Teorie rychlíku "Bohumil Hrabal"

Cestování vlakem může být mnohdy nudné, nekreativní a někdy i výslovně otravné. Jenomže dneska to bylo jiné. Stíhán počáteční fází nemoci a stresem z pozdního příchodu do zaměstnání vynuceném návštěvou lékaře jsem se potřeboval trochu odreagovat a napsal jsem svému známému, akademickému malíři, všestrannému umělci a fotografovi (A.M.) celkem nevinnou zprávu (T.P. = já):

T.P.: Jen tak pro legraci – rychlík, kterým jezdím domů z práce, se jmenuje „Bohumil Hrabal“ a je na něm napsáno, že to je „Ostře sledovaný vlak“. Je však tolik sledovaným, že nikdy nedorazí včas.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a to, co pak následovalo, byl naprosto brutální brainstorming, která nejspíš navždy změní tvář české železniční dopravy.

A.M.: To je nádhera. Normálně poezie!

T.P.: To zpoždění je asi součást toho Hrabalovského kouzla.

A.M.: To si myslím!

T.P.: Ale jídelní vůz s výčepem chybí. To je podle mě neomluvitelné.

A.M.: To je přímo systémová chyba. Měl by tam být výčep, jako v hospodě U Tygra.

T.P.: Podle mě by vlak s výčepním vagonem a utopenci zvýšil výdělky Českých drah.

A.M.: Měl by být v každém osobáku. Zájemců o celoroční jízdenky by se hrnuly tisíce a tisíce.

T.P.: Přesně tak! Člověk by si zajel popít z Poděbrad do Trutnova a zpět. Máme dokonce přímý spoj do Rumburku či Ústí nad Labem. Ta krása! Ta poezie krajiny ubíhající za oknem vlaku a vychlazené točené pivo. Žádná pitomá třetina, žádný hnus z plechu nebo lahve.

A.M.: Cestování vlakem jako zážitková turistika plus zážitková gastronomie!

T.P.: Osobně si myslím, že těmi jízdami parní lokomotivou na Sázavu se České dráhy zbytečně omezují… Každá cesta vlakem je (bohužel) zážitek, ale výčep by to proměnil v zážitek pozitivní!

A.M.: Taky by mohly krajinu brázdit pivní vlaky. Specializované.

T.P.: No, podstatou toho snu, té nádherné teorie, kterou tady rozvíhíme je to, že by ten výčep byl ideálně v úplně každém vlaku! Vždyť sud s pípou se vejde i do toho nejmenšího osobáčku! Je jasné, že všechny vlaky z Budějic či z Plzně by byly ve firemních barvách a na jejich palubě by bylo možno konzumovat i pivní speciály a každý pátek by byla obsluha nahoře bez.

A.M.: Vlaky kolem Olomouce, Litovle atd. by zase musely mít pestrou nabídku tvarůžkových specialit!

T.P.: Ano, na Moravě bych dovoli podávat snad i váno či slivovicu, to aby Pražáci měli důvod zajet si kousíček dál. Vede vůbec do Loštic (místo výroby tvarůžků pozn. redakce) dráha?

Bohužel ne, ale nadšenci by ji určitě brzy vybudovali. Byla by to přímo renesance vlakové dopravy!

T.P.: Hm… Ano, myslím si, že tento nápad by výrazně zvýšil potenciál Českých drah. Plus ten dopad na turistický ruch! Turisté zhnusení cenou piva na Oktoberfestu by překračovali hranici!

A.M.: Putování vlakem za krásami Moravy… Nojo, to by mohli vozit v jednom z vagonů pořádnou repliku sklípku, včetně prastarého klenutí.

T.P.: Ha! To by taky šlo! Speciál vinobraní!

A.M.: Jednou za rok jezdí jazzový vlak mezi Prahou a Berlínem. Ten má svojí klientelu.

T.P.: Hmmm, to schválně zkusím… Ale to, co tu teď řešíme, to je něco velkého. Něco, co by mělo změnit celý svět. Ne akce jednou za rok. Tohle by tu mělo zůstat na věky! Nejenom červené čepice ajznboňáků, ale i orosený půllitr a sud budou patřit k dráze.

A.M.: Pozor na ruské vlaky s vodkou!

T.P.: No, o Transsibiřské magistrále mi vyprávěla manželka, původem ze Sibiře 6 dní cesty vlakem od Moskvy. Ta má podle všeho (magistrála pozn. redakce) blízko našemu snu, ale opět je to jen trať takového lokálního, maximálně regionálního charakteru, nikoliv celonárodní pivně dopravní revoluce.

A.M.: Poezie se musí vrátit nejenom na dráhy, ale do celého života. Kampaň bych začal videoklipem krajiny plynule běžící za oknem vlaku, pozorované přes orosený krígl.

T.P.: Ano, přesně tak! Někde si nějaký opatřím, vezmu ráno do vlaku pivko a natočím to, bohužel lahváč neudělá takovou pěnu.

A.M.: To chce vzít do ruksaku na záda štěně s pípou a velkým igelitovým pytlíkem plným ledu.

T.P.: Teď si mi vnuknul nápad. Vzít si na každou cestu z Prahy do Poděbrad rychlíkem „Bohumil Hrabal“ sud a pár půllitrů a otevřít si v kupé výčep! Guerillové čepování piva!

A.M.: Přemýšlím, jak rychle by na to dráhy zareagovaly.

T.P.: Čím dřív, tím líp. Seknul bych s prací na ministerstvu, měl bych nejdřív jen malý výčep v kupé a pilo by se nastojáka v chodbičce, ale pak bych expandoval…

A.M.: Z toho by se vážně dal udělat zajímavý podnikatelský záměr.

T.P.: Každý rychlík by měl mít speciální vagon, to je bez debat, hlavně pak spoje vypravované po pracovní době. Tam by byl výtoč nejlepší. Tenhle náš brainstorming může znít absurdně, ale šlo by to. Nikoliv však v Pendolinu, to jede moc rychle, ale taková Zlínský expres, to už je pěkná trasa.

A.M.: Ale zas nekodrcá (Pendolino pozn. redakce), takže se pivo nerozlije…

T.P.: To ano, možná Pendolino jako pilotní projekt, protože tím lidi nejezdí a tohle by byla možnost, jak je tam nalákat. Akorát ten jídelní vůz se tam snaží o zbytečný luxus, čtvrtá cenová by Českým drahám slušela víc.

A.M.: Na první jízdy by měl projekt doprovázet Jarek Nohavica s heligonkou.

T.P.: To by šlo rovně. Ovšem Brněnské Pendolino by byl problém. Brňáci by si prosazovali Starobrno… Bylo by nutné navýšit kapacity toalet.

Zavřete oči a na chvíli si to představte. Zaposlouchejte se do dunění pražců a najednou máte před sebou orosený půllitr, utopence s cibulí nebo tlačenku. Pramálo by vás tlačil čas ve vlaku strávený, zpoždění by bylo vítanou možnost jak stihnout vypít ještě jedno pivo a život by byl strašně fajn.

Za absenci fotografií se v tomto článku omlouvám, tenhle není o focení, ale o chlastu, jako ostatně po pravdě řečeno zatím skoro většina mých textů skončila u toho, jestli není lepší pít než fotit - odpověď stále neznám.

Británie: socio-ekonomické okénko

Velká Británie je v mnoha ohledech dost zvláštní místo. Popsat to jedním slovem asi nedokážu. Na každém rohu Vás sleduje 5 kamer, kamery jsou v MHD, vlacích i v linkových autobusech. Pro každé přihlášení k veřejné wi-fi jsou vyžadovány osobní údaje, v míře kterou v ČR nechce snad ani finančák a lidem to nevadí, naopak to vítají. Oheň na střeše ale byl, když měli před pár (no možná před víc jak 10) lety zavést občanky, spustil se povyk, že to je obrovský zásah do svobody lidí – já se ptám do jaké? Nedá to moc práce zjistit, co zdejší společnost nejvíc sužuje, avšak hlavním mottem zdejší společnosti je tvářit se, že problémy neexistují – „Keep calm and carry on“. Hlavně se usmívat (do kamer) a hodně říkat „please“ a „thank you“. Nikde jinde v Evropě jsem se také nesetkal s fenoménem, že chudí lidé vypadají prostě jinak, jakoby vzešly z úplně jiného genofondu. V Británii prostě poznáte kdo má prachy a kdo ne podle obličeje. Nejdřív jsem si myslel, že se to zdá jenom mě a že podléhám jen nějakému svému stereotypu, ale manželka a pár kamarádů mi potvrdilo, že to vidí taky.

Najdou se ale i dobré věci. Obyčejné jídlo v obchodech je docela levné, kvalita vyšší než v ČR a velký důraz se v Británii klade na lokální produkty. To jaké zvrhlosti s těmi kvalitními surovinami provádějí v kuchyni je v ostrém kontrastu s tím, jak skvělé obchody s kuchyňským vybavením zde najdete. Nejlepší kus nádobí v naší domácnosti, těžkou litinovou pánev, jsme si přivezli právě z Anglie, nestála ani 500kč. Vaří se na ní skvěle a je nezničitelná. Zdejší společnost je stejně posedlá slevami, jako ta česká. Možná dokonce o kousek víc. Nezbývá než pokrčit rameny a zkusit z toho vytřískat maximum. Jen tak pro zajímavost jsem zašel v Inverness do obchodu s fotaparáty, abych zjistil, jestli mají film. Měli, kodak Gold 200, který také používám. Jenomže za 9 liber, což je takřka trojnásobná cena oproti ČR.

„Ještě že jsem si filmy (řízky) zabalil a přivezl z domova!“

Žít by se tu asi dalo, někde na samotě, bez kamer a vládní kontroly na každém kroku. Jinak by se člověk asi musel upít, což při 4 librách za pivo by vlezlo do peněz. Což mě přivádí i k naprosto brutálním cenám železniční dopravy. Cesta z Edinburghu do Londýna vlakem, vás může vyjít i na něco přes 20tis Kč. Při troše snahy se ale dá sehnat docela levný autobus.

Každá návštěva této kdysi slavné země pro mě má docela hořkou příchuť a trochu se bojím, že k Britskému modelu spěje i kontinentální Evropa.

Londýn

Brzká raní hodina a vyprázdněné ulice Londýn v mých očích příliš nevylepšili. Volným krokem jsem vyrazil z Victoria Coach Station a vyrazil k Westminesteru. Vyfotit řeku, parlament a Big Ben. Pak jsem pokračoval na Trafalgar. Focení v Londýně se neslo hlavně ve znamení návratu k 50m ohnisku objektivu Jupiter 8. Návrat je to příjemný, protože znamená, že nemusím používat přídavný hledáček. Navíc má o jeden stupeň lepší světelnost, což se brzy po ránu také hodí. Ke svému hlavnímu cíli, Toweru a Tower Bridge jsem dorazil až před obědem, což  zajistilo výraznou stafáž z řad turistů. Němci možná sice prohráli Bitvu o Británii, ale počtem turistů poráží i jinak nedostižné Číňany. Slunce mělo na obloze dost nepříznivou polohu a vůbec celá obloha byla v podstatě bílá a bez kontrastu, takže jsem opět příliš nefotil, jen tak aby se neřeklo a abych dofotil zbytek filmu.

Londýn mě z fotografického hlediska trochu zklamal, ale chyba bude spíš ve mně. Nedostatek času, zanedbaná předchozí příprava a celkově ne úplně kreativní období, kterým teď procházím. Jako takový mám ale Londýn rád. Je to krásný artefakt kdysi velkého impéria, které dosáhlo vrcholu kdysi před stovkou let, a teď už jen pomalu čeká na svůj definitivní pád. Město je poseté pomníky padlým v různých koutech světa a v různých staletích. S trochou nadsázky by se dalo říct, že celé město je jedním velkým válečným pomníkem. Větším lákadlem a něčím, co skutečně potěší moje oko, jsou různé průmyslové památky 19. a raného 20. Století, kterými je Londýn taktéž poset. Díky tomu se tam vždy rád vracím, plus si musím doplnit resty v návštěvách muzeí a galerií.

Kulturní vyžití se při této návštěvě omezilo na procházku v SOHO a večeři v čínském „sněz co můžeš“ bufetu. Tento koncept by v ČR jisto jistě neměl šanci přežít, protože správný Čech raději umřel než aby nechal jídlo „zadarmo“ nedojedené. Nemohu kantoncům vyčítat jejich neznalost češství, ačkoliv jejich trik s přesolenými krevetami byl značně podlý – chtěli stáhnout lidi na cenách nápojů. Vydržel jsem na o jednom pivu a sklenici vody z kohoutku celkem dlouho. Moje čínština je celkem mizerná, ale mám pocit, že mě při odchodu prokleli a zakázali mi vstup do China townu na 5 let. C´est la vie. Samozřejmě přeháním, ale má pointa je, že pokud se chcete opravdu nacpat za zorumné eníze, tak čínská a indická bistra jsou tím místem. Případně fish and chips, jen škoda, že už je nebalí do novin jako před 10 lety. Viním z toho EU (a zednáře, dodal by tchán).

Celkem jsem v Anglii a ve Skotsku nafotil 3 černobílé kinofilmy, 2 barevné kinofilmy, 1 černobílý svitkový film a 2 barevné svitky. Nad výsledky mohu teď, na palubě letadla do Prahy, jen spekulovat (teď už vím, že pár se jich povedlo).

Na závěr jen několik bodů pro cestovatele, kteří v Anglii či ve Skotsku ještě nebyli:

1.      Skoti jsou obecně příjemnější lidé než Angličané (obecně!)

2.      Jídlo a pití v restauracích leze do peněz (hodně)

3.      Najít wi-fi zadarmo není problém ani v menších městech

4.      V autobusech běží klimatizace vždy naplno, a tak se i v létě pořádně oblečte

5.      Když se něčemu divíte, tak se zavřenou pusou a neukazujte prstem (místní to dráždí)

6.      Nevozte domů Skotské libry – v ČR bude problém je vyměnit za koruny

Teď už jen pokud těch 8 řvoucích kojenců v letadle dovolí, tak se odeberu k zaslouženému spánku. Byla to náročná, ale i plodná dovolená.

Celé album z Londýna a Skotska na Flicrku

Skotsko, část 2.

Žít by se tu asi dalo, někde na samotě, bez kamer a vládní kontroly na každém kroku. Jinak by se člověk asi musel upít, což při 4 librách za pivo by vlezlo do peněz. Což mě přivádí i k naprosto brutálním cenám železniční dopravy. Cesta z Edinburghu do Londýna vlakem, vás může vyjít i na něco přes 20tis Kč. Při troše snahy se ale dá sehnat docela levný autobus.

Vlak z Inverness do Edinburghu se zvlášť neliší od českých vlaků IC a EC. Snad jen tím, že je to motorák, protože elektrifikace tady moc nefrčí. Byla by drahá. Nabídka jídelního vozu je fajn, lidi se chovají stejně neomaleně a hlučně jako v ČR a tak to není příliš velký kulturní šok. Čeká mě 5 hodin v Edinburghu, které se mi snad povede strávit focením. Poprvé jsem to poněkud odbyl. Pokud máte tu smůlu nebo štěstí a dorazíte zrovna v době, kdy se zde koná umělecký festival, tak se máte na co těšit. V tomto šíleném období je tady každý buď:

1.      Pouliční umělec

2.      Náhončí na vystoupení pochybné kapely

3.      Vykulený turista

Podobné akce se mohou zdát jako požehnání pro fotografa, ale… Zkuste vyfotit kloudnou fotky, když vězíte v davu turistů. Není to ideální. Pro někoho to může mít své kouzlo. Pro mě moc ne.

Domy z tmavého kamene jsou postaveny v poměrně jednotném stylu, a ačkoliv se to v centru hemží turistickými pastmi, které si v ničem nezadají s centrem Prahy, tak jako celek shledávám Edinburgh celkem uspokojivým. Nejvíc mi v paměti utkvěla snídaně ve „Snax Café“. Café úplně nevystihuje pravou podstatu toho místa. Je to spíš takové dělnické bistro, otevřené od brzkého rána. Za pár liber si tu můžete dát obří mastnou snídani a pak se nabuzení přívalem vší té energie vydat prozkoumat město skotských králů. Celkem solidní možnost k průzkumu města představují „bezplatné“ prohlídky, které startují před Starbuckesem na Royal Mile. Průvodci jsou placení formou sprotpitkého a když jim na konci prohlídky dáte méně než 10 – 20 Liber na osobu, budou se tvářit kysele. I přes kyselé pohledy na konci prohlídky se ale dozvíte, co inspirovalo J. K. Rowling, něco o historii města a dalšá věci, které byste jinak nevěděli. Za 2.50 na osobu (veškerá má hotovost na ten den) to určitě stálo.

Špatně se mi v té záplavě turistů a pouličních umělců špatně hledal nějaký klidný bod, kde bych si mohl v klidu sednout a utřídit si myšlenky. Opět jsem toho moc nevyfotil, uvidím, až vyvolám filmy (opravdu jsem toho moc nevyfotil, jak jsem zjistil, když jsem vyvolal filmy). Ještě mě tu čeká večer a pak hurá autobusem do Londýna, kam máme dorazit v 6:20, takže se oprávněně těším na prádné město a mě příjemnou atmosféru a světlo. Pokud se mi povede nafotit pár slušných snímků, tak ten výlet bude za něco stát.

V závěrečném příspěvků této série i Britské impériu se napijeme přímo z pramene v Londýně!

1. část
3. část

Celé album ze Skotska na Flickru