Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!

Brutalismus: Krátké zamyšlení

Od doby, co jsem se pustil do fotografování, musel jsem se chtě nechtě dovzdělat ve spoustě oborů, které jsem znal spíš jen tak nějak latentně. Výtvarné umění, kinematografie a dále pak i architektura, která je pro pouličního fotografa velmi zásadní. Proč? Architektura nám udává rámec a kulisy, ve kterých fotografujeme. Architektura a urbanismus nám dále určují, jak se lidé pohybují v prostoru a z jakého důvodu. U divadla potkáte jiné lidi než například u nemocnice nebo na dětském hřišti. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že čas od času žehrám nad Prahou, že se mi vlastně moc nelíbí. Turisté k nám jezdí obdivovat gotické a barokní kostely, secesní kavárny a domy a pořád říkáme Praze „Stověžatá“. Jenomže v Praze tady máme i jinou architekturu. Modernější. Lze jí jen těžko přehlédnout, protože do veřejného prostoru vstupuje dost často s neočekávanou razancí. Ano, dnes si budeme povídat i o brutalismu.

„Fuj, to jsou takový ty hnusný komunistický baráky?“ zeptají se možná mnozí z vás. Ano, ne? Ne. Brutalismus nemá s komunismem opravdu nic společného. Tedy až na to, že tento architektonický styl vznikl ve Francii, která byla vždy bolševizmem poměrně solidně prolezlá. Francouzské „betón brut“, znamená hrubý neomítnutý beton a naznačuje, jaký materiál v těchto stavbách převažuje. Mnoho staveb naleznete ve Francii či v Anglii, ale i u nás. Souvztažnost s komunistickým režimem je dána jednak dobou vzniku a druhak tím, že si mnozí myslí, že jsme tu před rokem 89 žili v jakémsi vakuu a žádné vlivy ze západu se sem nemohly dostat. To druhé ovšem není pravda, čeští umělci a architekti měli i v době nesvobody velmi dobrý přehled o tom, co se děje ve světě a jaké jsou nové trendy.

A tak se u nás začalo stavět. Budova Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, obchodní dům Kotkva, Transgas, komplex hotelu Thermal (v Karlových Varech), hotel InterContinental a mnohé další. Některé jsme už nenávratně ztratily, například hotel Praha a teď i Transgas do kterého se bagry zakously před pár dny. Byl to právě dlouho se blížící zkáza Transgasu, která mě přiměla se nad celou materií více zamyslet a k tématu se i vyjádřit. Brutalismus měl do mého srdce dlouhou a těžkou cestu. Přiznám se bez mučení, že nejvíce esteticky uspokojivá mi přišla secese a později snad i art-deco a funkcionalismus. A ačkoliv se to může zdát jako velmi prohnutá parabola, tak od art-deco (například některé mrakodrapy v USA) a funkcionalismu je pro mé estetické cítění již jen krátká cesta k brutalismu. 

V čem pro mě tkví „krása“ těchto staveb? Líbí se mi, jak doslova plýtvají prostorem. Proč? Protože můžou! A to jak v interiérech, tak v exteriérech. Tato velkorysost dnešní době chybí. Dnes jen počítáme, kolik korporátních kójí nacpeme na jeden metr čtverečních a podobně. Čas od času má někdo nápad a pak to dopadá snad ještě hůř. Jsem si jist, že až se zbourá Transgas, vyroste místo něj další unifikovaná skleněná kostka jakých je plný Pankrác. Nemluvě o zrůdnosti, kterou se chystají postavit nad Hlavním nádražím, ale to je už jen tak bokem. Líbí se mi provázanost exteriérů a interiérů brutalistních budov. Použití materiálů jako mramor, kámen, sklo či chromovaná ocel. Vše promyšlené do nejmenších detailů, žádný unifikovaný nábytek z krabice, ale vše navržené na míru jako jeden celek. Žel bohu, interiérů se nám zachovalo snad ještě méně než exteriérů.

Samozřejmě nejsem slepý k tomu, že tyto budovy mají své problémy. Materiály, stavební postupy a později i údržba často nebyly na potřebné úrovni. Náklady na provoz těchto budov jsou v dnešní zelené době naprosto nepředstavitelné a tak dále. Ale já říkám, no a co? Zateplíme Pražský hrad skelnou vatou, aby neutíkalo teplo? Zbouráme chrám Sv. Víta, protože neodpovídá nejnovějším trendům v sakrální architektuře? Možná se dopouštím argumentace ad absurdum, ale i brutalistní budovy jsou svědky jisté doby. Stejně tak jako budovy z jiných epoch naší civilizace. Zachovávání staveb jenom proto, že jsou staré, je stejně tak absurdní, to bychom nemohli nikdy postavit nic nového. Rád bych jen upozornil na to, že mnohé významné budovy jsou zcela neprávem stigmatizovány a souzeny jen pro dobu, ve které vznikly. Spousta jich již dávno šla k zemi, spousta se k zemi teprve chystá a spousta jich ještě stojí. Myslím, že nastal okamžik, abychom se zamysleli nad tím, že alespoň některé z nich zachováme pro budoucí generace.

Pokaždé když mi ve fotoaparátu zbývá pár posledních snímků, snažil jsem se projít okolo Transgasu a udělat pár záběrů, než se do něj zakousnou bagry. Teď už nám zůstanou jen videa, fotografie a oči pro pláč. Následně pak na uvolněném místě vyroste nějaká unifikovaná odpornost a developeři začnou hledat další místo. Co padne příště? InterContinental, Federální shromáždění nebo Nová scéna? Jistí si můžeme být jen tím, že tažení developerů napříč Prahou nekončí.


A jak to vidí architekt? Krátký názor od Genevieve Tok:

Brutalismus charakterizují tyčící se struktury „bétonu brut“, opakující se prvky a masivní konstrukce z oceli a betonu. Tento styl se nejvíce rozvíjel v období po 2. Světové válce, tedy 50. – 70. letech. V jistém směru tvořil protiváhu lehkosti a jisté svévolnosti architektury dřívějších dekád. Brutalismus nezakrýval konstrukční prvky budov, ba naopak zdůrazňoval jejich funkci.

Filosofická forma brutalismu a formální kompozice jeho architektonických prvků se v minulosti stala spojovanou s myšlenkami socialistické utopie. V Československu bylo tomuto stylu souzeno, aby prezentoval moderní socialismus a stal se z něj takřka národní architektonický sloh. Těžkopádné konstrukce kontrastovaly s lehčími mezinárodními styly. Brutalistní budovy se měly stát proklamací nové éry.

Ve stejném duchu byl tento architektonický styl využit i pro budovu Federálního shromáždění, v příkrém kontrastu s novorenesanční budovou Národního muzea. Tvarem připomíná velký stůl z oceli a skla na vrcholu mohutných podpůrných pilířů. V budově najdeme dva protiatomové kryty a je také místem jednání z dob Sametové revoluce.  Dnes je budova součástí národního budova a stojí jako jistý pomník své vlastní historie.

Dalším příkladem brutalismu v Praze je, v současnosti demolovaná, budova Transgasu. Obsahuje prvky stylu high-tech. Rozlehlé skleněné fasády jsou na vysoké věži podepřené ocelí a menší krychlovitá budova má fasádu z tmavých dlažebních kostek. Obě budovy jsou spojeny trubicemi, které mají jak praktický tak symbolický význam.

Brutalismus je na povrch hrubý a s mnoha těžkopádnými prvky, není ale jen dílem nutnosti a praktičnosti, ale vědomou volbou. Absence omítek a povrchových úprav by neměla být zaměňována za syrovost betonu brut, jak ukazují jemné detaily budov Unité d'habitation.

Pražské léto: Slunci napospas

Cítíte to? Ve vzduchu je léto. Pro fotografa je léto zvláštní období. Sice jsou dny delší, ale většinu dne je ostré a nepříjemné světlo, které na fotografiích nevypadá příliš dobře. Naštěstí tady máme chození do práce, které zabezpečí, že ven se dostaneme až pozdě odpoledne, kdy jsou světelné podmínky o poznání příhodnější. Po práci jsem se tedy trochu toulal lední Prahou a zkoušel zachytit trochu té letní atmosféry. Důležité je neslibovat si od takového focení zásadní výsledky. Nešlo mi o fotografování nějaké série nebo uceleného tématu, ale to neznamená, že bych rezignoval na nějaké základy fotografické práce. Člověk musí neustále sledovat světlo, kompozici, ale hlavně to, jaký děj má fotografie zachytit.

Lidé jsou v létě tak nějak spokojenější, je to vidět i v ulicích. Ulice i parky jsou plné lidí spěchajících z práce za odpočinkem. Když jsem ještě pracoval na ministerstvu, obyčejně jsem se potloukal na Malé straně a případně na Kampě. Jinam jsem se pouštěl jen málokdy. Problém byl trošku v tom, že tam moc lidí, tedy kromě turistů, nepotkáte. Turisty samozřejmě fotit nechcete, tedy tomu, že se občas nějaký připlete se nevyhnete, ale jako primární subjekt jsou většinou nezajímaví. Postrádají vazbu k prostředí.

Co se týče prostředí, tak jsem si z nějakého důvod oblíbil Střelecký ostrov. Je to možná trošku kýč, lidé odpočívající na sluníčku u vody a na trávě, ale tak nějak jsem to potřeboval, pár pozitivních obrázků.

Fotky jsou všude, stačí mít otevřené oči.

Tomáš Mareček: Štětec a Polaroid

V dnešním rozhovoru opět maličko odbočíme od světa dokumentární fotografie. Mé pozvání přijal Tomáš Mareček, který vystřídal mnoho fotografických žánrů a technik, aby zakotvil u Polaroidu. Jeho Polaroidové transfery, které následně ručně koloruje jsou pozoruhodnými objekty, které mě zaujaly a proto jsem se rozhodl požádat Tomáše o rozhovor. Více fotografií najdete na jeho INSTAGRAMU a WEBu.

Jak si s focením začínal?

Vždycky jsem maloval, pak jsem měl úraz na kole a malovat jsem nemohl. Ležel jsem v nemocnici, ale měl jsem tam s sebou foťák, tak jsem tam začal fotit různá zátiší a podobně. Malování a fotka mají společné to, že se snažíš zaplnit plochu kterou máš danou vhodnou kompozicí. Dřív jsem cvakal jen tak od oka, přihlásil jsem se v Brně na dálkovou školu, ale to mě moc nebavilo. Pak tam přišel na jednu přednášku Štreit a to mě zaujalo hodně. Než jsem začal fotit dokument nebo pouliční fotografii, tak jsem hodně fotil architekturu, různé linie, dvojexpozice a podobně. Postupně jsem začal objevovat i pouliční fotografii a to kouzlo zachycení okamžiku.

Jaká byla tvoje cesta k fotografování na film?

Tak táta měl samozřejmě ještě fotoaparát na film. Na té škole, v roce 2006, jsme museli fotit na film. Tenkrát mi to přišlo jako úplná blbost, ale pak mě to úplně dostalo, když jsem poprvé vyvolával v temné komoře. Kromě výsledné fotografie mě hodně zajímá i samotný proces jejího vzniku.

Foto: Tomáš Mareček

Polaroid přišel později?

Pamatuju si, že nám tenkrát na té škole ukazovaly různé formáty a mezi nimi i Polaroid. Tenkrát jsem dělal na krajském úřadě a naproti byl obchod, kde byl výprodej Polaroidů, protože je už nikdo nechtěl. Líbil se mi ten formát a tak jsem si jeden i s filmy koupil.

Který fotografický žánr je ti nejbližší?

Určitě dokument a pouliční fotografie. Možná ještě architektura, kterou fotografuji právě Polaroidem.

 

Foto: Tomáš Mareček

Preferuješ barevnou nebo černobílou fotografii?

Černobílé. Mám teď sice takové barevné období.Hodně jsem dřív fotil na diapozitivy, které jsem si pak nechával zvětšovat Cibachromem, pak mě ale nebavilo to skenování, tak jsem začal kolorovat černobílé fotografie. Proto mě začal bavit Polaroid, protože z něj je fotka barevná a hotová.

Je ještě nějaký žánr nebo formát, který bys chtěl ještě vyzkoušet?

Určitě bych si chtěl vyzkoušet 8x10" Polaroid. Žánrově asi ne, už to nebudu mixovat, co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel.

Foto: Tomáš Mareček

 Kde čerpáš inspiraci?

Na začátku mě hodně bavily fotky z první republiky, třeba surealismus. Hodně mě baví Koudelka, ten asi na prvním místě, i jeho zvětšeniny. Bresson...

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Určitě kompozice, děj, atmosféra a celé to musí být technicky dobře zpracované.

Foto: Tomáš Mareček

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Letos bych rád udělal tenkou knížečku Polaroidových transferů, abych shrnul 10 let s Polaroidem. Bude to asi hodně malonákladové, ručně číslované. 

Máš nějaké doporučení pro lidi, kteří chtějí začít pracovat s filmem?

Nejdřív si zjistit nějaké základy jako je třeba expozice. Lidé jsou často zvyklí, že digitál udělá všechno za ně a nevědí, co to je třeba ISO. Přijde mi, že v poslední době je film taková póza lidí, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, ale vlastně o tom nic nevědí.

Foto: Tomáš Mareček

Jakou používáš v současnosti techniku?

Mám Polaroid SX-70, Linhofku 13x18 a malého dálkoměrného Contaxe. Chtěl jsem si nechat Leicy, ale ty jsem nakonec prodal, abych mohl financovat svoje cestování. 

Které ze světových měst Tě nejvíc zaujalo a čím?

Určitě mě zaujal Berlín, tam se fotí dobře. Polsko je také fotogenické na dokument nebo Itálie. Nejvíc asi Řím, ten je dobrý na toulání a je tam spousta kaváren a podobně.

Foto: Tomáš Mareček

Přiblížil bys techniku "emulsion lift" kterou používáš?

Z vyfocené Polaroidové fotky odstřihneš její rámeček, dáš jí do horké vody asi na 4 minuty, odloupneš zadní stranu fotku, očistíš štětcem nečistoty a pak odloupneš i přední stranu a na vodě ti plave pouze emulze. Tu pak nabereš, na to používám desky z průhledného plastu, emulzi narovnám štetečkem a přenesu jí na ruční papír. Hotové fotky pak často koloruji a domalovávám, baví mě to spojení fotky a malby.

Nějaké tipy a triky na práci s Polaroidem?

Obecně ztmavit expozici, nefotit příliš kontrastní scény a držet fotoaparát i filmy v optimální teplotě.

Foto: Tomáš Mareček

Fotíš i na jiné formáty než Polaroid?

Kinofilmy i svitek stále používám, velkoformát už ne. Kinofilm je praktický, protože aparát se dá nosit snadno pořád u sebe.

Chystáš se na nějakou zahraniční cestu?

Dlouho se chystám někam na východ, třeba do Ruska a hodně mě láká Lisabon

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 2. část

V prvním díle rozhovoru s Janem Dobrovským jsme nakousli různé destinace, kde fotil a jak se k fotografii dostal. V dnešním pokračování si přečtete o samotném procesu focení a dalších zajímavých věcech, které souvisí s dokumentární fotografií. 

Foto: Jan Dobrovský

V čem se pro Vás liší digitální a analogový proces?

Jelikož si sám jen vyvolávám negativy, ale nezvětšuju na papír, tak se liší v zásadě jen tím, jak na film exponuju a jak ho pak vyvolám. Lidi si často myslí, že digitál snese všechno, že je expozičně pružnější a šikovnější. Já si myslím, že je to obráceně, zdá se mi, že digitál pro mě nepřijatelným způsobem zkresluje skutečnost. Naproti tomu u filmu mi přijde, že ten dokáže udělat mezi světlem a stínem tak vlídný přechod, že to digitál nikdy nedokáže. Pozitivní proces pak už dělám digitálně, to už mi nevadí.

Jak důležité jsou pro Vás fotky na papíře?

Nejvíc. Fotografie na monitoru není vůbec nic. Fotka na papíře teprve ukazuje, co na ní doopravdy je. Já skoro všechno tisku, leze to docela do peněz a mám toho strašný štosy. Samozřejmě si udělám hrubý výběr, ale bez toho abych si fotky vytiskl, tak pořádně nepoznám, co na těch fotkách je a jestli za to stojí. Jak není na papíře, tak existuje jen v takovém prenatálním stádiu.

Foto: Jan Dobrovský

Je nějaké místo kam byste se ještě rád vypravil?

Já už jsem línej, takže se mi nikam moc nechce. Nadchla mě ta Ukrajina a říkali jsme si s Martinem Wágnerem, že tomu východu fotograficky rozumíme víc než tomu západu. Že když jedeme do New Yorku, přivezeme si deset filmů, ale není na nich nic, i když jsme tam měli pocit, že to stojí za to zmáčknout. Jedeme na východ a z těch deseti filmů je hromada dobrých fotek. Jak jsem tam byl teď v březnu, tak mě to neuvěřitelně nadchlo, a to množství těch věcí, které bych tam rád zaznamenal je obrovské. V lednu jedeme s Martinem Wagnerem a Karlem Cudlínem na výpravu. Jedeme na Vjerchovinu přes Karpaty a zkusíme se tam zabývat vánočními zvyky. Každopádně je to země, kde spousta míst nenávratně mizí a mě právě ty mizící světy zajímají. Zvláště ty, které jsou propojeny s bývalým Sovětským svazem, jeho artefakty a mementa.

Když fotíte dokument snažíte se být nenápadný nebo s lidmi komunikujete?

Pro mě je dokument komunikace. Neumím fotit dokument, když s těmi lidmi nemluvím. Snažím se jim trošku dostat pod kůži, chci vědět kdo to je, co dělá a proč to dělá. Takže jim lezu do chalupy, povídáme si a někdy je to složitý, protože někdy mi chybí slova, protože neumím všechny ty jazyky tak dobře. Samozřejmě pár fotek uděláte, když někomu takzvaně ukradnete duši, takový ty streetařský fotky, když jdete po ulici a vyfotíte lidi v nějaké situaci, můžou být príma, ale není to žádná systematická práce. Já se snažím, aby v mých fotkách byla ta duše obtištěná navždy, jako konkrétní figura, konkrétní příběh.

Foto: Jan Dobrovský

Jak si díváte na úroveň současné dokumentární fotografie v ČR?

Záleží na úhlu pohledu. Český fotografický dokument je světový fenomén. Žijí tu skvělí fotografové, ale dosti málo publika, aby je to uživilo.Kdybych měl pár dobrých lidí jmenovat: Karel Cudlín, Dana Kyndrová, Jindřích Štreit, Tomki Němec, Antonín Kratochvíl, Josef Koudelka, Viktor Kolář, Bohdan Holomíček nebo Alžběta Jungrová. Těch jmen je spousta. Co se týče nových fotografů, mladých lidí, tak asi jsou, ale já o nich moc nevím.  Je mi trochu úzko, když se bavím s lidmi, co učí fotografii a oni mi vypráví, jaké konceptualistické blbosti lezou z těch studentů. Konceptualismus je zločin, když nemám talent, ani techniku, tak si musím vymyslet koncept. 

Kde čerpáte inspiraci?

Po pravdě řečeno nevím. Nechtěl bych nikoho opisovat. Jsou samozřejmě věci, co mě zaujmou. Člověk musí být svůj a dělat si věci po svém. Dívám se na hromadu fotografií, používám k tomu internet, který jinak považuju za zlo, a sleduju, co se kde fotí. Takhle jsem třeba našel Marka Pupáka, ohromně talentovaného fotografa z Bratislavy, co fotí Leicou M6 na film. Letos vyhrál podruhé Slovak Press Photo.

Foto: Jan Dobrovský

Je ještě nějaký žánr nebo technika, který byste si chtěl vyzkoušet?

Není. Já bych byl docela rád, kdybych zvládnul ten dokument. Až to dokážu, tak můžu v klidu umřít.

Co podle Vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Podle mě je potřeba odlišit dokumentární fotku od fotky reportážní. Ne, že bych nějak reportáží pohrdal, je to náročná a důležitá práce. Dokument, v tom ideálním stavu, je, když máte jednu výbornou fotku a v ní to všechno je, ten příběh. Dobrou fotku dělá, když tam ten příběh vidíte, zaujme vás to a chcete se na to dívat. Je úplně jedno, jestli je kompozice taková nebo maková, jestli to máte ostrý, jestli jsou tam celý nohy nebo půlka. Podívejte se na Cartier-Bressona, tam jsou kolikrát takové věci, které by mu dneska diskutéři na fórech vyčítali. Je to něco mezi nebem a zemí.

Foto: Jan Dobrovský

 

Co chystáte do budoucna, výstavy, knížky?

Chtěl bych toho udělat moc, ono taky, co mám v téhle zemi jiného dělat? Tady se nedá koukat na politiku a skoro se tady nedá existovat bez toho, aby se člověk naštval na každém kroku. Fotografie je taková kompenzace. Rád bych udělal knížku, do které bych dal nějaké fotky z minulosti, protože jsem ještě nic takového neudělal. Ve skříni mám hromadu starých nostalgických pražských obrázků z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to spíš takové nálady, které už ale dnes neuvidíte. Ty fotografie nejsou tak dobré, ale ty roky to strašně zhodnotily. Určitě bych chtěl udělat ty Severní Čechy, které možná rozdělím na dvě části, ale to ještě záleží na tom, co mi řekne kurátor. No a samozřejmě ještě bych rád publikoval tu Ukrajinu.

Co říkáte na letošní ročník Czech Press Photo?

Já o tom radši nic nevím.  Trošku jsem se o tom bavil s jedním členem poroty, který mi tak jemně naznačoval, že by se nic nestalo, kdyby to bylo trochu kvalitnější. Já vlastně nevím, kam se ten projekt sune. Jsem za chytráka už v tolika oborech, že bych to nerad soudil. Možná je to taky jenom tím, že ti fotografové už jsou unavení, protože je to těžké se tím živit, když skončily časopisy. Takže na to asi ani nechci mít názor. Osobně nejsem soutěživý typ, tak tam nic neposílám.

Pokud chcete vidět více fotek od Jana Dobrovského doporučuji jeho Instagram a Flickr.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.

Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský

V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.

Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský

Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.

Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.

Foto: Jan Dobrovský

Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 

Druhá část rozhovoru ZDE.

Lukáš Zrůst: Praha, fashion a analog

S Lukášem už se pár let známe. Chodili jsme spolu na vysokou školu a už tam jsem postřehl, že Lukáš občas nosí na krku foťák. Tenkrát jsem si myslel, že to dělá proto, aby balil holky na to, že je slavný fotograf. Od té doby uběhlo pár let, taky jsem začal fotit a bude to tak rok a nebo rok a čtvrt, co mi Lukáš napsal, že by byl rád, abych mu udělal nějaký soukromý workshop v temné komoře na vyvolávání filmů. No a od té doby kromě digitálu fotí i na film.


Mohl by ses čtenářům trochu představit a říct, co převážně fotíš?

Jistě, že mohl…. Jmenuji se Lukáš a převážně fotím fashion a lifestyle. Takže oblečení na modelkách a modelech.

Co bylo impulzem začít fotit na film?

Teď určitě chceš slyšet, že jsi byl ty (ano, přesně to jsem chtěl slyšet pozn. redakce) ten impulz, ale ano svým způsobem určitě. Další věcí bylo hledání nějakého nového směru a inspirace k focení.

Jakou používáš techniku, když fotíš na film?

To je různé podle toho, co aktuálně jdu fotit – vlastním zrcadlovku canon A-1 k němu objektivy 28/2.8 a 50/1.8, vedle toho dálkoměr Zorki s industarem 50/2 a Canonet QLIII to je ke kinofilmu. Ve středoformátu mám krásně funkční a zachovalou flexaretu VII, která mě pak následně přivedla k lásce ke střednímu formátu, kde jsem pak po nějakém čase přešel na svou oblíbenkyni Mamiyu RB67 se sadou skel (50, 90 a 180mm), hranolem nebo šachtou – to je asi nejčastější stroj se kterým pracuji, když fotím na film.

Jaký je tvůj oblíbený analogový materiál?

Asi Pulp Fiction… Ale v rámci tvé otázky, za mě rozhodně Kodak Tri-X případně T-MAX 100, a na kinofilm opět Tri-X případně pak Ilford pan 400, ale ten se mi líbí jen když ho pushnu na ISO 800 J Z papírů používám zatím plastová RCčka multigrade případně pak tvrdou gradaci, mam prostě rád černou a bílou v kontrastu.

Barva nebo černobílá?

No to je otázka. Fotka jako taková je od přírody prostě černobílá, vždyť i v digitálu prvotně vznikne černobíle – viz. Leica monochrome. Z počátku vývoje mě černobílá uchvátila a naučil jsem se koukat na svět černobíle. Nyní to ale vychází asi půl na půl, záleží na klientovi. Barva je u fashion fotografie často žádaná ( v našich končinách ), ale v rámci filmu se držím černobílé, protože je na vyvolání v domácích podmínkách značně jednodušší a mám rád celý proces pod kontrolou.

Jak se liší tvůj pracovní proces, když fotíš na film od toho, když fotíš na digitál?

Řekl bych, že minimálně. Kromě drobností jako je vložení filmu apod. Jinak příprava a následné focení s modelkou probíhá velmi podobně.  Přeci jen je jedno na co fotíš, takže nijak zvláštně neřeším rozdíl práce s digitálem nebo analogem – samozřejmě když nepočítám následné zpracování (vyvolání, zvětšování apod).

Vím, že jsi dělal asistenta Robertovi Vano, co sis z té spolupráce odnesl?

Autogram do knížky... No vzhledem k jeho úžasnému stylu práce, je to obrovská zkušenost. Naučil mě na fotografii jako takovou koukat trošku jinak než na jaký pohled jsem byl zvyklý. Najednou přestaneš řešit techniku, čísla a parametry a začneš se soustředit na obsah. Na práci s lidmi, na příběh jaký ta fotografie vypráví a začneš si tu práci mnohem více užívat a je jedno jestli jde o zakázku nebo o focení do domácího alba. Z konkrétnějších věcí bych rozhodně rád zvýraznil styl přípravy na focení. Rozhodně praxe u něho mi umožnila zkrátit dobu focení.

Nedávno si pokřtil fotoknihu, můžeš přiblížit o co jde a jak vznikla?

Jednalo se o spolupráci s fashion store Jiney Level, kdy se fotil lookbook, prvotní myšlenka se zrodila v mé hlavě a s kamarády jsme ji trošku rozvíjeli, až z toho vznikl poměrně rozsáhlý projekt, který trval kolem 3 měsíců focení, grafických prací a hledání modelů a modelek. Veškeré práce jsem na tom odvedl sám – nafocení, příprava knížky, dtp apod. A na druhou stranu kamarádi z Jiney Level mi sehnali sponzory, zařídili obrovské PR, sehnali modely a modelky opravdu se jim z toho projektu povedlo udělat ve výsledku obrovsky úspěšnou PR akci, která jak víš sám se velice povedla. A za to jsem jim ohromě vděčný a i nadále s nimi spolupracuji.

Co chystáš v nejbližší budoucnosti?

Zatím se šeptá o zakázce na další kníkžu z oblasti sportu, dále od dubna se bude spouštět nový projekt soustředěný na sociální sítě – to je směr, kterým  se aktuálně ubírám nejvíc. No a uvidíme co mi přinese Fashion Week, kterého se účastním jako nezávislý fotograf, resp. Akreditace press, nicméně na pozvání.

Kde můžou čtenáři najít tvojí tvorbu?

Aktuálně spouštěný web www.lucaszrust.com , kde je i blog, portfolio a projekty, dále pak na instagramu pod nickem lukaszrust.

Něco co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům analogového blogu?

To je takové těžké takhle na závěr, ale sám od sebe vím, že focení je náročná věc, ale pokud máte sen něco udělat, tak nečekejte, že to někdo udělá za Vás. Musíte vstát a jít si proto. Není nic co by nešlo, to ostatní jsou jen výmluvy. 

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst