Brutalismus: Krátké zamyšlení

Od doby, co jsem se pustil do fotografování, musel jsem se chtě nechtě dovzdělat ve spoustě oborů, které jsem znal spíš jen tak nějak latentně. Výtvarné umění, kinematografie a dále pak i architektura, která je pro pouličního fotografa velmi zásadní. Proč? Architektura nám udává rámec a kulisy, ve kterých fotografujeme. Architektura a urbanismus nám dále určují, jak se lidé pohybují v prostoru a z jakého důvodu. U divadla potkáte jiné lidi než například u nemocnice nebo na dětském hřišti. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že čas od času žehrám nad Prahou, že se mi vlastně moc nelíbí. Turisté k nám jezdí obdivovat gotické a barokní kostely, secesní kavárny a domy a pořád říkáme Praze „Stověžatá“. Jenomže v Praze tady máme i jinou architekturu. Modernější. Lze jí jen těžko přehlédnout, protože do veřejného prostoru vstupuje dost často s neočekávanou razancí. Ano, dnes si budeme povídat i o brutalismu.

„Fuj, to jsou takový ty hnusný komunistický baráky?“ zeptají se možná mnozí z vás. Ano, ne? Ne. Brutalismus nemá s komunismem opravdu nic společného. Tedy až na to, že tento architektonický styl vznikl ve Francii, která byla vždy bolševizmem poměrně solidně prolezlá. Francouzské „betón brut“, znamená hrubý neomítnutý beton a naznačuje, jaký materiál v těchto stavbách převažuje. Mnoho staveb naleznete ve Francii či v Anglii, ale i u nás. Souvztažnost s komunistickým režimem je dána jednak dobou vzniku a druhak tím, že si mnozí myslí, že jsme tu před rokem 89 žili v jakémsi vakuu a žádné vlivy ze západu se sem nemohly dostat. To druhé ovšem není pravda, čeští umělci a architekti měli i v době nesvobody velmi dobrý přehled o tom, co se děje ve světě a jaké jsou nové trendy.

A tak se u nás začalo stavět. Budova Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, obchodní dům Kotkva, Transgas, komplex hotelu Thermal (v Karlových Varech), hotel InterContinental a mnohé další. Některé jsme už nenávratně ztratily, například hotel Praha a teď i Transgas do kterého se bagry zakously před pár dny. Byl to právě dlouho se blížící zkáza Transgasu, která mě přiměla se nad celou materií více zamyslet a k tématu se i vyjádřit. Brutalismus měl do mého srdce dlouhou a těžkou cestu. Přiznám se bez mučení, že nejvíce esteticky uspokojivá mi přišla secese a později snad i art-deco a funkcionalismus. A ačkoliv se to může zdát jako velmi prohnutá parabola, tak od art-deco (například některé mrakodrapy v USA) a funkcionalismu je pro mé estetické cítění již jen krátká cesta k brutalismu. 

V čem pro mě tkví „krása“ těchto staveb? Líbí se mi, jak doslova plýtvají prostorem. Proč? Protože můžou! A to jak v interiérech, tak v exteriérech. Tato velkorysost dnešní době chybí. Dnes jen počítáme, kolik korporátních kójí nacpeme na jeden metr čtverečních a podobně. Čas od času má někdo nápad a pak to dopadá snad ještě hůř. Jsem si jist, že až se zbourá Transgas, vyroste místo něj další unifikovaná skleněná kostka jakých je plný Pankrác. Nemluvě o zrůdnosti, kterou se chystají postavit nad Hlavním nádražím, ale to je už jen tak bokem. Líbí se mi provázanost exteriérů a interiérů brutalistních budov. Použití materiálů jako mramor, kámen, sklo či chromovaná ocel. Vše promyšlené do nejmenších detailů, žádný unifikovaný nábytek z krabice, ale vše navržené na míru jako jeden celek. Žel bohu, interiérů se nám zachovalo snad ještě méně než exteriérů.

Samozřejmě nejsem slepý k tomu, že tyto budovy mají své problémy. Materiály, stavební postupy a později i údržba často nebyly na potřebné úrovni. Náklady na provoz těchto budov jsou v dnešní zelené době naprosto nepředstavitelné a tak dále. Ale já říkám, no a co? Zateplíme Pražský hrad skelnou vatou, aby neutíkalo teplo? Zbouráme chrám Sv. Víta, protože neodpovídá nejnovějším trendům v sakrální architektuře? Možná se dopouštím argumentace ad absurdum, ale i brutalistní budovy jsou svědky jisté doby. Stejně tak jako budovy z jiných epoch naší civilizace. Zachovávání staveb jenom proto, že jsou staré, je stejně tak absurdní, to bychom nemohli nikdy postavit nic nového. Rád bych jen upozornil na to, že mnohé významné budovy jsou zcela neprávem stigmatizovány a souzeny jen pro dobu, ve které vznikly. Spousta jich již dávno šla k zemi, spousta se k zemi teprve chystá a spousta jich ještě stojí. Myslím, že nastal okamžik, abychom se zamysleli nad tím, že alespoň některé z nich zachováme pro budoucí generace.

Pokaždé když mi ve fotoaparátu zbývá pár posledních snímků, snažil jsem se projít okolo Transgasu a udělat pár záběrů, než se do něj zakousnou bagry. Teď už nám zůstanou jen videa, fotografie a oči pro pláč. Následně pak na uvolněném místě vyroste nějaká unifikovaná odpornost a developeři začnou hledat další místo. Co padne příště? InterContinental, Federální shromáždění nebo Nová scéna? Jistí si můžeme být jen tím, že tažení developerů napříč Prahou nekončí.


A jak to vidí architekt? Krátký názor od Genevieve Tok:

Brutalismus charakterizují tyčící se struktury „bétonu brut“, opakující se prvky a masivní konstrukce z oceli a betonu. Tento styl se nejvíce rozvíjel v období po 2. Světové válce, tedy 50. – 70. letech. V jistém směru tvořil protiváhu lehkosti a jisté svévolnosti architektury dřívějších dekád. Brutalismus nezakrýval konstrukční prvky budov, ba naopak zdůrazňoval jejich funkci.

Filosofická forma brutalismu a formální kompozice jeho architektonických prvků se v minulosti stala spojovanou s myšlenkami socialistické utopie. V Československu bylo tomuto stylu souzeno, aby prezentoval moderní socialismus a stal se z něj takřka národní architektonický sloh. Těžkopádné konstrukce kontrastovaly s lehčími mezinárodními styly. Brutalistní budovy se měly stát proklamací nové éry.

Ve stejném duchu byl tento architektonický styl využit i pro budovu Federálního shromáždění, v příkrém kontrastu s novorenesanční budovou Národního muzea. Tvarem připomíná velký stůl z oceli a skla na vrcholu mohutných podpůrných pilířů. V budově najdeme dva protiatomové kryty a je také místem jednání z dob Sametové revoluce.  Dnes je budova součástí národního budova a stojí jako jistý pomník své vlastní historie.

Dalším příkladem brutalismu v Praze je, v současnosti demolovaná, budova Transgasu. Obsahuje prvky stylu high-tech. Rozlehlé skleněné fasády jsou na vysoké věži podepřené ocelí a menší krychlovitá budova má fasádu z tmavých dlažebních kostek. Obě budovy jsou spojeny trubicemi, které mají jak praktický tak symbolický význam.

Brutalismus je na povrch hrubý a s mnoha těžkopádnými prvky, není ale jen dílem nutnosti a praktičnosti, ale vědomou volbou. Absence omítek a povrchových úprav by neměla být zaměňována za syrovost betonu brut, jak ukazují jemné detaily budov Unité d'habitation.