Krakov: Šťastné a veselé

Pamatujete si ještě časy, kdy byly vánoce svátky klidu a míru? Byly, když jsme byli dětmi a nemuseli jsme se o nic starat. Snad jen o cukroví a těšit se na to, co najdeme pod stromečkem. Jenomže už nám není deset let. Později začínají být vánoce spíše svátky běhání po obchodech a tlačenic na vánočních trzích. Nemám rád obchody a nemám rád ani tlačenice. Vůči kouzlu vánočních trhů jsem také už pár let imunní. Jenomže úplně se tomu člověk vyhnout nedokáže. Jelikož na Pražských trzích sotva projdete davy turistů a na západě vás přejede dodávka nebo zkosí dávka ze samopalu, bylo potřeba najít alternativu.

Nebylo to jednoduché, ale volba padla na polský Krakov. Na tomto místě se musím přiznat, že jsem do té chvíle za celý život nebyl v Polsku. Pokud nepočítám jedno náhodné překročení Slovensko-Polské hranice při plavbě na pltích. Naštěstí tenkrát nebyl poblíž žádný pohraničník. Musel jsem tedy překonat strach z neznámého a nasednout s manželkou na noční autobus do země, která je geograficky sice blízká, ale mě poměrně neznámá.

Cesta nočním autobusem uběhla poměrně rychle, ačkoliv jsem jako vždy zapomněl vypít před nástupem pár piv, aby se mi lépe spalo. Prosincové ráno v Krakově bylo studené. Ulice však byly téměř prázdné a tak se člověk mohl trochu projít a prohlédnout si město. Nevynechali jsme ani hradel Wawel, bývalé sídlo polských králů. Na rozdíl od Pražského hradu nemusíte prodat ledvinu, abyste si mohli dovolit prohlídku. Jak je to možné, vždyť Poláci měli vždy pověst toho hamižnějšího ze slovanských národů? Mystika.

Ve městě se nachází spousta různých hospod, restaurací, barů a dalších podniků, které mají dobrou úroveň a překvapivě příjemné ceny. Pravda, oběd jsme v první podniku nedostali, protože na nás servírka zapomněla, a když jsme se o svojí objednávku připomněli, zmizela úplně. Inu, nic není bez chyb. Ani polská obsluha.

Večer jsme si to ale vynahradili v kvalitním baru, který byl plný místních. Stěny polepené výstřižky ze starých polských novin, příjemné ceny a velký výběr alkoholických nápojů, to vše vytvářelo příjemnou atmosféru. Musím říct, že jsem Polsko zřejmě trochu podceňoval. Zřejmě tam jsou i zajímavá místa.

Šumava: Den druhý

Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.

Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.

Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.

Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.

Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

Šumava: Den první

Šumava. Slovo, ale i magické zaklínadlo pro celé generace Čechů. Území na západní hranici Čech, které nás už přes tisíc let odděluje od Německa. Právě tato poloha předurčila Šumavu k tomu, aby byla těžce zkoušena dějinami a osudem. Toto území nelze definovat pouhým pohledem na mapu, definice leží v jeho dějinách a ranách osudu, které ho poznamenaly. Poprvé jsem Šumavu navštívil teprve před nějakými 5 lety. Do té doby jsem se jí nějak vyhýbal, protože jsem jí měl v hlavě zafixovanou jako „pražáckou“ dovolenkovou destinaci. Od té doby jsem se tam podíval vícekrát, ale nikdy jsem nepřivezl moc fotografií. Letos jsem se to konečně rozhodl napravit.

Dovolenou na Šumavě jsem začal plánovat od začátku jako sólovou akci. Tak jako každý rok v říjnu se završila míra kontaktu s lidmi, který jsem schopný zvládnout a já potřeboval strávit nějaký čas o samotě. Z podobných důvodů jsem minulý rok letěl do Petrohradu. Ukázalo se, že plánování tuzemské dovolené je o dost těžší a dražší, než výlety na východ. Říkejte si, co chcete, ale 1500kč za noc mi přišlo trošku přes čáru. Naštěstí se mi povedlo najít v Prášilech „Chatu u Jakuba“, kde nabízeli jednu noc za cca 300kč. Člověk samozřejmě musí přistoupit na jistý kompromis. Třeba na to, že interiér chaty vypadá jako z roku 1953 (což není nutně špatná věc) a že k dispozici jsou pouze společné sprchy a záchod. Jelikož jsem stejně plánoval být většinu času venku, tak mi takové drobnosti nevadily. Zamluvil jsem proto ubytování na 3 noci a vyrazil.

Sbalil jsem pouze nejnutnější věci, hlavně však Nikon FM2 s 35mm a 20mm objektivem a 20 kazet Ilfordu HP5+. Cesta mě zavedla přes Sázavu a Tábor až do Českých Budějovic, kde jsem měl naplánovanou první přestávku spojenou s návštěvou spolužačky z vysoké školy. Budějice se ukázaly jako poměrně zajímavé město, které by stálo za hlubší průzkum. Já se však omezil na návštěvu katastrálního úřadu (výběr vhodného pozemku pro stavbu jurty), výběr z bankomatu a návštěvu zvěřinových hodů. Další zastávkou byl Rožmberk nad Vltavou a Vyšší Brod, čistě z nostalgických důvodů, protože přes Vyšší Brod jsem vždy jezdil do Lince za časů svých zahraničních studií. Turistická sezona už byla v polovině října bez debat u konce a většina míst byla téměř liduprázdných. Krumlov jsem ze svého itineráře vynechal, byl jsem tam poměrně nedávno a nechtěl jsem si zkazit svou dovolenou bez lidí nějakým zástupem asijských turistů.

V poklidu jsem tak dojel až k přehradě Lipno, kde mě čekal příslovečný zlatý hřeb prvního dne cesty. Překonat vodní nádrž po silnici vedoucí přes hráz nebo po mostě umí každý, správný dobrodruh ale zvolí přívoz. Upřímně jsem byl existencí tohoto dopravního prostředku v Českých končinách překvapen. Ve chvíli, kdy jsem se o něm dozvěděl, bylo mi jasné, že si jízdu přívozem budu muset vyzkoušet. Jízdní řád je mimo sezonu poněkud nepravidelný, ale povedlo se mi chytit poslední jízdu v 16:00 z Dolní Vltavice na druhý břeh. Samotná jízda přívozem byla docela poklidná, ačkoliv docela foukalo. Výsadek na druhém břehu byl rychlý a já velmi rychle zalitoval, že jsem neplánoval pečlivěji. Ukázalo se, že silnice na druhém břehu není příliš vhodná pro jízdu osobním automobilem. Traktor nebo BVP by problém nemělo, přičemž BVP by nepotřeboval ani přívoz a přehradu by přeplavilo vlastní silou. 

Další cesta do Prášil už proběhla bez problémů. Šumava na začátku podzimu je ve světle zapadajícího slunce obzvlášť krásná a již trochu chladný vzduch byl ještě cítit vůní lučního kvítí. Jeden by se skoro neubránil pocitů, že svět má ještě nějakou naději. Samotné Prášily nejsou bůh-ví jak stará obec, založeny byly v polovině 18. století jako osada se sklárnou. Dnes v nich najdete převážně turistické penziony a jiná ubytovací zařízení, cukrárnu, dva obchody a restauraci dostatečné kvality. Mimo hlavní sezonu je však potřeba počítat s jistými omezeními otevírací doby všech zmíněných zařízení a omezeným sortimentem. Člověk si tak třeba jednou za rok chce dopřát ke svačině nějaké ovoce nebo zeleninu a zjistí, že má na výběr mezi brambory a cibulí. Jak už jsem zmínil výše, za základnu jsem si vybral Chatu u Jakuba, která je nejspíš nejstarší dochovanou budovou v Prášilech. Takhle mimo sezonu to má své kouzlo. Během plné sezony si úplně nedovedu představit nával ve společných sprchách (sprše) a to, že by měla vystačit kapacita bojleru. V půlce října bylo vše klidné a společnost mi v chatě dělala jen parta důchodců a rakouský penzista, který si byl prohlédnout majetky zabavené podle Benešových dekretů. 

Takový byl můj první den na Šumavě.