O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.

Vernisáž v pohraničí

Co jsem začal fotit, tak se mě čas od času někdo zeptal, jestli nebudu mít někdy nějakou výstavu. Odpověď byla většinou zamítavá, ačkoliv to jednou už skoro vypadalo (cca před 3 lety), že výstava bude. Nakonec jsem vždy ale našel něco důležitějšího na práci, než se snažit zajistit si důstojné prostory a kvalitní zvětšeniny v dostatečné velikosti. Důstojnými prostory myslím galerii či jiné regulérní výstavní prostory, rozhodně ne kavárnu, která chce dekorace zdarma. Pak se rozjela práce v rámci VERUM PHOTO, kde jsme se soustředili především na produkci a vydání několika zinů a výstava byla až jako další na řadě. Vernisáž naší první výstavy „On the Road“ jsem strávil v nemocnici. Další zastávka naší putovní výstavy byla naplánována na konec letošního července v Jablonném v Podještědí. Chvíli to ovšem vypadalo nahnutě, protože nikdo nevěděl, jestli naše moudrá (ehm…) vláda nezruší kulturní akce úplně a napořád.

Vše nakonec dobře dopadlo, a nakonec se v klášteře u Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy konala vernisáž. Příjemně mě překvapila hojná účast lidí, kteří nepatřili do obvyklého okruhu pražských výstavních návštěvníků. Celá myšlenka za výstavou „On the Road“ je totiž v tom, aby se fotografie dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Bylo vlastně dost zajímavé pozorovat u kterých fotografií se hosté vernisáže zastaví a poslouchat, co si o nich říkají. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, která mě dost nabila novou tvůrčí energií. Udalo se i pár zinů, zkrátka povedená akce.

Po ukončení vernisáže jsem chvíli meditoval, co dělat. Podíval jsem se do mapy, co je kde zajímavého. Nakonec jsem vyrazil na sever k hranici s Německem. Hranice už byla otevřená, tak jsem neodolal a asi na 2 minuty jsem jí pěšmo překročil, abych si užil letošní první zahraniční cestu. Doufám, že jsem tím nějak výrazně neohrozil zdraví a životy svých spoluobčanů v ČR. Už cestou k hranici jsem si všiml objektů lehkého opevnění, takzvaných „řopíků“. Tam kde je hranice, jsou i řopíky, to je železná zákonitost, která vládne naší krajině. Proto jsem nechal vůz v nejbližší vesnici a vydal se prozkoumat nejbližší objekt.

První bunkr se krčil ve stínu náletové dřeviny na jinak sluncem rozpáleném strništi. Kolem vyhrávali cvrčci a celá scéna na mě působila takřka středomořským dojmem. Pozorně jsem celou scénu ohledal a udělal několik snímků. Dalo se dokonce vlézt i dovnitř, jen tam nebylo nic zajímavého. V jistém slova smyslu jsou řopíky tak trochu jako hřiby, kde je jeden, jsou určitě i další. Proto jsem dle mapy určil azimut pochodu a vydat se přímou cestou do zalesněného svahu, kde jsem zanedlouho našel souseda. Druhý řopík se krčil v podrostu a bylo vidět, že příroda se nedá zastavit.

Litoval jsem, že jsem neměl s sebou panoramatický fotoaparát, protože bunkry a pevnosti pohraničního opevnění tvoří velmi výrazný krajinný prvek, který na panoramatické fotografii vždy dobře vynikne. Není ale všem dnům konec a něco mi říká, že se do Lužických hor vrátím a budu lépe vybaven.