ je člověk. To je jeden z důvodů, proč jsem si pro tento rozhovor vybral fotografku, která pod jménem Trudy Meyer fotí módní a lifestylové fotografie převážně ve stylu 30. - 50. let 20. století. Její fotografie mne zaujaly pečlivou stylizací, kompozicí, citem pro přirozené světlo a samozřejmě tím, že všechny její fotografie jsou pořízeny na film. Slovo dalo slovo a já vám přináším tento zajímavý rozhovor.

Jaké byly Tvé fotografické začátky?

S fotkou jsem začala koketovat, když mi bylo tak čtrnáct, patnáct. V tu dobu jsem měla nějaký starý kompakt Olympus a tehdy jsem taky zjistila, že fotoaparát by nemusel nutně sloužit jen na rodinné oslavy a podobně, takže jsem si k osmnáctinám moc přála zrcadlovku, kterou jsem nakonec opravdu dostala. S tím ale skončila možnost vymlouvat se, že nemůžu dělat dobré fotky, a přišel strach z toho, že ve focení nebudu dost dobrá a jednoduše selžu, takže jsem s focením raději na pár let přestala. Vrátila jsem se k němu až s odchodem z vysoké, kdy jsem se snažila najít si něco, co mě bude opravdu zajímat. Dlouho jsem fotila nějaké hrůzy na digitál a až postupně jsem se dostala k focení na film, na který fotím zhruba poslední dva roky.

Proč film?

Filmová fotka se mi jednoduše víc líbí. A protože nesnáším postprodukci, vyhovuje mi, že fotku není nutné nijak velice dál upravovat, je dokonalá sama o sobě. Hlavním důvodem ale bude moje láska k první polovině minulého století, které jsem propadla už jako dítě, když jsem hrávala naši českou PC hru Mafia. Časem jsem se proto dopracovala k tomu, že bych chtěla fotit v duchu té doby, s čímž samozřejmě souvisí technika.

Foto: Trudy Meyer

Preferuješ barevné nebo černobílé fotografie?

To je různé. Černobílá fotka mě obecně baví víc, má své kouzlo. Na druhou stranu třeba v krajině, kde je příroda pestrá a barevná, mi přijde barva vhodnější. Interiéry a podobně tedy v černobílé, přírodu spíš barevně.

Jakou používáš techniku?

Začínala jsem s Exaktou. Předloni jsem si pořídila Pentax 67, teď taky fotím na Rolleiflex 2.8C a Yashicu, kterou si beru vesměs na cesty, protože z cenových důvodů o ni nemám na rozdíl od Rolleie takový strach.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš jenom na střední formát?

Převážně ano. Od kinofilmu už jsem ustoupila. I proto, že na kinofilm nemám kvalitní fotoaparát.

Spousta lidí zápasí s měřením expozice, jak to řešíš ty?

Odhadem, od oka. Zásadně. Ne vždy se to samozřejmě povede, ale nějak jsem se ještě neskamarádila s expozimetrem.

Foto: Trudy Meyer

Máš radši čtvercový nebo obdélníkový formát?

Čtvercový, fotím převážně na středoformát. Ale i Pentax, který je 6x7, mám hrozně ráda. Když je dobré světlo, z Pentaxu vychází naprosto dokonalé fotografie, které není potřeba vůbec upravovat.

Fotíš jen v přirozeném světle nebo používáš i blesk případně stálá světla?

Přirozené světlo je nejlepší. Ráda bych se ale naučila pracovat se světly nebo s bleskem, protože podmínky jsou ne vždy ideální – jako třeba teď v zimě. Focení na film mě ale přinutilo světlo vnímat mnohem intenzivněji.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš i jiné žánry než fashion/lifestyle?

Myslíš, že se to tak dá nazvat? To je zajímavé. Já bych spíš řekla, že vytvářím iluzi, zkreslenou představu o době minulé, takovou svou ideální vizi. Samozřejmě všichni víme, že ta doba jako taková nebyla nijak hezká, kdo ví, jakou výpověď by nejspíš podali lidé, kteří v dané době žili. Snažím se spíš vytvořit líbivou iluzi té doby. Ráda bych zkusila fotit i dokument, ale dnešní doba mě popravdě řečeno vizuálně moc nebaví, musela bych najít nějaké specifické téma.

Je ještě nějaká technika, kterou bys chtěla vyzkoušet?

Chtěla bych si pořídit Hasselblad, taky středoformát. Časem bych ale určitě ráda vyzkoušela i velkoformát.

Foto: Trudy Meyer

Vyvoláváš si filmy sama, případně zvětšuješ?

Dala jsem si předsevzetí, že s vyvoláváním letos začnu, tak se k tomu pomalu odhodlávám. Zvětšeniny ale zatím neplánuju, z toho mám tak nějak větší respekt. Výhledově bych se ale chtěla naučit to všechno dělat sama a poctivě, včetně retuší a podobně, tak jako tomu bylo dřív, aby byly fotky co nejvíce autentické.

Můžeš popsat, jak probíhá Tvoje běžné focení? Od hledání konceptu, lokace modelky atd.

Ženy, které fotím, jsou většinou mé známé, kamarádky nebo kamarádky kamarádek, párkrát už jsem ale oslovila slečnu i na ulici, ve vlaku, různě. Vždy mě ale žena musí něčím zaujmout, musí mě něčím oslovit. Nemusí být prvoplánově krásná, musí v sobě mít ale něco, co mi přijde atraktivní. Ne tedy v tom „mužském“ slova smyslu, jde spíš jednoduše o to přitáhnout mou pozornost. V případě pak, že se slečně mé fotky líbí a domluvíme se, přijede za mnou domů, já si ji obleču, učešu a nalíčím k obrazu svému. Lokaci vybírám předem, tak aby seděla k celkovému konceptu.

Foto: Trudy Meyer

Jak s filmy dál pracuješ?

Filmy si skenuji sama. Pak nějaká minimální retuš prachu, ale snažím se fotografie příliš neupravovat.

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Zbožňuji Vivian Maier, doma na zdi mám nějaké její fotky. Stanley Kubrick mě hodně baví. Taky Diane Arbus. Což je ale dané právě dobou, ve které žili a ve které zároveň fotografovali. Nedávno jsem ještě objevila Sarah Moon, kterou jsem si zamilovala proto, že její fotky vyvolávají dojem dvacátých, třicátých let, a hlavně proto, že má naprosto nezaměnitelný rukopis. Ze současných fotografů miluju Jacka Davisona.

Foto: Trudy Meyer

Kde čerpáš inspiraci?

Převážně z dobových materiálů. Ať už to jsou dokumentární fotografie nebo módní časopisy. Hodně čerpám z fotografií filmových hvězd té doby, zejména kvůli účesům, make-upu a oblečení.

Máš nějaký fotografický úspěch, na který si hrdá?

Doufám, že mě hlavně ještě nějaké čekají. Potěší mě ale, když moje fotky na své stránce Film and Friends čas od času sdílí fotograf Jan Scholz, který je mi velkou inspirací. Vloni mi otiskli fotku v Marianne a Mojí psychologii, což mi udělalo opravdu radost. A jinak jsem měla jen menší výstavu ve svém rodném městě. V budoucnu bych ráda zase nějakou výstavu uspořádala, ale to až si budu svými fotkami tak nějak víc jistá, nechci to uspěchat. Jo a taky náš rozhovor, Tvůj zájem mě potěšil moc!

Foto: Trudy Meyer

Máš nějakou vysněnou lokaci na focení?

Tahle otázka mě trochu zaskočila, ale například Národní knihovna je nádherná nebo zámek v Kroměříži, tam bych chtěla fotit. Miluju nejrůznější staré prostory. Krásné jsou u nás Luhačovice, ze zahraničí třeba lázně v Budapešti. Často ale s takovými lokacemi souvisí spousta vyřizování, povolení, formulářů.

Máš nějakou radu pro lidi, co by chtěli začít fotit na film?

Asi aby se toho jednoduše nebáli, protože ty výsledky za to stojí. Filmová fotka je prostě kouzelná, není to o tom napráskat patnáct set fotek za focení, je nutné nad každou fotkou víc přemýšlet a víc vizuálně vnímat. Každá fotka je originál, na každé je jiné zrno, škrábance, je v tom to kouzlo neopakovatelného. Navíc digitální fotky jsou dnes již převážně pouze v počítači, na rozdíl od toho filmová fotka skutečně existuje.

Foto: Trudy Meyer

Kde si myslíš, že lidi při práci s filmem dělají nejčastější chyby?

Problém je trochu v tom, že výsledek není vidět hned a člověk tak nemůže v daný moment reagovat, pokud je něco nastaveno nesprávně. Lidé pak často chybují v tom, že špatně odhadnou světlo a nastaví chybně expozici. Chce to praxi a cit.

Máš oblíbené ohnisko objektivu?

Asi ne, na Rollei mám 80mm, na Pentax bych si ale ráda pořídila 105mm.

Foto: Trudy Meyer

Podle čeho si vybíráš modelky?

Slečna mě jednoduše musí něčím zaujmout. Občas se při výběru nevyhnu klišé „vysoká hubená“,
takové ženy na mě působí velmi elegantně, avšak slečny, se kterými pracuji, jsou z naprosté většiny
nemodelky, tudíž odpovídají běžné konfekční velikosti 36,38 a jakékoli míry jsou pro mě v tomto
ohledu nepodstatné. Pro mě osobně musí mít žena nějaké kouzlo, něco výjimečného, jiného. Když nad tím tak přemýšlím, nejzajímavější mi přijdou asi zrzky.  Na černobílé fotce jejich jinakost sice tak úplně nevynikne, ale právě svou výjimečností se mi líbí nejvíce.

Jaké používáš filmy?

Černobílé používám Ilford HP5, Kodak Tri-X a taky jsem teď zkoušela Kodak T-MAX.  V barvě používám hlavně Kodak Portra 400.