Co jsem
začal fotit, tak se mě čas od času někdo zeptal, jestli nebudu mít někdy
nějakou výstavu. Odpověď byla většinou zamítavá, ačkoliv to jednou už skoro
vypadalo (cca před 3 lety), že výstava bude. Nakonec jsem vždy ale našel něco
důležitějšího na práci, než se snažit zajistit si důstojné prostory a kvalitní
zvětšeniny v dostatečné velikosti. Důstojnými prostory myslím galerii či
jiné regulérní výstavní prostory, rozhodně ne kavárnu, která chce dekorace
zdarma. Pak se rozjela práce v rámci VERUM PHOTO, kde jsme se soustředili
především na produkci a vydání několika zinů a výstava byla až jako další na
řadě. Vernisáž naší první výstavy „On the Road“ jsem strávil v nemocnici.
Další zastávka naší putovní výstavy byla naplánována na konec letošního července
v Jablonném v Podještědí. Chvíli to ovšem vypadalo nahnutě, protože
nikdo nevěděl, jestli naše moudrá (ehm…) vláda nezruší kulturní akce úplně a
napořád.
Vše nakonec
dobře dopadlo, a nakonec se v klášteře u Baziliky sv. Vavřince a sv.
Zdislavy konala vernisáž. Příjemně mě překvapila hojná účast lidí, kteří
nepatřili do obvyklého okruhu pražských výstavních návštěvníků. Celá myšlenka
za výstavou „On the Road“ je totiž v tom, aby se fotografie dostaly
k co nejširšímu okruhu diváků. Bylo vlastně dost zajímavé pozorovat u
kterých fotografií se hosté vernisáže zastaví a poslouchat, co si o nich
říkají. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, která mě dost nabila novou tvůrčí
energií. Udalo se i pár zinů, zkrátka povedená akce.
Po ukončení
vernisáže jsem chvíli meditoval, co dělat. Podíval jsem se do mapy, co je kde
zajímavého. Nakonec jsem vyrazil na sever k hranici s Německem. Hranice
už byla otevřená, tak jsem neodolal a asi na 2 minuty jsem jí pěšmo překročil,
abych si užil letošní první zahraniční cestu. Doufám, že jsem tím nějak výrazně
neohrozil zdraví a životy svých spoluobčanů v ČR. Už cestou k hranici
jsem si všiml objektů lehkého opevnění, takzvaných „řopíků“. Tam kde je
hranice, jsou i řopíky, to je železná zákonitost, která vládne naší krajině.
Proto jsem nechal vůz v nejbližší vesnici a vydal se prozkoumat nejbližší
objekt.
První bunkr
se krčil ve stínu náletové dřeviny na jinak sluncem rozpáleném strništi. Kolem
vyhrávali cvrčci a celá scéna na mě působila takřka středomořským dojmem.
Pozorně jsem celou scénu ohledal a udělal několik snímků. Dalo se dokonce vlézt
i dovnitř, jen tam nebylo nic zajímavého. V jistém slova smyslu jsou
řopíky tak trochu jako hřiby, kde je jeden, jsou určitě i další. Proto jsem dle
mapy určil azimut pochodu a vydat se přímou cestou do zalesněného svahu, kde
jsem zanedlouho našel souseda. Druhý řopík se krčil v podrostu a bylo
vidět, že příroda se nedá zastavit.
Litoval
jsem, že jsem neměl s sebou panoramatický fotoaparát, protože bunkry a
pevnosti pohraničního opevnění tvoří velmi výrazný krajinný prvek, který na
panoramatické fotografii vždy dobře vynikne. Není ale všem dnům konec a něco mi
říká, že se do Lužických hor vrátím a budu lépe vybaven.
