Jaroslav Kuneš Behenský: Šumavská nahota

Zajímavé fotografy můžeme najít všude. Já jednoho potkal při svých cestách Šumavou. O jeho existenci a tvorbě jsem samozřejmě věděl s předstihem a cesta na Šumavu znamenala možnost spojit příjemné s užitečným a přinést další rozhovor. Jakub Kuneš Behenský (zkráceně též JaKuBe) je autorem zajímavých fotografický aktů. Zároveň má svůj web, kde najdete mimo jiné i zajímavý blog a další fotografie. Případně můžete navštívit i jeho Instagram.

Jak ses dostal k fotografii?

Dlouho jsem hledal koníček. O nic jiného mi nešlo. Fotku jsem měl vždy rád, ale z počátku jsem vystřídal ledacos. Dřív jsem i kreslil, neměl jsem ale trpělivost, ani třeba na psaní. Všechno mi přišlo zdlouhavé. Pořád jsem měl pocit, že potřebuji tvořit, protože moje práce je taková, že za mnou není nic vidět. Po čase jsem si koupil digitální zrcadlovku, což nebyl takový problém, protože dělám v elektru, a začal jsem fotit. Film jsem objevil až potom s Flexaretou, kterou jsem si původně koupil jenom jako dekoraci na poličku. Jenomže já mám rád, když se věci používají. Koupil jsem si film, zvětšovák a už mě to nepustilo. Teď už digitál do ruky neberu.

Které fotografické žánry jsou ti nejbližší?

Baví mě akty. Hodně mě baví. Pořád ještě pátrám proč. Sem tam mě chytí i fotka krajiny, ačkoliv sám nemám čas se krajinám věnovat. Portréty mě baví, pokud jsou hodně citlivé a atmosférické. Svým způsobem mě baví vše kolem lidí.

Foto: JaKuBe

Filmy si zpracováváš sám?

Rozhodně. Bez toho by to nebylo ono. Samozřejmě je to jednodušší odnést do „labu“. Ale za prvé, když se něco podělá, je to jen moje vina, mohu nadávat leda sobě. A za druhé z toho mám větší radost, když se to povede. K tomu filmu a fotce mám pak jiný vztah.

Jakou v současné době používáš techniku?

Pentax 67, nic jiného. Vlastně jsem teď ještě za pár stovek pořídil Nikon F-65, plastový kinofilmový foťák, který ale umí pracovat s moderními objektivy Nikon. Používám ho například když jdu ven s dcerou, abych nemusel tahat těžkého Pentaxe.

Foto: JaKuBe

Jak si se dostal k focení aktů?

Prostě jsem si domluvil modelku, zkusil jsem to a bavilo mě to. Cítím, že v těch fotkách je největší kus ze mě. Ve chvíli, kdy fotografuji něco jiného, mám pocit, že stále jen něco napodobuji. Ale když fotím akty, mám vlastní myšlenky a nápady. Na těch fotkách to není bohužel zatím tolik vidět, protože se k focení nedostanu tak často.

Proč střední formát 6x7?

Kinofilm mě tolik nebaví kvůli množství snímků. Kolikrát mám problém nafotit i těch 10 snímků na svitku. Každý snímek se snažím hodně promyslet a stačí mi těch 10 okýnek. Výhodou je také kvalita oproti kinofilmu. Formát 6x7 je důsledkem toho, že miluji klasickou zrcadlovkovou konstrukci Pentaxe. Ostatní fotoaparáty, jako jsou dvouoké zrcadlovky nebo Hasselblad, se divně drží. Rád fotím z ruky a Pentax se mi zkrátka drží dobře.

Foto: JaKuBe

Kde čerpáš inspiraci?

Instagram, to je jasné, i když je to tam teď docela kontraproduktivní. Zjišťuji, že spoustu lidí bych tam vlastně sledovat nemusel a postupně to tříbím. Občas se dostanu na nějakou výstavu. Ale jsou to stále zejména knížky a internet. Pokud mě něco zaujme, prolustruju si autora na internetu a tak objevuji další zajímavé snímky a tím se inspiruji.

Co podle tebe musí mít dobrá fotka?

Určitě musí mít myšlenku. Nejsem úplný zastánce technicky dokonalých fotek, jakkoliv mě baví se za tím hnát. Hlavní je ale ta myšlenka a musí tam být něco za hranicí té fotky. Neodkážu to asi úplně vysvětlit, ale mám myšlenky, které kolikrát nedokážu vyjádřit slovy, tak se je snažím fotit.

Foto: JaKuBe

Podle čeho si vybíráš modelky?

Vzhledem k mojí práci, a tedy nedostatku času zejména podle toho, odkud modelka je, jestli je ochotná jít do mého nápadu a má čas kdy mám čas já. Ještě jsem toho tolik nenafotil, abych si mohl mezi modelkami vybírat. Občas se mi stane, že mě nějaký nápad na focení napadne až ve spojitosti s konkrétní tváří. Vlastně si modelky ani moc nevybírám.

Na webu máš mimo jiné blog. Co tě motivuje k jeho psaní?

Původně jsem si udělal web s tím, že tam budu mít portfolio, které bude v trochu lepším kontextu než Instagram. Blog byl na webu vždy sekundární. Spíš proto, aby sloužil jako takový deník. Nefotím tak, že bych udělal snímek a zapsal si někam údaje. To mě nebaví. Pokud ale nafotím negativ, kde je nějaká ucelená série, chtěl jsem si někam zapsat postup a celý proces vzniku. Nakonec jsem zjistil, že to nečte úplně málo lidí. Bohužel nemám tolik času, aby tam něco častěji přibylo. 

Foto: JaKuBe

Většinou fotíš černobíle, ale co ty a barva?

Barvu jsem fotil, protože jsem k Vánocům dostal barevné filmy. Jinak fotím zásadně černobíle, protože jsem schopen si to vyvolat doma.

Neláká tě fotit krajinky na Šumavě?

Láká. Mám dokonce vymyšlený projekt. Doufám, že se k němu dostanu, i když to určitě bude běh na dlouhou trať. Hrozně miluju mrtvé stromy, kterých je Šumava plná. Chtěl bych to zpracovat, klidně v kombinaci s akty. Pracovní název to má „Život mrtvých stromů“. Šumava mě určitě láká, pocházím tady odsud a mám tipy na různá místa. Takže určitě ano.

Je nějaký žánr nebo technika, co by sis chtěl ještě vyzkoušet?

Kolodium. Jsem přesvědčený, že by mým fotografiím slušelo. Minimálně kvůli tonalitě, kterou to má. Jenomže, to se dostáváme k velkoformátu a mým možnostem.

Co pro tebe znamená fotka na papíře?

Jiná fotka nemá význam.

Foto: JaKuBe

Máš nějakou hranici „vkusu“ při fotografování aktů?

Určitě ano. Když se dívám na fotky ostatních, tak nemám například problémy s roztaženýma nohama, když to má nějakou myšlenku. Osobně bych to ale asi nevyfotil, protože by mě to snad ani nenapadlo. Bylo by mi to i nepříjemné. Když ty holky fotím, tak mi to vlastně taky nijak příjemné není, že jsou ty holky nahé, je to takové divné. Asi jako když se člověk svlékne u doktora. Potěšení mi pak přinese až výsledná fotka na papíře. Takže hranici mám, jen sám zatím nevím kde.

Máš nějaké doporučení nebo radu pro lidi, co chtějí začít fotit na film?

Nedávat to vyvolat do labu, protože bez vyvolávání vlastníma rukama to fakt nejde. Bez toho je to jen módní hipsterství a nic víc. To je jak s digitálem fotit do JPEG.

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Ne. Nejsem úplně přesvědčený, že mám zatím co ukazovat. Výstavě se úplně nebráním, pokud někdy nafotím nějaký ucelený projekt. Knížky jsou podle mě nákladné a člověk z toho nic nemá, kromě toho pocitu, že jí udělal. Ale umělecké dílo si žije svým vlastním životem, nezávisle na autorovi. Spousta výstav vzniká jen proto, že je nafotil ten konkrétní člověk, přitom to nemá hlavu a patu. Byl jsem na pár výstavách a líbily se mi tam třeba jen 3 fotky. Pokud to není soubor, který má příběh nebo myšlenku napříč všemi vystavovanými fotografiemi, tak to nemá moc cenu.

Trudy Meyer: Obrazy doby minulé

Nejenom dokumentární fotografií živ je člověk. To je jeden z důvodů, proč jsem si pro tento rozhovor vybral fotografku, která pod jménem Trudy Meyer fotí módní a lifestylové fotografie převážně ve stylu 30. - 50. let 20. století. Její fotografie mne zaujaly pečlivou stylizací, kompozicí, citem pro přirozené světlo a samozřejmě tím, že všechny její fotografie jsou pořízeny na film. Slovo dalo slovo a já vám přináším tento zajímavý rozhovor.

Jaké byly Tvé fotografické začátky?

S fotkou jsem začala koketovat, když mi bylo tak čtrnáct, patnáct. V tu dobu jsem měla nějaký starý kompakt Olympus a tehdy jsem taky zjistila, že fotoaparát by nemusel nutně sloužit jen na rodinné oslavy a podobně, takže jsem si k osmnáctinám moc přála zrcadlovku, kterou jsem nakonec opravdu dostala. S tím ale skončila možnost vymlouvat se, že nemůžu dělat dobré fotky, a přišel strach z toho, že ve focení nebudu dost dobrá a jednoduše selžu, takže jsem s focením raději na pár let přestala. Vrátila jsem se k němu až s odchodem z vysoké, kdy jsem se snažila najít si něco, co mě bude opravdu zajímat. Dlouho jsem fotila nějaké hrůzy na digitál a až postupně jsem se dostala k focení na film, na který fotím zhruba poslední dva roky.

Proč film?

Filmová fotka se mi jednoduše víc líbí. A protože nesnáším postprodukci, vyhovuje mi, že fotku není nutné nijak velice dál upravovat, je dokonalá sama o sobě. Hlavním důvodem ale bude moje láska k první polovině minulého století, které jsem propadla už jako dítě, když jsem hrávala naši českou PC hru Mafia. Časem jsem se proto dopracovala k tomu, že bych chtěla fotit v duchu té doby, s čímž samozřejmě souvisí technika.

Foto: Trudy Meyer

Preferuješ barevné nebo černobílé fotografie?

To je různé. Černobílá fotka mě obecně baví víc, má své kouzlo. Na druhou stranu třeba v krajině, kde je příroda pestrá a barevná, mi přijde barva vhodnější. Interiéry a podobně tedy v černobílé, přírodu spíš barevně.

Jakou používáš techniku?

Začínala jsem s Exaktou. Předloni jsem si pořídila Pentax 67, teď taky fotím na Rolleiflex 2.8C a Yashicu, kterou si beru vesměs na cesty, protože z cenových důvodů o ni nemám na rozdíl od Rolleie takový strach.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš jenom na střední formát?

Převážně ano. Od kinofilmu už jsem ustoupila. I proto, že na kinofilm nemám kvalitní fotoaparát.

Spousta lidí zápasí s měřením expozice, jak to řešíš ty?

Odhadem, od oka. Zásadně. Ne vždy se to samozřejmě povede, ale nějak jsem se ještě neskamarádila s expozimetrem.

Foto: Trudy Meyer

Máš radši čtvercový nebo obdélníkový formát?

Čtvercový, fotím převážně na středoformát. Ale i Pentax, který je 6x7, mám hrozně ráda. Když je dobré světlo, z Pentaxu vychází naprosto dokonalé fotografie, které není potřeba vůbec upravovat.

Fotíš jen v přirozeném světle nebo používáš i blesk případně stálá světla?

Přirozené světlo je nejlepší. Ráda bych se ale naučila pracovat se světly nebo s bleskem, protože podmínky jsou ne vždy ideální – jako třeba teď v zimě. Focení na film mě ale přinutilo světlo vnímat mnohem intenzivněji.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš i jiné žánry než fashion/lifestyle?

Myslíš, že se to tak dá nazvat? To je zajímavé. Já bych spíš řekla, že vytvářím iluzi, zkreslenou představu o době minulé, takovou svou ideální vizi. Samozřejmě všichni víme, že ta doba jako taková nebyla nijak hezká, kdo ví, jakou výpověď by nejspíš podali lidé, kteří v dané době žili. Snažím se spíš vytvořit líbivou iluzi té doby. Ráda bych zkusila fotit i dokument, ale dnešní doba mě popravdě řečeno vizuálně moc nebaví, musela bych najít nějaké specifické téma.

Je ještě nějaká technika, kterou bys chtěla vyzkoušet?

Chtěla bych si pořídit Hasselblad, taky středoformát. Časem bych ale určitě ráda vyzkoušela i velkoformát.

Foto: Trudy Meyer

Vyvoláváš si filmy sama, případně zvětšuješ?

Dala jsem si předsevzetí, že s vyvoláváním letos začnu, tak se k tomu pomalu odhodlávám. Zvětšeniny ale zatím neplánuju, z toho mám tak nějak větší respekt. Výhledově bych se ale chtěla naučit to všechno dělat sama a poctivě, včetně retuší a podobně, tak jako tomu bylo dřív, aby byly fotky co nejvíce autentické.

Můžeš popsat, jak probíhá Tvoje běžné focení? Od hledání konceptu, lokace modelky atd.

Ženy, které fotím, jsou většinou mé známé, kamarádky nebo kamarádky kamarádek, párkrát už jsem ale oslovila slečnu i na ulici, ve vlaku, různě. Vždy mě ale žena musí něčím zaujmout, musí mě něčím oslovit. Nemusí být prvoplánově krásná, musí v sobě mít ale něco, co mi přijde atraktivní. Ne tedy v tom „mužském“ slova smyslu, jde spíš jednoduše o to přitáhnout mou pozornost. V případě pak, že se slečně mé fotky líbí a domluvíme se, přijede za mnou domů, já si ji obleču, učešu a nalíčím k obrazu svému. Lokaci vybírám předem, tak aby seděla k celkovému konceptu.

Foto: Trudy Meyer

Jak s filmy dál pracuješ?

Filmy si skenuji sama. Pak nějaká minimální retuš prachu, ale snažím se fotografie příliš neupravovat.

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Zbožňuji Vivian Maier, doma na zdi mám nějaké její fotky. Stanley Kubrick mě hodně baví. Taky Diane Arbus. Což je ale dané právě dobou, ve které žili a ve které zároveň fotografovali. Nedávno jsem ještě objevila Sarah Moon, kterou jsem si zamilovala proto, že její fotky vyvolávají dojem dvacátých, třicátých let, a hlavně proto, že má naprosto nezaměnitelný rukopis. Ze současných fotografů miluju Jacka Davisona.

Foto: Trudy Meyer

Kde čerpáš inspiraci?

Převážně z dobových materiálů. Ať už to jsou dokumentární fotografie nebo módní časopisy. Hodně čerpám z fotografií filmových hvězd té doby, zejména kvůli účesům, make-upu a oblečení.

Máš nějaký fotografický úspěch, na který si hrdá?

Doufám, že mě hlavně ještě nějaké čekají. Potěší mě ale, když moje fotky na své stránce Film and Friends čas od času sdílí fotograf Jan Scholz, který je mi velkou inspirací. Vloni mi otiskli fotku v Marianne a Mojí psychologii, což mi udělalo opravdu radost. A jinak jsem měla jen menší výstavu ve svém rodném městě. V budoucnu bych ráda zase nějakou výstavu uspořádala, ale to až si budu svými fotkami tak nějak víc jistá, nechci to uspěchat. Jo a taky náš rozhovor, Tvůj zájem mě potěšil moc!

Foto: Trudy Meyer

Máš nějakou vysněnou lokaci na focení?

Tahle otázka mě trochu zaskočila, ale například Národní knihovna je nádherná nebo zámek v Kroměříži, tam bych chtěla fotit. Miluju nejrůznější staré prostory. Krásné jsou u nás Luhačovice, ze zahraničí třeba lázně v Budapešti. Často ale s takovými lokacemi souvisí spousta vyřizování, povolení, formulářů.

Máš nějakou radu pro lidi, co by chtěli začít fotit na film?

Asi aby se toho jednoduše nebáli, protože ty výsledky za to stojí. Filmová fotka je prostě kouzelná, není to o tom napráskat patnáct set fotek za focení, je nutné nad každou fotkou víc přemýšlet a víc vizuálně vnímat. Každá fotka je originál, na každé je jiné zrno, škrábance, je v tom to kouzlo neopakovatelného. Navíc digitální fotky jsou dnes již převážně pouze v počítači, na rozdíl od toho filmová fotka skutečně existuje.

Foto: Trudy Meyer

Kde si myslíš, že lidi při práci s filmem dělají nejčastější chyby?

Problém je trochu v tom, že výsledek není vidět hned a člověk tak nemůže v daný moment reagovat, pokud je něco nastaveno nesprávně. Lidé pak často chybují v tom, že špatně odhadnou světlo a nastaví chybně expozici. Chce to praxi a cit.

Máš oblíbené ohnisko objektivu?

Asi ne, na Rollei mám 80mm, na Pentax bych si ale ráda pořídila 105mm.

Foto: Trudy Meyer

Podle čeho si vybíráš modelky?

Slečna mě jednoduše musí něčím zaujmout. Občas se při výběru nevyhnu klišé „vysoká hubená“,
takové ženy na mě působí velmi elegantně, avšak slečny, se kterými pracuji, jsou z naprosté většiny
nemodelky, tudíž odpovídají běžné konfekční velikosti 36,38 a jakékoli míry jsou pro mě v tomto
ohledu nepodstatné. Pro mě osobně musí mít žena nějaké kouzlo, něco výjimečného, jiného. Když nad tím tak přemýšlím, nejzajímavější mi přijdou asi zrzky.  Na černobílé fotce jejich jinakost sice tak úplně nevynikne, ale právě svou výjimečností se mi líbí nejvíce.

Jaké používáš filmy?

Černobílé používám Ilford HP5, Kodak Tri-X a taky jsem teď zkoušela Kodak T-MAX.  V barvě používám hlavně Kodak Portra 400.