30 let po revoluci

Letos v listopadu jsem se rozhodně nenudil. Musel jsem zpracovat tuny fotek z předchozích focení, což šlo jen velmi pomalu. V polovině listopadu konečně přišla příležitost také něco fotografovat. Všichni asi víme, že letos jsme oslavili 30. výročí Sametové revoluce. Tudíž bylo jasné, že vyrazím fotit do ulic našeho hlavního města. Aby toho nebylo málo, tak den před výročím Sametové revoluce byla na 16. listopadu svolána demonstrace na Letnou. Čekaly mě tedy dva po sobě jdoucí dny focení na ulici. Znamenalo to připravit si dostatek kazet filmu a teplé oblečení.

V sobotu 16. listopadu jsem vyrazil směr Letenská pláň. Už na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Záchytná parkoviště byla beznadějně plná, stejně jako metro. Spousta lidí měla placky a transparenty, takže bylo jasné, že nepřijeli jen tak na výlet. Dorazil jsem na Letnou o něco později, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem našel už pláň hezky zaplněnou lidmi z celé republiky. Po chvíli jsem našel i kamarády ze skupiny VERUM PHOTO se štaflemi. Jak jinak chcete fotit dav z výšky, než ze štaflí?

Byl jsem příjemně překvapen počtem účastníků protestu. Myslel jsem, že dorazí pouhý zlomek těch, co v létě. Přibylo i transparentů a auditů z Evropské Unie, jediné, co však neubylo je náš pan premiér a jeho skandály. Člověk nemůže mít všechno, ale v případě naší politické reprezentace mi přijde, že toho máme až moc. Byla to ale dobrá rozcvička na 17. listopad, ačkoliv jsem se na Letné nezdržel úplně dlouho.

Na 17. listopad jsem si připravil nenáročný itinerář, aby mi neutekla žádná důležitá událost. Zejména mě však zajímal sraz příznivců hnutí ANO, který se měl konat na Klárově. Fotografoval jsem ho už loni a byla to celkem zajímavá, ačkoliv značně bizarní akce. Letošek byl jiný ještě v tom, že jsem tak trochu hrál roli učitele. Fotit se mnou vyrazila i kamarádka, které jsem půjčil Nikon FM2 s 35mm objektivem a jedním černobílým filmem. Za svůj největší pedagogický úspěch toho dne však považuji to, že jsem jí nikde v davu neztratil. Někam se ale ztratili všichni příznivci hnutí ANO, protože na Klárov nikdo nedorazil. Nejspíš byli na polích a v továrnách, alespoň tak minulý rok vysvětlovali účast cca 50 lidí.

Zbytek města byl však plný života. Hipsteři z celé Prahy zase vytáhly džínové bundy po rodičích a připíchli si placky s Havlem a vyrazili korzovat. Čekal jsem od 30. výročí trochu víc. Hlavně proto, že posledních pár let jsme svědky zásadní eroze polistopadových ideálů. Záměrně nepoužívám slovo „hodnot“, jelikož hodnotová orientace naší společnosti je mi záhadou. Důležité je, že si to všichni užili. Tedy i ti, kteří by si to užívat neměli a měli by radši chodit kanály. Mě osobně potěšil satirický maškarní průvod, který každý rok vyráží z Kampy napříč městem. Průvod je velký, hlučný a plný bizarních masek. Pár věcí je ještě v pořádku. 

Celkově vzato mi 30. výročí Sametové revoluce nepřišlo vizuálně výrazně jiné, než výročí předchozí. Vlastně ani nevím, co si od toho každý rok slibuji. Nejsme ve Francii, aby byli při takovémto výročí nasazeni policejní těžkooděnci, vodní děla a slzný plyn. Z vizuálního hlediska je to trochu škoda. Nezbývá tedy vyčkat, co přinese hezký a kulatý rok 2020.

Podzim v Tbilisi: Návrat k Leice

Někdy si říkám, že bych mohl vyzkoušet něco nového. Většinou mě to ale rychle přejde a vydám se do nějakých starých známých míst. To znamenalo letos na podzim další výlet do Gruzie. Na stará známá místa v Tbilisi. Potřeboval jsem nějakou nenáročnou a levnou dovolenou. A nic lehčího, než se sbalit na týden do Gruzie mě nenapadlo. Podzimní počasí vypadalo lákavě a mí gruzínští známí potvrdili, že podzim bývá v Gruzii opravdu krásný.

Cestoval jsem velmi nalehko. Měl jsem s sebou Leicu M-A s objektivy 21, 35 a 50mm, 30-40 kazet Ilfordu HP5+, Olympus 35RC a v něm založený Kodak Ektachrome. Neplánoval jsem žádné velké akce, takže tato relativně minimalistická výbava se zdála být dostačující. Tbilisi mi nikdy nepřipadalo jako příliš barevné město, tak jsem si říkal, že jedna kazeta Ektachromu by mi mohla stačit.

Cesta proběhla bez problémů, tedy až na to, že se svojí výškou se do letadel nízko nákladových společností vejdu jen stěží. Naproti tomu cesta prostorným autobusem do Tbilisi je ve srovnání s letadlem až dekadentně luxusní. Nemohl jsem vynechat ani další tradiční bod programu a to návštěvu 24/7 otevřené restaurace. Ubytován jsem byl ve starém domě, ale ve zrekonstruovaném bytě. Hostitelská rodina mi navíc čas od času podstrčila nějaké jídlo. Tu chleba, tu kus sýra nebo lívance s medem.

Týdenní plán byl naprosto jasný a to takový, že jsem žádný plán neměl. Snad jen takový, že ráno vstanu, dám si snídani, budu fotit, dám si večeři a pak půjdu spát. S hrdostí můžu říct, že se mi tento plán neplán povedlo bezezbytku naplnit. Jediným drobným rozptýlením byly návštěvy lázní. Válení se v horké vodě ze sirných pramenů mi prostě přijde jako dobrý program na podzimní dny. Ačkoliv konec října v Tbilisi vypadá docela jinak než v Čechách. Denní teplota byla stabilně kolem 20°C a bylo velmi slunečno. Ideální počasí na celodenní fotografování.

V Tbilisi jsem nebyl pár měsíců. Některé věci se změnily, jiné zase zůstaly stejné. Ve většině městských autobusů již můžete platit bezkontaktně kartou. Z autobusů tedy zmizely průvodčí (relikt sovětských časů) a na zastávkách se objevili revizoři. Zkoušeli jste se někdy dohadovat s revizorem v Čechách? Ne? Tak to zkuste v Gruzii, je to ještě o kus větší legrace. Zmizelo také pár starých domů a na jejich místech rostou domy nové, které se ale mnohdy snaží respektovat architektonický ráz starého města. Tedy až na to, že nové domy budou poměrně rovné, tedy alespoň pár let, než získají potřebný náklon.

Při svých toulkách jsem náhodou narazil na pár nových míst. Na jeden kostel schovaný mezi bloky kancelářských a obytných domů a na tunely s tlakovými dveřmi, vysekané do skály vysoko nad městem. Bylo to právě u tunelů, kde na mě vystartoval toulavý pes, kterých je Tbilisi plné. Tehdy se mi opět vyplatil můj zvyk nosit v kapse nějaký ten kámen. Kam tyto tajemné tunely vedou jsem nezjistil. Některá tajemství mají zůstat skryta. Počítal jsem s denním průměrem kolem 4 filmů, nakonec to bylo o něco méně. Fotit jsem začínal kolem oběda a končil těsně před setměním.

Filmy jsem měl sice vyvolané již krátce po návratu, ale kvůli jiným fotografickým povinnostem jsem se k jejich zpracování dostal až minulý týden. V Tbilisi to bylo také poprvé po nějaké době, kdy jsem fotil dálkoměrným fotoaparátem Leica. Své dokumentární projekty jsem poslední dobou fotil spíše zrcadlovkami Nikon FM2 a letní výlety středoformátovou Yashicou. Proto jsem si do Gruzie vzal Leicu. Rychle jsem se na fotografování s dálkoměrným aparátem znova rozpomněl a týden mi tak utekl jako voda.

Pokud byste zatoužili vlastnit mé fotografie z Tbilisi v tištěné formě, nyní máte jedinečnou možnost! Spolu s kolegy fotografy ze spolku VERUM PHOTO jsme připravili několik malonákladových fotografických publikací. Mezi nimi je i „Tbilisi“, kde naleznete 21 černobílých fotografií ze dvou návštěv této kavkazské metropole. K dispozici je i má minulá publikace „Titul“, kde naleznete fotky z mého dokumentu o MMA. Stačí když mi napíšete email na: tadeasplachy@gmail.com.