Batumi: Černomořská riviéra

Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.

Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).

Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.

Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.

V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.

Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.

Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský

V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.

Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský

Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.

Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.

Foto: Jan Dobrovský

Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 

Druhá část rozhovoru ZDE.

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.

Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 

Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.

   

Foto Kevin V. Ton 

Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 

Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 

Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 

Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 

Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.

 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?

Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.

Foto Barbora Johansson Pivonkova

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Pamětihodnosti a muzea

Každému, kdo se rozhodne navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden. Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné 3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí, můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné, co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů, která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.

Osobně jsem si nechával návštěvu Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme po hlavě, tak to může bolet.

Klasičtější stavbou, kterou si spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi. Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba, na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou. Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí. Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.

Pokud bych měl ovšem vybrat jeden symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko – Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917, kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně, zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.

Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky, kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90. let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené chudším, leč ambiciózním námořním státům.

V příštím vydání mého blogu se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas. Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem příjemnou pláž.

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.