Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Obraz z neznámé krajiny

V České republice se stále najdou místa, která vůbec neznám. Dokonce celé oblasti. Jednou z těchto oblastí je i prostor ohraničený obcemi Chrudim-Vysoké Mýto-Svitavy-Ždírec nad Doubravou. Nutno říct, že jsem se do této oblasti dostal v zásadě náhodou, když jsem zkoumal Železné hory. Občas říkám, že pokud vyrazím z Poděbrad severním směrem, každých 20-25km se rovná zhruba 10 letům zpátky do minulosti. Zde mi to přišlo, že cestuji v čase o celé stovky let.

Těžko říct, co mě k tomu dojmu vedlo. Jestli vesnice, které jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšel nebo pro mě úplně neznámá krajina. Počasí bylo také spíše ošklivé, než že by vyloženě vybízelo k fotografii. Udělal jsem pár snímků Železných hor, než jsem přetrhl film. To mě popohnalo dál na východ směrem do oblasti, kterou jsem vytýčil v prvním odstavci.

Před očima se mi tam zjevily různé obrazy, ale nejvýraznější se objevil zcela náhle. Za táhlou zatáčkou přes horizont se zjevil na polní cestě odstavený vyhořelý kombajn. V prvotním překvapení jsem projel kolem, ale po pár stovkách metrů jsem se otočil a vrátil. Nemohl jsem odolat, abych nepořídil pár snímků. Celá scéna mi přišla až surreálná.

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že místo zničeného zemědělského stroje mám před sebou rozkládající se tělo nějakého obřího živočicha. A jak se tělo rozkládá, stává se opět nedílnou součástí krajiny, ze které vzešel.

Zapomenutý negativ: Anglie

Bude to už pár měsíců, co jsem přinesl svůj takřka pravidelný příspěvek z anglického venkova. Pozorným čtenářům neunikla zmínka o tom, že jsem fotografoval i středoformátovou Yashicou. Když se tak podívám do svých záznamů, tak mi Anglie vychází jako destinace, kde tento fotoaparát a formát filmu používám nejvíc. Česká republika dotahuje náskok. Bude to zřejmě tím, že líný charakter mých pobytů v Anglii se dobře kryje s pomalejším tempem fotografie s dvouokou zrcadlovkou.

Náměty a obrazy se mi před aparátem zjevují dost náhodně. Někdy, vlastně dost často, zjišťuji, že jsem měl nějakou zajímavou věc přímo před sebou. Takhle jsem například objevil kamennou hlavu, která slouží jako chrlič vody u pramene, který spravuje můj tchán. Legendy říkají, že pochází dokonce z předkřesťanských časů, kdy v této oblasti Anglie žili Keltové. Ano, i takové věci může člověk najít na zdánlivě známých místech.  

Většina mých procházek však spíše vede k tomu, že se snažím dívat na již známé věci a známá místa v novém světle. Pokud tedy nad anglické mraky vyleze unavené zimní slunce, které umí být překvapivě krásné. V zimě sice potěší jakýkoliv záblesk slunečního světla, ale v Anglii tak nějak víc. Dal jsem si letos takové malé předsevzetí, že pořádně projdu všechny 6x6 negativy, co jsem na anglickém venkově nafotil a zkusím z nich sestavit nějaký ucelenější výběr. Kdo ví, třeba se do něj dostane i některá z těchto fotografií, které jsem v Anglii pořídil téměř před rokem.

Barokní Horizont

Ti z vás, kteří pravidelně sledují můj instagram možná postřehli, že se v mých rukách opět ocitl panaromatický přístroj Horizont. Tentokrát ne pouze zapůjčený, tentokrát je už můj. Hned jsem využil prvních jarních víkendů, abych si práci s přístrojem opět dostal do ruky a abych zvykl oči na kompozici v nezvykle širokém formátu. Horizont exponuje políčko o velikosti 24x58 (oproti 24x36 u standardních přístrojů), využívá k tomu otočný objektiv 28/2.8 a zakřivenou dráhu filmu, stejný princip využívá i japonský přístroj Widelux. Je to neobvyklé? Možná!

Tyto přístroje nesou se svým použitím jistá úskalí. Například to, že pokud neudržíte přístroj perfektně rovně v horizontální i vertikální rovině, dochází pak na filmu k zakřivení prostoru (a možná i času), které může slabší povahy pořádně vyděsit. Naštěstí soudruzi z SSSR neudělali chybu a do hledáčku zabudovali vodováhu. Často se pak ale přistihnete, že sledujete spíše vodováhu než kompozici. Stativ možná nebude od věci, pokud budu chtít přístroj používat trochu seriózněji.

Dalším úskalím horizontu je zakládání filmu. Jakoukoliv nepřesnost Horizont tvrdě trestá. Je třeba, aby byl film naprosto rovně ve své dráze a perfektně napnutý, ještě než zavřete zadní dvířka. Jinak jsou síly působící na jeho perforaci při převíjení příliš velké a dojde k jeho přetržení. Na jednu kazetu filmu nafotíte 21 snímků, ale pokud třeba při 18 snímku ucítíte zvýšení odpor natahovací páky, radši to vzdejte, obětujte poslední 3 políčka a film převiňte zpět do kazety. Jinak riskujete jeho přetržení. Samozřejmě pak můžete filmy vyprostit v temné komoře a nafocení snímky zachránit, ale pokud nemáte s sebou temný rukáv, tak si už nezafotíte, dokud film bezpečně nevyjmete. To se mi také stalo tento víkend, naštěstí až u třetího filmu.

Jako místo pro své pokusy jsem si vybral Kuks. Jak jste už možná postřehli, jezdím tam poměrně často. Navíc jsem si říkal, že údolí Labe, barokní architektura a místo, které docela dobře znám, bude vhodným místem pro moje pokusy. Světlo nebylo ideální, ve vzduchu se vznášel lehký opar snižující dohled. Použil jsem Ilford HP5 a zelenožlutý filtr. A teď už dost řečí, užijte si fotky:

Šumava: Den čtvrtý

Poslední den na Šumavě jsem si opět naplánoval spíše volnější program, který se nakonec proměnil v poměrně dlouhou procházku. Někdo v goretexových spodkách by možná použil slovo „trek“, ale to já z ideologických důvodů odmítám. Po snídani skládající se ze štrůdlu a překapávané kávy jsem vyklidil pokoj a vyrazil směrem na Tříjezerní slať. Auto jsem nechal v Modravě na prázdném parkovišti, kde jsem stejně musel zaplatit 70kč. Mimo sezonu. Čechy jako národ nezahubí nájezdy migrantů ani diktatura z Bruselu. Zahubí nás naše vlastní hamižnost. Modrava budiž toho příkladem.

Pozitivum bylo v tom, že jsem se konečně vyhrabal z ubytování o něco dřív než obvykle a tak jsem měl na začátku trasy slunce nízko nad horizontem a krajinu halil ještě lehký mlžný opar, který lámal a rozptyloval sluneční paprsky procházející mezi korunami stromů. Většina trasy vede víceméně v rovině podél potoka a až v blízkosti slatě musíte překonat jedno táhlé stoupání. U Tříjezerní slati mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě jakéhosi produkčního štábu, který nejspíš natáčel reklamu na sportovní oblečení. Věnoval jsem jim opovržlivý pohled, protože moje sportovní oblečení se na Šumavě skládalo z košile z indické bavlny, svetru z irské vlny, plátěných kalhot a děravých polobotek. Na půl dne někde vlese nepotřebuji goretex a boty vyvinuté pro NASA. Jako by to nestačilo, tak po chvíli vytáhli ještě dron, aby jeho otravným bzučením rušili lesní ticho. Chvíli jsem zvažoval menší cvičení zahrnující likvidaci nízko letícího cíle, ale překonal jsem se. K samotné slati toho není moc co říct. Je tam rašelina, chodíte po můstcích a tak to prostě je.

Esteticky uspokojivější mi přišla následná cesta zpět do Modravy. Ta vedla prve lesem a poté širokým údolím Javořího a Roklanského potoka. Po cestě byste mohli vidět spoustu zajímavostí, jako bývalou Javoří pilu nebo tábořiště lovců a sběračů z doby kamenné, ale neuvidíte. Na tato místa je stup zapovězen a vy se musíte držet na vyasfaltované cestě a občas uskočit před projíždějícím cyklistou, či bláznem na elektrické koloběžce. Chce to být na pozoru, abyste zavčasu uslyšeli zvuk blížícího se cyklisty. Na kolech se pohybuje i lesní stráž. Pokud byste se tedy náhodou ocitli někde, kde nemáte co dělat a uslyšeli v dálce cyklistu, přikrčte se někam za pařez. Jako král Šumavy, když zaslechl kroky pohraničníků. Pokud ale nosíte oranžovou větrovku z Hudysportu, tak vám tahle taktika moc nepomůže, ale to jen tak bokem.

Při chůzi údolím potoka jsem měl spoustu času na to v klidu přemýšlet nad tím, jak krásná může být i krajinářská fotografie. Zvlášť když je podzim, vše je barevné a slunce je nízko nad horizontem. V jistých okamžicích mi bylo i trochu líto, že mám jen omezenou zásobu barevného filmu. Stejně tak jsem meditoval nad tím, že kdybych to někdy s krajinkařením myslel vážně, jedinou cestou vpřed by byl velkoformátový aparát. Stačil by docela „malý“, alespoň 13x18cm. Výlet na Šumavu jsem podnikal s poměrně minimalistickou výbavou. V minulosti se mi kombinování různých formátů spíše nevyplatilo. Proto jsem si s sebou nebral ani přistroj formátu 6x6 nebo jsem si nevypůjčil panoramatický Horizont. Vše jsem fotografoval pouze v poměru stran 3:2 a volil jsem pouze mezi objektivy s ohniskem 35 a 20mm (plus 32mm pro barevné snímky). Celý pobyt jsem také fotografoval na jediné ISO a to 800, které jsem zvolil jako kompromis pro dobré i špatné světlo, protože ve stínu v lese není ani přes den světla nazbyt.

Mé dřívější představy o Šumavě utvářel zejména film „Král Šumavy“, ve kterém je naše západní pohraničí prezentováno jako divoká krajina zahalená mlhou. Dost možná je to v určitých měsících v roce pravda, ale já měl zatím vždy štěstí na slunečné počasí a málo lidí. Jenomže při průjezdu kolem Lipna, Kvildy a Modravy člověk vidí, jak všude rostou nevkusné chaty turistů. Člověku pak dojde, kolik se tam pohybuje lidí v plné sezoně. Říkal jsem si, jestli nebyla Šumava krásnější, když tam nebylo moc lidí. Němci byli odsunuti a kolem čáry se pohybovali jen převaděči, agenti a pohraničníci. Noc osvětlovaly jen hvězdy, měsíc a světlice, které vzlétaly k obloze jako komety, aby pomohly vypátrat narušitele. Následně pak noční ticho prořízlo staccato dávky ze samopalu. Možná se Šumava změnila. Dnes už nebezpečí nepředstavují bojůvky Freikorpsu, pohraniční stráž nebo neoznačené močály. Vystřídala je nebezpečí nová, moderní. Elektrické koloběžky, blázni v upnutých trikotech, který se řítí na kole z kopce či devadesátkoví kapitalisté, kteří si účtují přemrštěné ceny za podprůměrné služby.

Přes všechny nedostatky, které jsem jmenoval, šílené cyklisty, developery a divoké kapitalisty, se mi Šumava stále líbí. Pokud vhodně zvolím čas pro svojí návštěvu, dokáže být skutečným místem klidu a odpočinku, který mám tak rád. Je jisté, že se tam v budoucnosti určitě ještě vypravím. A možná vezmu to focení zase z trochu jiného úhlu než teď. Kdo ví, třeba až v průběhu let nashromáždím větší množství materiálu ze Šumavy, možná z toho dám dohromady nějaký projekt. Snad jen bych měl vykročit ze své komfortní zóny a vyrazit tam i v jiném, než slunečném počasí! Kdo ví, třeba se pak z deště a mlhy vynoří i Král Šumavy.

Šumava: Den třetí

Na třetí den svého pobytu jsem si naplánoval poněkud velkorysejší program, než na první a druhý den. Chtěl jsem si zopakovat návštěvu Čertova jezera, kde jsem byl už před lety při svém prvním výletu na Šumavu. Protože samotné Čertovo jezero by byla jen krátká procházka, rozhodl jsem se navštívit i, mnoha pověstmi opředené, Černé jezero. Opět jsem nakoupil zásoby v prášilském obchodě, vypil si hrnek překapávané kávy a vyrazil jsem směrem na Železnou Rudu. Do mého precizního plánu, kde zaparkovat a odkud vyrazit mi ovšem trošku hodila vidle obvyklá hamižnost a oportunismus typický pro tento pohraniční region. Slušně jsem požádal, jestli bych nemohl auto pár hodin nechat na velkém prázdném parkovišti velkého prázdného hotelu. Zkrátka se mi nechtělo parkovat na prázdném odstavném parkovišti mimo město. Z nějakého mě neznámého důvodu to však nešlo. Inu, lidská vzájemnost v Sudetech.

Zaparkoval jsem tedy na prázdném odstavném parkovišti na okraji města a vyrazil po červené značce k jezerům. Na mapě vypadala trasa přiměřeně dlouhá, přehlédl jsem ovšem jeden podstatný detail – cesta vedla nahoru po trase sjezdovky. Bylo to o maličko příkřejší stoupání než bych si býval přál. Co mi vysedávání v kanceláři ubralo na síle v nohou, to mi přidalo na železné vůli, jejíž silou jsem se do toho kopce nakonec vyškrábal. Zbytek cesty už byl už poměrně nenáročný. Ledovcové jezero je sevřené mezi příkrými svahy, a ačkoliv byl slunečný den, tak velká část břehů i hladiny ležela ve stínu. Slunce bylo těsně nad korunami stromů na protějším břehu. Celkově nebyly podmínky pro fotografování ideální, protože jsem opět musel fotit v protisvětle a lehkém oparu, který situaci také neusnadňoval. Překvapením bylo hejno kachen, které se na jezeře usídlilo, ty jsem tam před pár lety nepotkal.

Dalším mým cílem bylo Černé jezero. Podle mapy sice leží nedaleko, ale nepozornému turistovi by mohla uniknout informace o převýšení, které není nejmenší. Nejdřív musíte vystoupat až k Rozvodí, načež následuje prudký sestup směrem k jezeru. Černé jezero je opředené mnoha pověstmi, které si snadno najde pomocí jakéhokoliv internetového vyhledávače. Oproti Čertovu jezeru je zde stezka podél břehu jezera, která vás zavede až na jeho opačný konec, což jsem z fotografického hlediska ocenil. Podél břehu také najdete pozůstatky několika staveb, které tam dříve stávaly. V létě se tam můžete dostat i autobusem z Železné Rudy, což nepovažuji za ideální. Podzim je naštěstí poklidnější a idylu narušovala jen parta slovenských kopáčů, která opravovala umělou hráz jezera, která slouží vodní elektrárně.

Spokojen s pořízenými snímky a jejich počtem jsem započal nesnadnou pouť zpět do Železné Rudy, kde jsem zaparkoval. Původně jsem chtěl jít zpět trošku jinou trasou přes les, podél potoka, který vytéká z Čertova jezera, ale pozdní hodina a blížící se soumrak mě odradily. Člověk si musí občas připustit, že není čas na hrdinství. Jinak by mohl jeden snadno dopadnout jako typický český turista v Tatrách. Ve výsledku jsem rád, že jsem si zvolil na třetí den trochu náročnější program. Jedinou změnu bych snad provedl v tom, že bych se příště vyhrabal dřív z postele, abych měl lepší světlo na fotografování. Na druhou stranu podzimní slunce je stejně nízko nad horizontem, ale ranní světlo by poskytlo trochu jiné úhly. Do budoucna bych se také potřeboval dovybavit barevnými filtry, zejména zeleným, či zeleno-žlutým, které najdou své uplatnění v krajinářské fotografii. A možná snad i zvážím, že příští výlet na Šumavu podniknu s větší zásobou barevných filmů.

Jedinou pihou na kráse výletu ke dvěma ledovcovým jezerům je samotné město Železná Ruda. To vám i mimo sezonu jisto jistě připomene, že se nacházíte v kraji určeném především turistům. Předražené a nekvalitní restaurace, kasína a snad i vykřičený dům, to vše tam najdete. Korunu tomu všemu nasazují vyrovnané zástupy sádrových trpaslíků čekajících na své německy mluvící kupce. Pokud bych někdy uskutečňoval nějakou očistu Šumavy, tak bych Železnou Rudu rozhodně nevynechal.

x

Šumava: Den druhý

Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.

Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.

Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.

Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.

Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

Panoramatické pokusy

Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.

Za dokument bez přívlastků

V dnešní postmoderní a postfaktické době to nemá dokumentární fotografie vůbec lehké. Úpadek tištěných médií, která za kvalitní dokumentární fotografie platila a poté je publikovala, je jen špičkou ledovce. Zdaleka největší hrozbou představuje rozmělňování a relativizace významu samotného pojmu „dokumentární fotografie“ a jeho dělení na různé podkategorie. Osobně jsem ještě ochoten akceptovat škatulky pouliční, reportážní a dokumentární fotografie. Tyto tři se liší jen v drobných detailech a najdou se i tací, kteří nerozlišují ani tyto. Skutečně ale potřebujeme sociální dokument, expresivní dokument a subjektivní dokument? Chcete mi říct, že pokud fotím převážně bezdomovce nebo děti v dětských domovech, pak spadám do kategorie sociálního dokumentu? V čem se to liší od „běžného“ dokumentu? A teď si ještě představme, že k tomu přistoupím expresivně. Fotím potom sociální nebo expresivní dokument?

Pokud bychom si to chtěli trochu rozebrat, tak samozřejmě přídomek sociální ve spojitosti s dokumentem vyjadřuje jistou tematickou ukotvenost. Latinské „socialis“ znamená „společnost“, takže sociální dokument se zabývá společenskými tématy? Dokumentární fotografie vznikla právě proto, aby se zabývala společenskými tématy. Jejím účelem bylo vzít fotografii mezi lidi a ven ze studia. Stejně tak latinské „expressio“ znamená „vyjádření“. Takže v expresivním dokumentu se vyjadřujeme? Samotná dokumentární fotografie bez tohoto přívlastku nic nevyjadřuje? Hloupost. V praxi se za expresivní dokument označují fotografie, kde autor přistoupí až k extrémnímu zvýraznění formy. Vysoký kontrast, záměrně nakloněné horizonty či až nereálná barevnost. Pořád to jsou ovšem jen technické prostředky zachycení a zpracování obrazu. Každá fotografie je, ze své podstaty, výsledkem technického procesu za použití jisté sady nástrojů. Zakládají tyto volby použití dostupných nástrojů celý nový žánr? Je to asi stejná hloupost jako rozdělovat malíře podle tloušťky štětce. Ano, v malířství se vyskytují různé směry a žánry, které vyžadují jiné sady nástrojů, ale my se bavíme o dokumentární fotografii. V dokumentu by nikdy neměla forma převládnout nad obsahem.

Na dvou příkladech jsem se pokusil vysvětlit zbytečnost pojmové relativizace něčeho tak dostatečně definovaného jako je dokumentární fotografie. Chápu, že je to i v důsledku postmoderní relativizace a vyprázdněnosti pojmů. Říkejte si, že jsem formalista, což v tomhle ohledu asi trochu budu, ale věci by se měly nazývat pravými a přesnými jmény. Třetím v úvodu jmenovaným byl „subjektivní dokument“, který do české reality uvedl prof. Birgus někdy v 80. letech. A jak se zdá, v dnešní době se subjektivnímu dokumentu stále daří. Zejména díky pojmové a ideologické vyprázdněnosti postmoderny. Jednoznačná a univerzální definice subjektivního dokumentu neexistuje. Narazil jsem na názor, že se jedná o dokument, kde výrazové prostředky upřednostňují expresivitu před popisností nebo pokud autor jasně deklaruje, že dílo je jeho osobní výpovědí, přičemž poslední jmenované platí pro každý dokument. A právě tady narážíme na můj problém se subjektivním dokumentem.

Autor k dokumentární fotografii vždy přistupuje subjektivně. Každý máme svůj úhel pohledu v závislosti na komplexních společensko-kulturních faktorech, které nás ovlivňují a utvářejí náš pohled na svět. Tyto faktory si každý neseme v sobě a ovlivňují nás i když se díváme skrze hledáček fotoaparátu. Expresivitu jsme si rozebrali už výše a do jisté míry i forma exprese závisí na v tomto odstavci jmenovaných faktorech. Existuje nějaký čistě subjektivní dokument? Krátká odpověď. Ne. Pokud chceme tvrdit, že fotografujeme dokumentární fotografie, tak musíme zachovat jistou míru objektivity, která má však víc společného s etikou než s čímkoliv jiným. Podstata dokumentární fotografie je právě v její nedělitelné a neoddělitelné etice. Ta má samozřejmě jistou pružnost a nelze ji definovat absolutně. Rád bych tedy řekl, že dokumentární fotografie nepotřebuje žádné další přívlastky, bez ohledu na míru expresivity či společenská (sociální) témata. Stejně to platí i naopak. I velmi popisná fotografie bez špetky exprese nebude nikdy fotografií dokumentární, pokud nedodrží jisté etické zásady. Pokud chcete příklad vybočení z těchto zásad, mohl bych jmenovat Steva McCurryho a jeho aranžování a posléze i retušování lidí z fotografií. To je příklad jednání za hranicí mnou nastíněného etického rámce.

Co říci závěrem? Snad jen to, že dokumentární fotografie je široký žánr, který nabízí značnou flexibilitu v přístupu k tématům. Fotografův přístup a prostředky, které použije k zachycení dějů, či k výsledné prezentaci, jsou ovlivněny širokým spektrem faktorů. Některé jsou podvědomé, s jinými pracujeme vědomě. Souboj mezi formou a obsahem není v dokumentární fotografii veden na poli subjektivity, objektivy, exprese nebo popisnosti. V konečném důsledku je důležité, zda autor ukazuje (jakkoliv subjektivní či expresivní) obraz reality či se pokouší záměrně realitu křivit. Otázky vyváženosti formy a obsahu jsou záležitostí etiky, nikoliv umělých škatulek teoretiků umění.

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:

Krystalická nicota severního Německa

Mé pracovní povinnosti mě před časem zavály až na sever Německa. Jak daleko na sever? Tak daleko na sever, že jsem nevěděl, jestli jsem v Německu nebo v Dánsku. Můj vztah s touto zemí je lehce komplikovaný, ostatně asi tak, jako se všemi zeměmi se kterými Česká republika sousedí. Můj pobyt byl ještě o to složitější, že Německy jsem se učil naposledy na gymnáziu a tak je občas komunikace s domorodci poněkud složitá. Na druhou stranu jsem se tam nejel s nikým vybavovat.

Po pravdě řečeno, severoněmecký venkov je velmi nudné místo. Krajina je placatá a plná luk, kde se pasou krávy. Neměl jsem na focení moc času, protože práce mi začínala v 6:30 a končila kolem 19:00. Kromě práce tam opravdu nebylo co dělat, protože i připojení na internet bylo velmi chabé. Čas jsem tak mohl trávit v nekonečných filosofických úvahách. Nakonec se ukázalo, že trávit takto čas není vůbec marné, protože kolik má v dnešní roztěkané době člověk času na to, aby byl sám se svými myšlenkami? Nebyl jsem ani tak pasivní, protože jsem spoustu času věnoval psaní a revizím svých starších textů.

Nakonec jsem se ale nechal vylákat ven ze své skromné ubikace. Být pár set kilometrů směrem na sever a poblíž moře má své výhody. Zvláště tu, že večerní světlo je zde mnohem příjemnější než v našich končinách a člověk pak lépe pochopí význam pojmu „zlatá hodinka“. Rána zde byla v květnu stále nepříjemně studená a často mlhavá, ale večery byly krásné. Musel jsem se tedy překonat a vyrazit něco vyfotografovat. Bohužel se nedostávalo krásných žen, abych mohl venkovského prostředí a dokonalého světla použít k tvorbě něčeho tak pěkného jako jsou akty, tudíž jsem si musel vystačit s místní krajinou. Chvíli jsem se pokoušel v ní objevit alespoň stádo krav, kteréžto se mi osvědčily již v Anglii a Skotsku, ale ani krávy nebyly v severním Německu k nalezení.

Rozhodl jsem se proto vyfotografovat tu nicotu, která mě na německém venkově obklopovala.