Každému, kdo se rozhodne
navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden.
Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně
toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů
exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět
alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě
lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné
3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí,
můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné,
co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství
lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny
speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a
překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů,
která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou
skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce
vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.
Osobně jsem si nechával návštěvu
Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen
na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl
vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o
starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je
to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po
návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte
nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra
ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který
toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět
až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí
fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra
je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar
kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při
focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme
po hlavě, tak to může bolet.
Klasičtější stavbou, kterou si
spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi.
Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát
na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba,
na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými
kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je
ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou.
Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu
nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak
interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu
naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí.
Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul
davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.
Pokud bych měl ovšem vybrat jeden
symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat
křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je
znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který
byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně
standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko –
Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917,
kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém
je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána
na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně
se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze
předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně,
zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem
solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském
námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je
samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí
turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské
flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali
revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich
tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u
břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.
Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení
vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí
zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou
ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její
pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat
se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože
před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky,
kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90.
let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké
ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na
kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět
Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam
také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem
nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené
chudším, leč ambiciózním námořním státům.
V příštím vydání mého blogu
se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas.
Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která
za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem
příjemnou pláž.
Když jsme byli v Rusku, pravda, jsou to už skoro dvě dekády, tak mě překvapilo, jak jsou Rusové malí. :) Jako nic proti ničemu, ale to jsou takhle všichni? V televizi to nevypadá. To si všichni politici kupují společenské zvyšující boty? Jako nemyslím to nijak zle, ale jen mě to překvapilo. :)
OdpovědětVymazat