Všechno své nosím s sebou

Zdá se být bezpečným tvrdit, že léto už definitivně skončilo. A já musím říct, že vůbec nebylo špatné. Nestihl jsem sice vyfotit všechno, co jsem si naplánoval (chtěl jsem se víc věnovat portrétům a aktům), ale v zásadě jsem spokojený. Procestoval jsem zase kus světa, ale především jsem si přivezl pěkný zážitek a fotky z cesty do Ruska.  Plus jsem hrdý i na to, že jsem se dokopal k tomu, abych ty fotky z Ruska nazvětšoval v temné komoře, i když pravda, na kvalitě svých zvětšenin mám ještě dost co zlepšovat! Ale abych se dostal k tématu dnešního blogu. Paní Jana z Nového Jičína se mě v emailu ptala, co vlastně všechno používám při svém focení? A protože „co je ve vaší brašně“ je populární formát mnoha fotografických blogů, tak jste se konečně dočkali i na Fejkolejce!

Základem je pořádná taška.  Jelikož všechny peníze utratím za filmy a chemii, tak používám tašku přes rameno, kterou jsem si kupoval před 8 lety, než jsem nastoupil na univerzitu. Čtyři menší venkovní kapsy, jeden velký vnitřní prostor, jednoduché, účelné a vejde se tam tak nějak všechno, co potřebuju. V jedné venkovní kapse nosím fajfku, tabák, sirky a další propriety, kdybych náhodou byl okolnostmi nucen jít vysedávat někam do kavárny a tvářit se bohémsky. Osvědčilo se to ale i na Sibiři, kde dým z fajfky zaháněl komáry.  Ve druhé venkovní kapse nosím dva zápisníky, psací potřeby a několik kazet filmu. Většinou Ilford HP5. Už řadu let používám zápisníky Moleskine Reporter Plain - jednoduchý, čistý, malý zápisník v pružné vazbě, který se vejde i do zadní kapsy džínů. Mám v něm zapsáno vše důležité. Knížky, které bych si chtěl koupit, jména fotografů, kteří mě inspirují, a adresy dobrých kaváren a restaurací v několika světových metropolích. Do druhého tenčího zápisníku si zaznamenávám filmy, které jsem nafotil ,spolu s místem, datem a způsobem vyvolání.  Je potřeba mít pořádek, zvlášť pokud člověk hledá nějaký určitý film, ze kterého chce zvětšovat.

Do velkého vnitřního prostoru se nasype ten zbytek. Hlavně tedy Leica, pokud jí nemám zrovna na krku.  Na větší cesty si pak beru ještě Yashicu MAT (takže musím přibalit i svitkové filmy), ale tu nenosím každý den. Dále tam naleznete tvrdé A4 desky, ve kterých nosím pár zvětšenin na ukázku toho, co vlastně fotím, či „chlubítko“, jak se tomu prý říká v terminologii AVU. Většinou s sebou také nosím tablet, ve kterém mám pár knížek, trochu svých fotek a nějaké filmy, které mi pomáhají přežít hrůzy cestování s vlaky Českých drah a letadly nízkonákladových leteckých společností. Nabíječky a sluchátka pro elektronické hračičky se většinou povalují někde na dně brašny. Půllitrovka vody umožní přežít pár minut na horké ulici, v Praze musí vystačit i na několik hodin, protože není kde si do ní vodu na ulici doplnit. V malém pouzdře nosím sadu filtrů na objektiv, nejraději používám oranžový, případně žlutozelený. V závislosti na délce pobytu ve fotografované destinaci volný prostor plním dalšími filmy. Například do Ruska jsem si vezl 30 kazet kinofilmu a 6 svitkových filmů na cca 14 dní pobytu. 

Svou výbavu považuji za celkem minimalistickou. Nenosím 6 objektivů, nemám blesk(y), ani stativ. Zato mám v zásadě klid. Ono i takhle z toho člověka občas bolí záda. Chápu, že každý si nějak zdůvodní, proč má ve fotobrašně to či ono vybavení, ale méně je někdy více.

P.S.: Na fotce jedna zásadní věc chybí, poznáte jaká?

Čtyři hrdinové archivu

Znáte ten pocit, když hodíte na blog nějaký příspěvek s představou, kolik bude mít asi přečtení a ta představa se pak radikálně liší od kruté reality statistik? Ne? Já ano.  Ono to tedy funguje na obě strany, některé příspěvky mě skutečně překvapily. Jmenovitě například „Jak jsem něchtěl fotit fashion“ a hlavně „BuzeranstvíFujifilmu“, které překonalo průměrnou čtenost mých článků téměř pětinásobně a způsobilo mi takovou menší statistickou anomálii v grafu. Pak jsou tu ale příspěvky, se kterým jsem si dal trošku víc práce než obvykle, ale zdá se mi, že nemají tolik přečtení, kolik jsem si od nich sliboval. Proto jsem si na tento týden připravil takový menší revival čtyř příspěvků a to zejnéma pro ty, kteří jsou líní lovit v archivech. Takže nasaďte čtecí brýle a můžeme začít.

Budapešt jsem ve svém příspěvku nazval Paříží ve slevě. Zapůsobila na mě architektura, možnosti kulturního vyžití, kavárny a obecně celková atmosféra této metropole na Dunaji. Ideální místo na prodloužený víkend a to jen pár hodiny jízdy Celý článek ZDE.

vlakem od Prahy.

Barcelona, stejně jako Budapešť, začíná na B. Další podobnost lze spatřit v tom, že i v Barceloně se toho dá spousta zažít v relativně krátkém čase.  Zajímavá historie, unikátní architektura, krásné pláže a dobré jídlo. To vše a ještě víc v katalánské metropoli. Celý článek ZDE

Honza Sakař, fotograf na plech. Ve fotografických kruzích už poměrně známá postava, náhoda tomu chtěla, že si otevřel ateliér ve Vlaššské ulici, kterou téměř denně procházím na svých fotografických toulkách malou stranou. Slovo dalo slovo a vznikl první rozhovor publikovaný na tomto blogu. Schválně jsem se vyhýbal otázkám, které už v jiných rozhovorech padly, abych přinesl něco nového. První část rozhovoru ZDE a druhá ZDE.

Studium mistrů fotografie je podle mě stejně tak důležité jako fotografování samotné. Fotoknihy jsou samozřejmě poměrně nákladná záležitost a tak jsem se podělil o několik dojmů z knih, které jsem si zatím pořídil. Mezitím samozřejmě přibyly další a tak jsem zvažoval, jestli je to vůbec oblíbený formát článku a byl bych rád za nějakou zpětnou vazbu od čtenářů. Celý článek ZDE.

Přeji příjemné srpnové lovení v archivu! Příští týden Vás bude čekat úplně čerstvý článek. První po mém návratu z Ruska. O čem bude, to ještě nevím, možná o nějakém z témat, kterou jsem zmiňoval v posledním červencovém příspěvku nebo možná něco ještě úplně jiného. Nechte se překvapit!

Budapešť: Paříž ve slevě

Budapešť, druhé hlavní město bývalé Rakousko-Uherské monarchie. Vídeň jsme spolu se ženou navštívili už loni a popravdě to za moc nestálo. Vídeň sice ještě má jistý Geist, ale už to není ono. Budapešť pro mě osobně byla velká neznámá. K návštěvě hlavního města Maďarska jsem se nenechal zlákat ani na Erasmu v Linzi. Nakonec až teď v červnu 2016 nadešel čas se vypravit od Uher a zjistit, jak se tam věci vlastně mají. Musím přiznat, že to byla celkem zajímavá zkušenost.

S manželkou jsme se rozhodli tentokrát cestovat vlakem, protože jsme se stále nevzpamatovali z poslední 14 hodin dlouhé jízdy autobusem do Paříže (a to bylo před více než rokem).  Koupit si něco online od Českých drah byl docela zápas, ale nakonec jsme uspěli. Bohužel se nám nepovedlo objednat místenky a tak jsme si během cesty museli asi 3x přesednout. Samotných cca 6h 30minut cesty vlakem uběhlo docela v pohodě. Snad jen jediný šok jsem utrpěl, když jsem se probudil a myslel jsem si, že jsem v centru Grozného v roce 1995. Zahlédl jsem ale ceduli, která vše vysvětlovala. Byl na ní nápis „Brno“. Pak už bylo vše v pořádku a dorazili jsme relativně včas, tedy v rozpětí 20 minut, protože větší preciznost není možné od Českých drah čekat.  Z nádraží následovala bezproblémová cesta metrem. Naštěstí jsou po celé Budapešti automaty na lístky, kde si je možno vybrat z několika jazyků a platit kartou (uč se Praho). Ubytování jsme sehnali přes AirBnB, domluva s majitelem rychlá, poradil nám kde co jak vidět a jak se tam nejlépe dostat.

První den jsme strávili převážně procházkou po městě. Prošli jsme se přes Řetězový most, kolem Parlamentu k Bazilice Sv. Štěpána, zkrátka asi takový obvyklý okruh. Všechno bylo fajn. Budapešť leží z větší části v rovině, takže se nezapotíte při nějakém stoupání do kopců. Pokud by člověka přece jenom bolely nohy, tak může vždy použít metro nebo tramvaj. Co se týče metra, tak zde najdeme druhé nejstarší (!) metro na světě.  První linka metra byla v Budapešti otevřena roku 1896. Téměř celá trasa 1 je tvořena krásnými malými secesními stanicemi, které jsou obložené bílými a hnědými keramickými kachličkami a strop podpírají nýtované litinové sloupy. Já bych snad byl jen pro nasazení nějakých stylovějších souprav, než těch ze 70. let. Určitě se linkou 1 projeďte, když budete v Budapešti. Je to zážitek, navíc stanice jsou položené jen těsně pod povrchem, takže do nich přes schodiště proniká docela dost denního světla a určitě tam půjde udělat nějaké zajímavé fotky.

Zajímavým fenoménem, na který jsme narazili v oblasti poblíž starého židovské čtvrti, jsou takzvané „Ruin Bars“. Jedná se o opuštěné budovy, často v pochybném technickém stavu, ve kterých vznikají různé bary, kavárny či čajovny. My zavítali do snad nejlegendárnějšího z nich, proslulého baru „Szimpla“ v ulici Kazinczy. Slovy se to dá jen těžko popsat, musí se to zažít. Hlavní prostor se nachází ve dvoře jakéhosi zvenku opravdu polorozpadle vyhlížejícího pavlačového domu. Najdete tam různé bary, koutek s vodními dýmkami, grill, kde vám připraví chutné hamburgery či jiné pochutiny, kterými můžete zaplnit žaludek po náročném, kulturou prosyceném dni, a mnoho dalšího. Dekorace jsou poměrně svérázné a pravděpodobně vznikaly zcela živelně a celkově tak přidávají úžasnému geniu loci na síle. Často se tam pořádají různé koncerty a další kulturní akce. Zkrátka fajn místo. Obecně se dá říct, že po celém městě je hromada různých malých kaváren, či restaurací s nejrůznějším sortimentem. Zřejmě se v Maďarsku malému byznysu celkem daří.

Druhý den jsme vyrazili do lázní Széchenyi, kam se pohodlně dostane již zmiňovanou linkou metra 1. V okolí lázní se nachází též celkem rozsáhlý a pěkný park s jezerem a pohádkovým zámkem (ve kterém poněkud překvapivě sídlí muzeum zemědělství). Vstupné vyjde cca na 500,- Kč na celý den a rozhodně to stojí za to. Lázně jsou z počátku 20. století, atmosféra je velmi autentická a úžasná. Co může být lepšího, než se po celém dni chození po městě natáhnout do teplé vody z termálních pramenů, kterých je ve městě několik. Pokud budete v Budapešti, určitě si na návštěvu lázní vyhraďte pár hodin času. Je to skutečně zážitek. Lázeňských komplexů je ve městě několik, takže je na výběr.

Návštěva by samozřejmě nebyla kompletní bez výstupu na kopec k Budínskému hradu. Zvolili jsme lanovku, která sice překvapila nepříjemně vysokou cenou (přes 100Kč za jednoho, za jednosměrnou jízdenku), na druhou stranu ten kopec vypadal fakt vysoký a mě už bolely nohy. Výhled je samozřejmě úplně geniální. Zvláště pak při západu slunce a v noci. Turistů tam bylo tak nějak přiměřeně, člověk se necítil ani sám, ale ani si s ostatními lidmi zvlášť nepřekážel.  Já jsem si konečně také vyzkoušel udělat pár nočních fotek. Navštívili jsme samozřejmě i Rybářskou baštu, ze které je výhled snad ještě lepší, a navíc večer zde nemusíte platit vstupné na ochoz, což jistě potěší. Poté už jen stačilo sejít parčíkem ve stráni dolů a byli jsme zpět na našem ubytování.

Byl jsem skutečně příjemně překvapen, protože když jsem do Budapešti vyrážel, tak jsem neměl skoro žádné tušení, co od města očekávat. Samozřejmě jsem si něco sem tam přečetl, viděl nějaké fotky, ale tak nějak mě to nepřipravilo na to, jaké to tam ve skutečnosti bylo. V duchu jsem se nemohl ubránit srovnání s Paříží. Bude to nejspíš tím, že centrum Budapešti je plné secesní architektury, stejně tak jako již několikrát zmíněné metro, plus téměř všudypřítomné malé kavárny a restaurace. Co zde naopak spatříte jen málo, jsou záplavy obchodů s nevkusným turistickým šmejdem (jako to vidíme v centru Prahy), různí náhončí do barů, hospod a nevěstinců a podobně. Je krásně vidět, kolik času a peněz se v Praze za poslední roky promrhalo s prakticky nulovým efektem na kvalitu života obyvatel města, ale i turistů. Přitom jsou to vlastně jen drobnosti, jako jsou přehledně značené cyklostezky, automaty na lístky, které berou karty a jdou přepnout do cizího jazyka, signál mobilu v metru a podobně. V součtu to pak dává výsledek, díky kterému já osobně budu Budapešť řadit spíše k městům jako je Paříž a ne do množiny ostatních post-komunistických měst jako je Praha.

ALBUM VŠECH FOTOGRAFIÍ Z BUDAPEŠTI