Podzim v Tbilisi: Návrat k Leice

Někdy si říkám, že bych mohl vyzkoušet něco nového. Většinou mě to ale rychle přejde a vydám se do nějakých starých známých míst. To znamenalo letos na podzim další výlet do Gruzie. Na stará známá místa v Tbilisi. Potřeboval jsem nějakou nenáročnou a levnou dovolenou. A nic lehčího, než se sbalit na týden do Gruzie mě nenapadlo. Podzimní počasí vypadalo lákavě a mí gruzínští známí potvrdili, že podzim bývá v Gruzii opravdu krásný.

Cestoval jsem velmi nalehko. Měl jsem s sebou Leicu M-A s objektivy 21, 35 a 50mm, 30-40 kazet Ilfordu HP5+, Olympus 35RC a v něm založený Kodak Ektachrome. Neplánoval jsem žádné velké akce, takže tato relativně minimalistická výbava se zdála být dostačující. Tbilisi mi nikdy nepřipadalo jako příliš barevné město, tak jsem si říkal, že jedna kazeta Ektachromu by mi mohla stačit.

Cesta proběhla bez problémů, tedy až na to, že se svojí výškou se do letadel nízko nákladových společností vejdu jen stěží. Naproti tomu cesta prostorným autobusem do Tbilisi je ve srovnání s letadlem až dekadentně luxusní. Nemohl jsem vynechat ani další tradiční bod programu a to návštěvu 24/7 otevřené restaurace. Ubytován jsem byl ve starém domě, ale ve zrekonstruovaném bytě. Hostitelská rodina mi navíc čas od času podstrčila nějaké jídlo. Tu chleba, tu kus sýra nebo lívance s medem.

Týdenní plán byl naprosto jasný a to takový, že jsem žádný plán neměl. Snad jen takový, že ráno vstanu, dám si snídani, budu fotit, dám si večeři a pak půjdu spát. S hrdostí můžu říct, že se mi tento plán neplán povedlo bezezbytku naplnit. Jediným drobným rozptýlením byly návštěvy lázní. Válení se v horké vodě ze sirných pramenů mi prostě přijde jako dobrý program na podzimní dny. Ačkoliv konec října v Tbilisi vypadá docela jinak než v Čechách. Denní teplota byla stabilně kolem 20°C a bylo velmi slunečno. Ideální počasí na celodenní fotografování.

V Tbilisi jsem nebyl pár měsíců. Některé věci se změnily, jiné zase zůstaly stejné. Ve většině městských autobusů již můžete platit bezkontaktně kartou. Z autobusů tedy zmizely průvodčí (relikt sovětských časů) a na zastávkách se objevili revizoři. Zkoušeli jste se někdy dohadovat s revizorem v Čechách? Ne? Tak to zkuste v Gruzii, je to ještě o kus větší legrace. Zmizelo také pár starých domů a na jejich místech rostou domy nové, které se ale mnohdy snaží respektovat architektonický ráz starého města. Tedy až na to, že nové domy budou poměrně rovné, tedy alespoň pár let, než získají potřebný náklon.

Při svých toulkách jsem náhodou narazil na pár nových míst. Na jeden kostel schovaný mezi bloky kancelářských a obytných domů a na tunely s tlakovými dveřmi, vysekané do skály vysoko nad městem. Bylo to právě u tunelů, kde na mě vystartoval toulavý pes, kterých je Tbilisi plné. Tehdy se mi opět vyplatil můj zvyk nosit v kapse nějaký ten kámen. Kam tyto tajemné tunely vedou jsem nezjistil. Některá tajemství mají zůstat skryta. Počítal jsem s denním průměrem kolem 4 filmů, nakonec to bylo o něco méně. Fotit jsem začínal kolem oběda a končil těsně před setměním.

Filmy jsem měl sice vyvolané již krátce po návratu, ale kvůli jiným fotografickým povinnostem jsem se k jejich zpracování dostal až minulý týden. V Tbilisi to bylo také poprvé po nějaké době, kdy jsem fotil dálkoměrným fotoaparátem Leica. Své dokumentární projekty jsem poslední dobou fotil spíše zrcadlovkami Nikon FM2 a letní výlety středoformátovou Yashicou. Proto jsem si do Gruzie vzal Leicu. Rychle jsem se na fotografování s dálkoměrným aparátem znova rozpomněl a týden mi tak utekl jako voda.

Pokud byste zatoužili vlastnit mé fotografie z Tbilisi v tištěné formě, nyní máte jedinečnou možnost! Spolu s kolegy fotografy ze spolku VERUM PHOTO jsme připravili několik malonákladových fotografických publikací. Mezi nimi je i „Tbilisi“, kde naleznete 21 černobílých fotografií ze dvou návštěv této kavkazské metropole. K dispozici je i má minulá publikace „Titul“, kde naleznete fotky z mého dokumentu o MMA. Stačí když mi napíšete email na: tadeasplachy@gmail.com.

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Tbilisi: Město a jeho lidé

Nejvýznamnější pamětihodnosti a lákadla hlavního města Gruzie jsme si zmínili již v jednom z předchozích článků. Jenomže, pokud chcete zachytit běžný život na ulicích, musíte se vypravit i mimo hlavní turistické oblasti. Do míst, kde žijí místní, kam chodí na nákupy a kde tráví volný čas. Země na východ a na jih od nás mají v tomhle jistou výhodu. Lidé tráví venku víc času a ulice jsou živější. Samozřejmě jsem neprošel úplně celé město, držel jsem se poblíž historického centra, které stále ještě neovládají turisté, tak jako v Praze. Pokud bych vyrazil někam jinam, samozřejmě bych vyfotografoval typické záběry z "východního bloku". Paneláky, stará auta a tak trošku nepořádek. Jenomže to je všude, kam vstoupila bota sovětského člověka. Jenomže já chtěl fotografovat Tbilisi. 

 

Většina fotografií, které jsem si zařadil do škatulky "použitelné", vznikla vlastně během posledních cca 3 dnů. Je to logické, protože první dny se musí člověk aklimatizovat. Pozorujete okolí, architekturu, lidi a život. Samozřejmě i fotografujete, ale člověk by si od toho neměl nic moc slibovat. Nic moc jsem si nesliboval ani od těch zbylých dní. Od 10 dní trvajícího pobytu nelze očekávat, že byste dokázali dokonale proniknout do místní kultury, či nedej bože k nějakému zásadnějšímu tématu. Jsou země, kde když namíříte fotoaparát na člověka na ulici, koukají na vás divně nebo vám rovnou dají přes hubu. Tohle rozhodně neplatí pro Gruzii. Lidé si mě většinou vůbec nevšímali, případně mi věnovali jeden zvídavý pohled a tím to skončilo. 

Gruzínci jsou pravoslavní křesťané. Víra je tu zakořeněna velmi hluboko. Kostelů je všude skutečně požehnaně a panuje v nich poměrně čilý ruch. Fotografování v kostele má samozřejmě svá specifika. Někdy je výslovně zakázáno a někde povoleno, vždy je k němu třeba přistupovat citlivě a s respektem. Zvláště v zemích, kde vás může pop vzít po hlavě holí nebo kadidelnicí. Na druhou stranu, pokud se chováte ke svatému místu s respektem a slušně se zeptáte, můžete dostat povolení fotografovat, i když to cedulka na dveřích zakazuje. Pravoslavné kostely mají obecně jinou atmosféru než ty katolické (protestantské ani nezmiňuji, ty jsou většinou velmi chladné a zvláštní). V Gruzii jsou kostely ještě o trochu jiné než v Rusku. Zpravidla jsou i o několik století starší, vyšší, okna jsou jen velmi malá a interiéry jsou velmi tmavé. Často jsem fotografoval na pouhou 1/8s, což je z ruky už celkem výzva. Pravoslavní věřící naštěstí rádi pálí svíčky, a tak jsou alespoň jejich obličeje dostatečně osvíceny. 

Na skok jsem se podíval i do mešity, která je ve stejné části města jako vyhlášené lázně. Stačilo se slušně zeptat a mohl jsem se zajít podívat dovnitř a fotografovat. Zajímavostí je, že v Tbiliské mešitě se spolu modlí jak šíité, tak sunité. Zatímco v jiných zemí spolu vedou dialog kalašnikovy a trhavinou. Je tedy pěkné vidět, že v Tbilisi se dokážou domluvit. V mešitě jsem také musel využít služeb tmavého kumbálu na úklidové potřeby, protože se mi povedlo přetrhnout film v Leice a musel jsem ho tedy v absolutní tmě vyjmout a vrátit zpět do kazety. Naštěstí se operace povedla. Trochu si říkám, jestli za vstřícností místní muslimské komunity, co se týče fotografování a oprav aparátu, nebylo to, že jsem v té době měl knír, za který by se nemusel stydět žádný turecký obchodník s koberci.

Samotný život na ulicích města byl poměrně různorodý. V parcích posedávají důchodci a povídají si. Muži hrají vrhcáby a popíjí víno. V ulicích kolem starého města si hrají děti a na pevnost Narikala nad městem míří muslimskou čtvrtí zástupy turistů. Stačí jít a dívat se. Fotografie za fotografií, film za filmem. Nemalé množství fotografií zachycuje děti, které si hrají na ulici. Věc, která se u nás nebo dál na západě už moc nevidí. Možná snad někde v Sudetech. Místním fotografování, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Nikdo mi nevěnoval příliš pozornosti, což je ideální stav, když chcete zachytit lidi v jejich přirozeném prostředí. Na ulicích Tbilisi se pořád něco děje a hlavně tu stále probíhají interakce mezi lidmi. 

Je toho spousta, co se může člověku v Gruzii líbit. Skutečně staré budovy, památky, všudypřítomné pravoslavné ikony, hory, příroda, jídlo či víno. Jsou to ale hlavně sami Gruzínci, díky kterým se budete cítit jako skutečně vítaný host. Zdá se, že legendy o pohostinnosti Kavkazanů nebyly nadsazené.