Budapešť: Paříž ve slevě

Budapešť, druhé hlavní město bývalé Rakousko-Uherské monarchie. Vídeň jsme spolu se ženou navštívili už loni a popravdě to za moc nestálo. Vídeň sice ještě má jistý Geist, ale už to není ono. Budapešť pro mě osobně byla velká neznámá. K návštěvě hlavního města Maďarska jsem se nenechal zlákat ani na Erasmu v Linzi. Nakonec až teď v červnu 2016 nadešel čas se vypravit od Uher a zjistit, jak se tam věci vlastně mají. Musím přiznat, že to byla celkem zajímavá zkušenost.

S manželkou jsme se rozhodli tentokrát cestovat vlakem, protože jsme se stále nevzpamatovali z poslední 14 hodin dlouhé jízdy autobusem do Paříže (a to bylo před více než rokem).  Koupit si něco online od Českých drah byl docela zápas, ale nakonec jsme uspěli. Bohužel se nám nepovedlo objednat místenky a tak jsme si během cesty museli asi 3x přesednout. Samotných cca 6h 30minut cesty vlakem uběhlo docela v pohodě. Snad jen jediný šok jsem utrpěl, když jsem se probudil a myslel jsem si, že jsem v centru Grozného v roce 1995. Zahlédl jsem ale ceduli, která vše vysvětlovala. Byl na ní nápis „Brno“. Pak už bylo vše v pořádku a dorazili jsme relativně včas, tedy v rozpětí 20 minut, protože větší preciznost není možné od Českých drah čekat.  Z nádraží následovala bezproblémová cesta metrem. Naštěstí jsou po celé Budapešti automaty na lístky, kde si je možno vybrat z několika jazyků a platit kartou (uč se Praho). Ubytování jsme sehnali přes AirBnB, domluva s majitelem rychlá, poradil nám kde co jak vidět a jak se tam nejlépe dostat.

První den jsme strávili převážně procházkou po městě. Prošli jsme se přes Řetězový most, kolem Parlamentu k Bazilice Sv. Štěpána, zkrátka asi takový obvyklý okruh. Všechno bylo fajn. Budapešť leží z větší části v rovině, takže se nezapotíte při nějakém stoupání do kopců. Pokud by člověka přece jenom bolely nohy, tak může vždy použít metro nebo tramvaj. Co se týče metra, tak zde najdeme druhé nejstarší (!) metro na světě.  První linka metra byla v Budapešti otevřena roku 1896. Téměř celá trasa 1 je tvořena krásnými malými secesními stanicemi, které jsou obložené bílými a hnědými keramickými kachličkami a strop podpírají nýtované litinové sloupy. Já bych snad byl jen pro nasazení nějakých stylovějších souprav, než těch ze 70. let. Určitě se linkou 1 projeďte, když budete v Budapešti. Je to zážitek, navíc stanice jsou položené jen těsně pod povrchem, takže do nich přes schodiště proniká docela dost denního světla a určitě tam půjde udělat nějaké zajímavé fotky.

Zajímavým fenoménem, na který jsme narazili v oblasti poblíž starého židovské čtvrti, jsou takzvané „Ruin Bars“. Jedná se o opuštěné budovy, často v pochybném technickém stavu, ve kterých vznikají různé bary, kavárny či čajovny. My zavítali do snad nejlegendárnějšího z nich, proslulého baru „Szimpla“ v ulici Kazinczy. Slovy se to dá jen těžko popsat, musí se to zažít. Hlavní prostor se nachází ve dvoře jakéhosi zvenku opravdu polorozpadle vyhlížejícího pavlačového domu. Najdete tam různé bary, koutek s vodními dýmkami, grill, kde vám připraví chutné hamburgery či jiné pochutiny, kterými můžete zaplnit žaludek po náročném, kulturou prosyceném dni, a mnoho dalšího. Dekorace jsou poměrně svérázné a pravděpodobně vznikaly zcela živelně a celkově tak přidávají úžasnému geniu loci na síle. Často se tam pořádají různé koncerty a další kulturní akce. Zkrátka fajn místo. Obecně se dá říct, že po celém městě je hromada různých malých kaváren, či restaurací s nejrůznějším sortimentem. Zřejmě se v Maďarsku malému byznysu celkem daří.

Druhý den jsme vyrazili do lázní Széchenyi, kam se pohodlně dostane již zmiňovanou linkou metra 1. V okolí lázní se nachází též celkem rozsáhlý a pěkný park s jezerem a pohádkovým zámkem (ve kterém poněkud překvapivě sídlí muzeum zemědělství). Vstupné vyjde cca na 500,- Kč na celý den a rozhodně to stojí za to. Lázně jsou z počátku 20. století, atmosféra je velmi autentická a úžasná. Co může být lepšího, než se po celém dni chození po městě natáhnout do teplé vody z termálních pramenů, kterých je ve městě několik. Pokud budete v Budapešti, určitě si na návštěvu lázní vyhraďte pár hodin času. Je to skutečně zážitek. Lázeňských komplexů je ve městě několik, takže je na výběr.

Návštěva by samozřejmě nebyla kompletní bez výstupu na kopec k Budínskému hradu. Zvolili jsme lanovku, která sice překvapila nepříjemně vysokou cenou (přes 100Kč za jednoho, za jednosměrnou jízdenku), na druhou stranu ten kopec vypadal fakt vysoký a mě už bolely nohy. Výhled je samozřejmě úplně geniální. Zvláště pak při západu slunce a v noci. Turistů tam bylo tak nějak přiměřeně, člověk se necítil ani sám, ale ani si s ostatními lidmi zvlášť nepřekážel.  Já jsem si konečně také vyzkoušel udělat pár nočních fotek. Navštívili jsme samozřejmě i Rybářskou baštu, ze které je výhled snad ještě lepší, a navíc večer zde nemusíte platit vstupné na ochoz, což jistě potěší. Poté už jen stačilo sejít parčíkem ve stráni dolů a byli jsme zpět na našem ubytování.

Byl jsem skutečně příjemně překvapen, protože když jsem do Budapešti vyrážel, tak jsem neměl skoro žádné tušení, co od města očekávat. Samozřejmě jsem si něco sem tam přečetl, viděl nějaké fotky, ale tak nějak mě to nepřipravilo na to, jaké to tam ve skutečnosti bylo. V duchu jsem se nemohl ubránit srovnání s Paříží. Bude to nejspíš tím, že centrum Budapešti je plné secesní architektury, stejně tak jako již několikrát zmíněné metro, plus téměř všudypřítomné malé kavárny a restaurace. Co zde naopak spatříte jen málo, jsou záplavy obchodů s nevkusným turistickým šmejdem (jako to vidíme v centru Prahy), různí náhončí do barů, hospod a nevěstinců a podobně. Je krásně vidět, kolik času a peněz se v Praze za poslední roky promrhalo s prakticky nulovým efektem na kvalitu života obyvatel města, ale i turistů. Přitom jsou to vlastně jen drobnosti, jako jsou přehledně značené cyklostezky, automaty na lístky, které berou karty a jdou přepnout do cizího jazyka, signál mobilu v metru a podobně. V součtu to pak dává výsledek, díky kterému já osobně budu Budapešť řadit spíše k městům jako je Paříž a ne do množiny ostatních post-komunistických měst jako je Praha.

ALBUM VŠECH FOTOGRAFIÍ Z BUDAPEŠTI

Leica Elmarit-M 21/2.8: Praha v širokém úhlu

Když si vzpomenu na své fotografické začátky, musím říct, že se dost změnilo. Začínal jsem fotografovat téměř výhradně s ohniskem 50mm. Z legrace jsem občas říkal, že širokáče jsou jen taková móda, která přejde stejně tak jako neúroda či nájezdy loupeživých barbarů. Pak přišel výlet do Říma a já byl konečně schopen ocenit možnosti, které mi širší ohnisko (35mm) dávalo při možnostech zachycení tohoto velkolepého města. S příchodem Leicy M2 jsem se ustálil právě na širším ohnisku. Pětatřicítka je fajn. Povede se vám do hledáčku nacpat i nějaké ty větší celky, které si chcete vyfotit třeba na dovolené, anebo zachytit víc kontextu a prostředí, když fotíte street. Díky zaostřovací vzdálenosti 0.7m dostanete na tuto vzdálenost docela podobný výřez jako když s padesátkou fotíte na 1m, takže jsem zkusil i nějaké portréty manželky. Možná tomu prd rozumím, ale neviděl jsem na nich nic, proč by pětatřicítka nešla použít i na to. Kromě toho, že díky nejnižší cloně 2.8 a vyšší hloubce ostrosti prostě nerozmatláte pozadí. Chvíli jsem zvažoval i ohnisko 28mm, ale to už mi oproti 35mm nepřišlo jak velký rozdíl.

Nedávno se mi ale naskytla možnost vyzkoušet si objektiv Elmarit 21/2.8., verzí vyráběnou mezi lety 1980 – 1997 v Kanadě. Pro ty z vás, pro které to je překvapení, je potřeba podotknout, že Leica toho v Kanadě vyráběla skutečně hodně, a to včetně fotoaparátů (zejména model M4  a jeho verze). Kvalita není o nic horší než u německých výrobků, ba naopak u některých objektivů je prý vyšší. Samotná kvalita objektivu je zhruba taková, jakou bych od Leicy čekal – perfektní. Příjemná je i jakási velká páčka na objektivu, kterou si pomáháte k rychlejšímu ostření. Vyhovuje mi to. K objektivu jsem měl půjčený i hledáček, který je u tak širokého ohniska skutečně potřeba. Standardní zorné pole hledáčku Leica M2 stačí na 35mm, či s trochou fantazie na 28mm, jenomže 21mm to je úplně jiná liga! Nutno říct, že přídavný hledáček měl překvapivě kvalitní a čistý obraz, i když nepatrně zkreslený, čemuž se člověk vzhledem k šířce zorného úhlu nevyhne. 

Teorie je jedna věc, praxe je věc druhá. Jednadvacítky jsem se trošku bál, protože občas je problém se srovnat se všemi prvky kompozice u pětatřicítky a co teprve, když se vám toho zorného pole vejde mnohem víc. Kupodivu mi to nějak zvláštní nepřišlo, ta nově získaná šíře záběru. Prostě jsem si musel dojít blíž. Nestačilo udělat příslovečný jeden krok, ale spíš dva nebo tři. A ani to občas nestačilo. Teoreticky by člověk měl k ostření použít standardní hledáček a pak přídavný hledáček použít ke kompozici. V praxi jsem fotil s využitím hyperfokální vzdálenosti, která je už od clony 8 dostačující pro většinu situací a na cloně 16 už máte ostré objekty od cca 40cm až do nekonečna, což skýtá skutečně zajímavé možnosti. S takhle širokým sklem jen málokdy narazíte na to, že by se vám něco nevešlo do záběru. Líbí se vám chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně? Není problém, nemusíte couvat zvlášť daleko.  Rychle jsem poznal, že takhle široký objektiv mě nutí dívat se na prostor docela jinýma očima a volit trošku jiné úhly záběru než obvykle. Kdybych ho měl půjčený trošku déle, než jedno odpoledne (stihl jsem nafotit jednu kazetu filmu), tak by to bylo na fotkách určitě vidět trošku víc.

Široké objektivy jsou přítelem zejména krajinkářů a lidí, co rádi fotí architekturu. Svoje využití ale najdou určitě i na ulici, či v reportážní a dokumentární fotografii. V nějakých stísněných prostorech vám bude i 35mm dlouhých. Pokud si dobře pamatuju, tak Josef Koudelka svůj soubor „Cikáni“ fotil hlavně pomocí objektivu Flektogon s ohniskem 20 či 25mm právě proto, že domky v cikánských osadách neoplývaly bůhvíjak velkorysými prostory. K tomu by šel samozřejmě docela dobře použít i Elmarit. Světelnost 2.8 je při ohnisku 21mm víc než slušná, a pokud by si člověk trošku pushnul film nebo zvýšil iso na digitálu (fuj!), tak si poradí i s horšími světelnými podmínkami třeba někde večer v kavárně. Samozřejmě, pokud nemáte hluboko do kapsy jako já, můžete si vzít nejnovější Leica Summilux-M 21/1.4 Asph., který má o dvě clony lepší světelnost, ale vyjde vás na 183.490,- Kč.

Co jsem se tedy tímto poněkud neexaktním a netechnickým povídáním o jednom objektivu snažil říct? Asi jen to, že jsem konečně začal alespoň trochu chápat, jaké možnosti člověku dává skutečně široké ohnisko. Zkrátka vám to pomůže dívat se na svět docela jinýma očima.

Jak se fotí Week of Life

Než jsem nafotil svůj první Week of Life, tak mi to docela trvalo. Jedna moje kamarádka o tom pořád mluvila, že to fotí, že je to super a že bych to měl taky vyzkoušet. Tak jsem si řekl pro ne, vždyť jak těžké to může být udělat 9 fotek za den? Dost. Jak se hned vzápětí ukázalo. Ono když je člověk 8 hodin denně připoután ke stolu v kanceláři, tak moc příležitostí k vytvoření zajímavých fotek nenajde. Život úředníka není příliš vzrušující. Svůj život dělím mezi postel, ranní vlak, kancelář, ulici a večerní vlak domů. Někdo v tom možná může vidět sebe a svůj život zaměstnance státu, ale jen málokdo v tom může vidět nějakou inspiraci pro fotografickou tvorbu.

Velkou změnou proti mému obvyklému modu operandi, bylo i to, že pro Week of Life jsem se rozhodl nepoužít svůj analogový foťák, ať už Leicu nebo Fejkolejku. Nejspíš bych skončil tak, že bych foťáky nosil dva, jeden pro Week a druhý na své obvyklé focení streetu a to se mi prostě nechtělo. Tak jsem se rozhodl ověřit si v praxi jednu svoji teorii. Fotím nějaký rok a půl, ale i tak si mě pár lidí zafixovalo jako „toho co fotí“ a občas se mě zeptají, jaký foťák by si měli koupit. Většinou se ptám, co s tím chtějí fotit a odpověď je: „Tak na výletě, přítelkyni…“. Já na to většinou odpovídám, že stačí mobil. Zvláště, pokud mají nějaký pěkný mobil s celkem slušným foťákem.  Odpovědí jsou mi většinou šokované a nechápavé pohledy. Inu Canon, Nikon, Fuji a ostatní investují své peníze do marketingu dobře. Lidé mají tak nějak zafixováno, že se fotí foťákem a to ideálně digitální zrcadlovkou a ideálně se zoomovým objektivem (tedy seťákem). Ve své dobrotě se lidem snažím ušetřit nezřídka kdy velké peníze za nákup něčeho, co opravdu nepotřebují. Skutečně. Na většinu fotek, co dáváte na FB nepotřebujete digitální zrcadlovku. Mobil s dobrým foťákem stačí! Takže jsem se rozhodl nafotit svůj Week of life na mobil.

Člověk se musí smířit s pár technickými limity. Mobil má malý snímač a krátké ohnisko. Hloubka ostrosti je velká, takže nejspíš nevytvoříte záběry s „umělecky“ rozpatlaným pozadím. Dynamický rozsah je mizerný a výkon při špatném světle ještě horší. No, limity jsou celkem jasné. Jenomže pak jsou tu i výhody. Nízká hmotnost, mobil mám pořád v kapse, můžu fotky krásně a rychle zkazit různými filtry z Instagramu. Nádhera! Byla to výzva. První Week proběhl jakžtakž hladce, ale druhý už byl těžší. Docházely mi nápady jak a co fotit a bylo to dost vidět. Jenomže když jsem se začal trošku soustředit, tak jsem dokázal ocenit možnosti, které mi focení mobilem poskytlo. Třeba pohodlnější experimenty s focením v protisvětle, které jinak nemám rád, protože se bojím, abych nepropálil plátěnou závěrku, nebo možnost přepínat si černobílý a barevný režim dle potřeby. Ne, nemusíte se bát, mí věrní čtenáři, že bych se dal na digitální dráhu, ale umím ocenit ty malé praktické věci.

Takže i tento týden jsem se snažil každý den vytvořit 9 fotografií, které budou zachycovat můj den po celý týden. Je to stejně náročné jako první týden. Leda bych si snad do kanceláře donesl loutkové divadlo a začal tam dělat divadelní fotky v „mini“ formátu. Inu, jak celý můj poslední Week dopadl uvidíte po kliknutí na TENTO ODKAZ.

Buzeranství Fujifilmu

Jak již napovídá poněkud expresivní název dnešního blogového příspěvku, dneska se podíváme na firmu Fujifilm. Já ji vždy měl zafixovanou jako výrobce filmů, který si jdu koupit před dovolenou do drogerie nebo Fotolabu. Samozřejmě někdy po roce 2000 se to celé pokazilo, přišla digitální technologie, ale filmy nezmizely přes noc. Jenomže teď filmy mizet začaly. Některé firmy, jako například Ilford, hlásí meziroční nárůsty prodejů rok od roka, Kodak navzdory několikerým zprávám o bankrotu stále filmy vyrábí a dokonce přišel s pár novými emulzemi. Jenomže pak je tu Fuji.

Fujifilm je obrovská firma a dělá kde co. Chápu, že prodeje filmů nejsou v porovnání s prodejem digitálních fotoaparátů žádným zlatým dolem, ale není také žádný důvod se chovat k filmu tak macešsky. Za posledních pár let zmizelo několik druhů především diapozitivních filmů. Ok, to by se dalo pochopit. Racionalizace a restrukturalizace produktového portfolia, protože diapozitivy byly především materiálem pro profesionály, kteří však přešli na digitál mezi prvními. Pak přišlo (první z mnoha) zdražení filmů zbývajících. Jenomže nic z toho se zatím nemůže vyrovnat tomu, co u Fuji provedli začátkem tohoto roku. Oznámili ukončení výroby filmu FP-100 (jo a ještě o pár měsíců předtím i FP-3000B).

Pro ty z Vás, kteří tyto filmy neznáte, tak se jedná o „odlupovací polaroidy“. Filmy jsou v balíčku po 10, po exponování se ručně z fotoaparátu vytáhnou, skrze válečky ve fotoaparátu či kazetě, které zajistí rozprostření chemie po filmu, ze kterého po 60 sekundách odloupnete krycí papír a máte hotový pozitivní snímek celkem nezanedbatelné velikosti 73x95mm. Krycí papír pak můžete vyprat a získat tak velmi kvalitní negativ, který můžete skenovat. Nejdřív skončil černobílý FP-3000B a teď i barevný FP-100. Tyto filmy se například používaly v „zádech“ profesionálních fotoaparátů jako byly Hasselblad či Mamiya RB67 pro testovací snímky, když fotograf potřeboval rychle ověřit nastavení světel a blesků. Teď jsou spíše filmem pro nezanedbatelné publikum nadšenců do instantní fotografie, mezi které se řadím i já. Tento výše zmiňovaný materiál se vyznačoval velmi jemným zrnem, dobrým podáním barev a dobrou ostrostí. Fotoaparáty používající tento film jsou levné a hojné. Dokonce i já jsem si ho málem koupil, než zasáhla prozřetelnost a já si zakoupil Polaroid SX-70.

Na jednu stranu je to věc jen a jen vedení firmy Fuji, co budou vyrábět a prodávat, ale na stranu druhou…  Zrušit poslední fotografický materiál svého druhu, bez varování, prostě jen tak z ničeho nic. Chápu, že prodeje nebyly asi bůhví jaké, ale ten materiál se vyráběl desítky let. Výrobní linka se jistě zaplatila několikrát. Například jiná japonská firma Seiko stále prodává nejnižší řadu mechanických hodinek Seiko 5 za cenu kolem 50 dolarů za nové mechanické hodinky s automatickým nátahem, s odkazem na to, že je dělají už 40 let, výrobní linka se mnohonásobně zaplatila a teď není potřeba odírat zákazníky z kůže. Například Impossible Project dokázal znovu rozjet celou výrobu Polaroidových filmů pro SX-70 a řadu 600. Rrčitě to nedělají z dobroty srdce, ale protože na tom jde udělat nějaký zisk. V USA je firma se jménem New55, která se pustila do výroby velkoformátového „odlupovacího polaroidu“ ve velikosti 4x5. Právě tato firma je teď jedinou nadějí na oživení menšího formátu odlupovacích Polaroidů. Přeji jim hodně štěstí.

Nejvíc mě na tom asi mrzí to, že Fuji se ani nesnaží prodat svoje filmy. Možná snad ještě ty 20 let staré cedule na některých turistických obchodech v centru „We sell Fuji products“. Prostě nechávají filmy jen tak dodýchávat. Marketují se pouze nové digitální foťáky a fotoaparáty Fuji Instax. Instaxů je velká hromada, všechny jsou v zásadě na jedno brdo. Proč neudělají nový foťák na Fuji FP-100 jako podporu stagnujících prodejů? Ne, radši uděláme další verzi nějaké bezzrcadlovky s o 5% rychlejším autofokusem než ta z minulého čtvrtletí nebo novou barvu Instaxu. Marketing digitálních fotoaparátů má, alespoň v ČR, Fujifilm velmi kvalitní. Skoro bych řekl až lehce agresivní. Kdekdo je dnes „Fuji fotograf“. Stačí si pořídit foťák od Fuji, ideálně kvůli tomu prodat svojí zrcadlovku a objektivy, dávat fotky do té správné skupiny na FB a pokud jste jen trošku dobří, tak s Vámi někdo udělá rozhovor nebo Vás dostane někam do časopisu. Focení na filmy od Fuji Vám asi nic z tohohle nedá, kromě snad jemného zrna a realistického podání barev.

Zkrátka, propagovat digitály a Instax do roztrhání těla, ale neutrousit ani korunu (dolar či jen) za propagaci něčeho, co stále velké spousty lidí používají a mají rádi, je zkrátka podle mě „buzeranství“. Přiznám se, na barvu toho moc nenafotím, ale většinou jsem fotil na filmy Fuji, vypadají dobře a jsou celkem dostupné. Možná by se u Fuji mohli zamyslet a místo nových filmových simulací pro firmware Fuji X100T, by mohli podržet výrobu skutečných filmů. Teď mám trochu etické dilema, jestli raději nekupovat od někoho, kdo si zákazníků, kteří si kupují film, váží, místo toho, aby jim bez ohlášení rušil oblíbené či nenahraditelné produkty.

P.S.: Na seznam zločinů společnosti FUJIFILM přidávám i to, že vyhodili Romanu Marii Jokelovou, která pro propagaci FUJI v ČR udělala fakt hodně.