Kutaisi: Druhé hlavní město

Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.

Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Batumi: Černomořská riviéra

Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.

Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).

Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.

Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.

V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.

Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.

Tbilisi: Město a jeho lidé

Nejvýznamnější pamětihodnosti a lákadla hlavního města Gruzie jsme si zmínili již v jednom z předchozích článků. Jenomže, pokud chcete zachytit běžný život na ulicích, musíte se vypravit i mimo hlavní turistické oblasti. Do míst, kde žijí místní, kam chodí na nákupy a kde tráví volný čas. Země na východ a na jih od nás mají v tomhle jistou výhodu. Lidé tráví venku víc času a ulice jsou živější. Samozřejmě jsem neprošel úplně celé město, držel jsem se poblíž historického centra, které stále ještě neovládají turisté, tak jako v Praze. Pokud bych vyrazil někam jinam, samozřejmě bych vyfotografoval typické záběry z "východního bloku". Paneláky, stará auta a tak trošku nepořádek. Jenomže to je všude, kam vstoupila bota sovětského člověka. Jenomže já chtěl fotografovat Tbilisi. 

 

Většina fotografií, které jsem si zařadil do škatulky "použitelné", vznikla vlastně během posledních cca 3 dnů. Je to logické, protože první dny se musí člověk aklimatizovat. Pozorujete okolí, architekturu, lidi a život. Samozřejmě i fotografujete, ale člověk by si od toho neměl nic moc slibovat. Nic moc jsem si nesliboval ani od těch zbylých dní. Od 10 dní trvajícího pobytu nelze očekávat, že byste dokázali dokonale proniknout do místní kultury, či nedej bože k nějakému zásadnějšímu tématu. Jsou země, kde když namíříte fotoaparát na člověka na ulici, koukají na vás divně nebo vám rovnou dají přes hubu. Tohle rozhodně neplatí pro Gruzii. Lidé si mě většinou vůbec nevšímali, případně mi věnovali jeden zvídavý pohled a tím to skončilo. 

Gruzínci jsou pravoslavní křesťané. Víra je tu zakořeněna velmi hluboko. Kostelů je všude skutečně požehnaně a panuje v nich poměrně čilý ruch. Fotografování v kostele má samozřejmě svá specifika. Někdy je výslovně zakázáno a někde povoleno, vždy je k němu třeba přistupovat citlivě a s respektem. Zvláště v zemích, kde vás může pop vzít po hlavě holí nebo kadidelnicí. Na druhou stranu, pokud se chováte ke svatému místu s respektem a slušně se zeptáte, můžete dostat povolení fotografovat, i když to cedulka na dveřích zakazuje. Pravoslavné kostely mají obecně jinou atmosféru než ty katolické (protestantské ani nezmiňuji, ty jsou většinou velmi chladné a zvláštní). V Gruzii jsou kostely ještě o trochu jiné než v Rusku. Zpravidla jsou i o několik století starší, vyšší, okna jsou jen velmi malá a interiéry jsou velmi tmavé. Často jsem fotografoval na pouhou 1/8s, což je z ruky už celkem výzva. Pravoslavní věřící naštěstí rádi pálí svíčky, a tak jsou alespoň jejich obličeje dostatečně osvíceny. 

Na skok jsem se podíval i do mešity, která je ve stejné části města jako vyhlášené lázně. Stačilo se slušně zeptat a mohl jsem se zajít podívat dovnitř a fotografovat. Zajímavostí je, že v Tbiliské mešitě se spolu modlí jak šíité, tak sunité. Zatímco v jiných zemí spolu vedou dialog kalašnikovy a trhavinou. Je tedy pěkné vidět, že v Tbilisi se dokážou domluvit. V mešitě jsem také musel využít služeb tmavého kumbálu na úklidové potřeby, protože se mi povedlo přetrhnout film v Leice a musel jsem ho tedy v absolutní tmě vyjmout a vrátit zpět do kazety. Naštěstí se operace povedla. Trochu si říkám, jestli za vstřícností místní muslimské komunity, co se týče fotografování a oprav aparátu, nebylo to, že jsem v té době měl knír, za který by se nemusel stydět žádný turecký obchodník s koberci.

Samotný život na ulicích města byl poměrně různorodý. V parcích posedávají důchodci a povídají si. Muži hrají vrhcáby a popíjí víno. V ulicích kolem starého města si hrají děti a na pevnost Narikala nad městem míří muslimskou čtvrtí zástupy turistů. Stačí jít a dívat se. Fotografie za fotografií, film za filmem. Nemalé množství fotografií zachycuje děti, které si hrají na ulici. Věc, která se u nás nebo dál na západě už moc nevidí. Možná snad někde v Sudetech. Místním fotografování, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Nikdo mi nevěnoval příliš pozornosti, což je ideální stav, když chcete zachytit lidi v jejich přirozeném prostředí. Na ulicích Tbilisi se pořád něco děje a hlavně tu stále probíhají interakce mezi lidmi. 

Je toho spousta, co se může člověku v Gruzii líbit. Skutečně staré budovy, památky, všudypřítomné pravoslavné ikony, hory, příroda, jídlo či víno. Jsou to ale hlavně sami Gruzínci, díky kterým se budete cítit jako skutečně vítaný host. Zdá se, že legendy o pohostinnosti Kavkazanů nebyly nadsazené. 

Polaroidy z Gruzie

Po nějaké době jsem opět vyrazil na cesty. Jak už je mým dobrým zvykem, opět jsem vyrazil směrem na východ. Do hledáčku se tentokrát dostala Gruzie. Lehce tajemná země na Kavkaze a na hranici mezi Evropou a Asií. V původním plánu byla návštěva Iránu se zastávkou právě v Gruzii případně v Arménii. Jenomže člověk míní a Bůh mění, a tak z původního plánu zůstala z časových důvodů jen návštěva jedné země. Volba logicky padla na Gruzii, protože její návštěva vyžadovala nejméně plánování.

Tímto bych se samozřejmě také chtěl omluvit za nedostatek příspěvků na blogu začátkem května, ale dovolená, svátek práce, a nakonec Den vítězství mě připravily o veškerý čas i energii. Zatím bych jako ochutnávku rád nabídl 12 polaroidových fotografií, které jsem pořídil v Tbilisi. Cestovat bez Polaroidu je samozřejmě nerozum, a proto se i tentokrát moje věrná, lehce jetá, SX-70 dostala do mého příručního zavazadla. Měl jsem ovšem trochu smůlu v tom, že polovina fotografií z jednoho filmu (šarže 11/2017) vůbec nevyšla. Takže místo plánovaných 16 snímků jsem přivezl pouze 12, což je ve výsledku vlastně dobré číslo.

V příštích článcích se můžete těšit na mé klasické černobílé fotografie z Istanbulu, Tbilisi, ale i klášterů vysoko v Gruzínských horách.