Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!

Kutaisi: Druhé hlavní město

Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Adox Silvermax 100: Více stříbra a méně zrna

Jistě jste si možná všimli, že fotografuji téměř výhradně na černobílý negativ Ilford HP5. Používám ho v rozsahu od ISO 200 do ISO 3200. Stačí změna expozice a vyvolání. Vzhledem k žánru fotografie, kterému se věnuji, používám spíše vyšší ISO. Umožňuje mi to fotit s velkou hloubkou ostrosti a udržet krátké závěrkové časy. Zároveň to také znamená, že můžu fotografovat v interiérech, či k večeru a v noci. Mám tedy obecně pouze malou potřebu používat film s malou citlivostí. Filmy s nižší citlivostí mají většinou výhodu v tom, že jsou méně zrnité, ostřejší a mají lepší tonální a dynamický rozsah, než jejich citlivější protějšky. Vhodné jsou tedy zejména ke krajinářské fotografii, portrétům či makro-fotografii. Nic z toho není příliš mým oborem. Čas od času ale udělám výjimku.

Poprvé jsem se potřebou použití jemnozrnného filmu začal zabývat před svým prvním výletem do Gruzie. Chtěl jsem fotografovat na panoramatický fotoaparát Horizont a říkal jsem si, že velká plocha panoramatické fotografie vyžaduje kvalitnější a jemnozrnný film. Dříve jsem pro tyto účely používal Kodak T-MAX 100, který mě ale přestal bavit, ačkoliv se jedná o velmi kvalitní film. Měl jsem omezené zkušenosti s Ilfordem FP4, ale chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil Adox Silvermax 100. Materiály výrobce a referenční fotografie slibovaly velmi jemnozrnný černobílý film s dobrou tonalitou a vysokým obsahem stříbra. Jednu kazetu jsem si tedy zakoupil za účelem testů.

Chvíli jsem meditoval nad tím, co jít fotit, ale nakonec padla volba na sraz automobilů značky Jaguar, který se konal v Chateau Kotěra, což je mě důvěrně známá lokalita, nepříliš daleko od mého domova. Počasí bylo pěkné, s dostatkem slunečního světla, takže nízká citlivost filmu nebyla překážkou. Naopak mi umožňovala lépe pracovat s hloubkou ostrosti, protože jsem nemusel mít pořád přicloněný objektiv. Při fotografování s Adoxem jsem postupoval jako s každým jiným černobílým negativem. Při měření jsem preferoval spíše stíny, či střední tóny, než světla. Jisté specifikum představuje speciální Silvermax vývojka, která je doporučená pro optimální výkon filmu. Jedná se o tekutý koncentrát, který se ředí v poměru 1:29. Výhodou je, že vývojka je téměř bez zápachu.

S výsledky jsem byl velmi spokojen. Film poskytuje v kombinaci se speciální vývojkou velmi jemnou zrnitost a vysoké rozlišení. To vše je umocněno tím, že film má perfektně čirou podložku, což ho mimo jiné činí způsobilým pro zpracování jako černobílý diapozitiv (což ovšem není úplně jednoduchý proces). Film se velmi snadno skenoval a výsledné soubory vyžadovaly jen velmi malé úpravy. Ještě jsem se nedostal k jeho zvětšování, ale dovedu si představit, že to bude taktéž velmi snadné. Spokojen s tímto testem jsem nakoupil filmu větší zásobu pro použití v Gruzii, kde se mi taktéž velmi osvědčil. Adox Silvermax 100 se tak stal spolu s Ilfordem FP4 mým nejoblíbenějším filmem s citlivostí ISO 100.

Šumava: Den druhý

Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.

Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.

Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.

Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.

Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

Šumava: Den první

Šumava. Slovo, ale i magické zaklínadlo pro celé generace Čechů. Území na západní hranici Čech, které nás už přes tisíc let odděluje od Německa. Právě tato poloha předurčila Šumavu k tomu, aby byla těžce zkoušena dějinami a osudem. Toto území nelze definovat pouhým pohledem na mapu, definice leží v jeho dějinách a ranách osudu, které ho poznamenaly. Poprvé jsem Šumavu navštívil teprve před nějakými 5 lety. Do té doby jsem se jí nějak vyhýbal, protože jsem jí měl v hlavě zafixovanou jako „pražáckou“ dovolenkovou destinaci. Od té doby jsem se tam podíval vícekrát, ale nikdy jsem nepřivezl moc fotografií. Letos jsem se to konečně rozhodl napravit.

Dovolenou na Šumavě jsem začal plánovat od začátku jako sólovou akci. Tak jako každý rok v říjnu se završila míra kontaktu s lidmi, který jsem schopný zvládnout a já potřeboval strávit nějaký čas o samotě. Z podobných důvodů jsem minulý rok letěl do Petrohradu. Ukázalo se, že plánování tuzemské dovolené je o dost těžší a dražší, než výlety na východ. Říkejte si, co chcete, ale 1500kč za noc mi přišlo trošku přes čáru. Naštěstí se mi povedlo najít v Prášilech „Chatu u Jakuba“, kde nabízeli jednu noc za cca 300kč. Člověk samozřejmě musí přistoupit na jistý kompromis. Třeba na to, že interiér chaty vypadá jako z roku 1953 (což není nutně špatná věc) a že k dispozici jsou pouze společné sprchy a záchod. Jelikož jsem stejně plánoval být většinu času venku, tak mi takové drobnosti nevadily. Zamluvil jsem proto ubytování na 3 noci a vyrazil.

Sbalil jsem pouze nejnutnější věci, hlavně však Nikon FM2 s 35mm a 20mm objektivem a 20 kazet Ilfordu HP5+. Cesta mě zavedla přes Sázavu a Tábor až do Českých Budějovic, kde jsem měl naplánovanou první přestávku spojenou s návštěvou spolužačky z vysoké školy. Budějice se ukázaly jako poměrně zajímavé město, které by stálo za hlubší průzkum. Já se však omezil na návštěvu katastrálního úřadu (výběr vhodného pozemku pro stavbu jurty), výběr z bankomatu a návštěvu zvěřinových hodů. Další zastávkou byl Rožmberk nad Vltavou a Vyšší Brod, čistě z nostalgických důvodů, protože přes Vyšší Brod jsem vždy jezdil do Lince za časů svých zahraničních studií. Turistická sezona už byla v polovině října bez debat u konce a většina míst byla téměř liduprázdných. Krumlov jsem ze svého itineráře vynechal, byl jsem tam poměrně nedávno a nechtěl jsem si zkazit svou dovolenou bez lidí nějakým zástupem asijských turistů.

V poklidu jsem tak dojel až k přehradě Lipno, kde mě čekal příslovečný zlatý hřeb prvního dne cesty. Překonat vodní nádrž po silnici vedoucí přes hráz nebo po mostě umí každý, správný dobrodruh ale zvolí přívoz. Upřímně jsem byl existencí tohoto dopravního prostředku v Českých končinách překvapen. Ve chvíli, kdy jsem se o něm dozvěděl, bylo mi jasné, že si jízdu přívozem budu muset vyzkoušet. Jízdní řád je mimo sezonu poněkud nepravidelný, ale povedlo se mi chytit poslední jízdu v 16:00 z Dolní Vltavice na druhý břeh. Samotná jízda přívozem byla docela poklidná, ačkoliv docela foukalo. Výsadek na druhém břehu byl rychlý a já velmi rychle zalitoval, že jsem neplánoval pečlivěji. Ukázalo se, že silnice na druhém břehu není příliš vhodná pro jízdu osobním automobilem. Traktor nebo BVP by problém nemělo, přičemž BVP by nepotřeboval ani přívoz a přehradu by přeplavilo vlastní silou. 

Další cesta do Prášil už proběhla bez problémů. Šumava na začátku podzimu je ve světle zapadajícího slunce obzvlášť krásná a již trochu chladný vzduch byl ještě cítit vůní lučního kvítí. Jeden by se skoro neubránil pocitů, že svět má ještě nějakou naději. Samotné Prášily nejsou bůh-ví jak stará obec, založeny byly v polovině 18. století jako osada se sklárnou. Dnes v nich najdete převážně turistické penziony a jiná ubytovací zařízení, cukrárnu, dva obchody a restauraci dostatečné kvality. Mimo hlavní sezonu je však potřeba počítat s jistými omezeními otevírací doby všech zmíněných zařízení a omezeným sortimentem. Člověk si tak třeba jednou za rok chce dopřát ke svačině nějaké ovoce nebo zeleninu a zjistí, že má na výběr mezi brambory a cibulí. Jak už jsem zmínil výše, za základnu jsem si vybral Chatu u Jakuba, která je nejspíš nejstarší dochovanou budovou v Prášilech. Takhle mimo sezonu to má své kouzlo. Během plné sezony si úplně nedovedu představit nával ve společných sprchách (sprše) a to, že by měla vystačit kapacita bojleru. V půlce října bylo vše klidné a společnost mi v chatě dělala jen parta důchodců a rakouský penzista, který si byl prohlédnout majetky zabavené podle Benešových dekretů. 

Takový byl můj první den na Šumavě.

Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.

Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.

Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.

Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!