Petrohrad. Město tří revolucí a
kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy,
a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku
nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě
v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody
hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti
s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po
hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je
menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro
všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!
Už nějak začátkem roku jsme
s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji
univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže
jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i
šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek
září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně
nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a
vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska
bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u
toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas.
Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se
proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá
předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně
odhodlán, že tam prostě vyrazím.
Nebyla to moje první návštěva
Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže
to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval
fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za
focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát
s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým
odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na
„slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly
koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou
zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film
náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem,
protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo
pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik
nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na
místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.
Přiznám se k tomu, že se
cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu,
že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj
nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit.
Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně
překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách
si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec
nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém
MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů
na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou
byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky
kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky,
protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba
autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro
případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš
bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe,
že vy se chcete jen tak poflakovat.
Za cíl jsem si vytyčil jediné –
strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný
itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit
restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a
případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl
nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi
program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva
Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství
materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících
týdnech.
Žádné komentáře:
Okomentovat