O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed. 

Cestou necestou aneb archiv promlouvá

Je tu druhé morové léto. To první jsem si docela užil. Cestování do zahraničí mi moc nechybělo a věnoval jsem se domácím destinacím a tématům. Teď mi ale nějak došel elán. Není to tím, že bych si myslel, že za dobrými fotografiemi musím do Paříže nebo New Yorku. Praha nebo Sudety také nabízí solidní možnosti. Klíč k problematice spočívá v tom, že čas od času je dobré změnit prostředí. Osobně jsem tomu vždy říkal, že si čas od času musím „Vyčistit oči“. Vystavení se novým vizuálním a kulturním vjemům mi vždy dalo nový vhled na věci, které mě obklopují v běžném životě.

Zanedlouho to budou celé dva roky, co jsem naposledy vytáhl paty z České republiky. Pokud si dobře pamatuju, tak to bylo do Gruzie, odkud jsem si přivezl spoustu nafocených negativů a zážitků. Jak se teď prodlužuje doba, co jsem nebyl nikde "venku" tak si začínám víc a uvědomovat, jak moc mi vlastně cestování chybí. Nejsou to jen výšce zmíněné vizuální dojmy, ale celý proces. Plánování cesty, přesun na místo, aklimatizace a přizpůsobení se místním zvykům a stravě. Potom návrat domů, vyvolání negativů a rekapitulace všech zážitků při prohlížení skenů a postprocesu Ze všeho nejvíc mi chybí právě ten proces. 

Obecně vzato mám teď období jisté fotografické stagnace. Jediný projekt na kterém pracuji je dost pomalý a nikam nepospíchá, proto mám občas problémy najít motivaci, abych vzal foťák a vyrazil do pohraničí. Focení na ulici je pro mě něco už úplně abstraktního a vzdáleného. Po téměř roce a půl prázdných ulic, roušek a celkově blbé nálady ve společnosti nemám tak nějak náladu na obvyklou "pouliční fotografii".  Nelákají mě už ani experimenty se zátišími či různými formáty negativů. Tím jsem si prošel minulý rok na jaře a ukázalo se to jako slepá cesta.

Naštěstí je tu pořád můj archiv. Vždy když si říkám, že je to s tím focením nějaké těžké, tak si projdu pár složek v archivu. Mohu tak s jistou nostalgií zavzpomínat na časy, kdy si člověk jen tak koupil letenku, sbalil foťák, pár filmů a vyrazil na pár dní třeba do Říma. I proto jsem se rozhodl dnešní vydání blogu věnovat pár záběrům z archivu, které jsem posbíral na svých cestách po Evropě a Rusku mezi lety 2016-2019. Fotografie nejsou řazeny chronologicky a nechávám je bez popisku zcela záměrně. 

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.

Panorama: České středohoří

Mezi roky 2019/2020 jsem trávil rok času prací na fotografickém projektu v Českém středohoří. Byl jsem kolem toho dost tajnůstkářský, ale malou ochutnávku můžete najít na VERUM PHOTO jako fotoesej. Zároveň s hlavním tělem projektu, které jsem fotil na kinofilm v klasickém poměru stran 3:2, jsem pořídil poměrně dost fotografií ve formátu panoramatickém. I když jich nebylo tolik, kolik bych chtěl. Na začátku jsem docela bojovat s trháním filmů, a tak jsem Horizont nevozil příliš často, protože po celém dni na nohou mi přišel jako zbytečná zátěž v brašně, více jsem ho začal používat až koncem zimy 2020 a na jaře. Zpětně toho lituji, že jsem s ním nefotografoval víc. Na druhou stranu, pokud vláda neprodá České středohoří Číně, která tam pak udělá povrchový důl, tak mi krajinky jen tak neutečou a bude ještě šance je vyfotit znova.

Panorama Českého středohoří mi není úplně neznámé už z ranného dětství, kdy jsem jezdil k Chomutovu za praprarodiči. Neznal jsem jména jednotlivých kopců, ale vnímal jsem jejich velikost a specifické siluety. Párkrát jsem se vyškrábal i na samotnou Milešovku, normálně by se tím člověk nějak nechlubil, ale to jste neviděli mé outdoorové vybavení. Ne že bych šel v zimě na Sněžku v žabkách, ale myslím si, že pro většinu nenáročné turistiky mi stačí džíny, polobotky a flanelová košile. Tak jako našim otcům a dědům! Na Sněžku si pak beru pohorky vyspravené kobercovkou a alespoň dobrou vojenskou bundu!

Měl jsem většinou štěstí na počasí a občas mi vyšly fotografie o kterých jsem si myslel, že nevyjdou. Třeba jako když jsem fotil z vrcholu kopce Ostrý. Opar, protisvětlo a to v kombinaci se starou sovětskou optikou nemohlo dopadnout dobře. Nakonec tak ale vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Jako vždy se ukázalo, že občas člověk prostě nesmí tolik meditovat a udělat snímek. Lepší mít a nepoužít, než nemít vůbec. U Horizonta to platí tak nějak troj až čtyřnásobně.

Loňský rok nebyl lehký a původní plán pro tyto fotografie se mi nepovedlo uskutečnit. Tento rok nejspíš nebude o moc jiný. Fotografie tedy zatím v poklidu odpočívají na negativech a na disku a čekají na svou chvíli. Negativy, stejně jako krajiny málokdy někam utečou.

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.