Zero

Letadla patřila mezi první objekty mého fotografického zájmu. Pravidelně jsem navštěvoval letecké dny a cvakal na barevný film na náš rodinný kompakt Minolta. Jedno album mám pořád ještě v šuplíku. Letadla a různé létající stroje patří mezi častou inspiraci Hajaóa Mijazakiho (ano, používám český přepis japonštiny!) a Mijazaki patří zase mezi inspiraci mou. 

Micubiši A6M "Zero", které je vystavené ve vojenském muzeu v Tokiu tak trochu vyčnívá mezi zbytkem fotografií z Japonska. Není to pouliční scéna, ani zátiší či chrám plný wabi-sabi. Je to stroj stvořený pro válku, ale bezpochyby jeden z velmi známých "symbolů" Japonska a jeho historie. Před budovou muzea stojí i památník pilotů Kamikaze, ke kterému lidé přináší květiny a klaní se. 

A pro všechny tyto důvody se Zero ocitlo na mých negativech a teď i tady na blogu. 

Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018

Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím. 

Sicílie: Něco nového

Mé cesty do Itálie se zatím vždy omezovaly na pevninu. Nabídka k cestě na Sicílii přišla dost nečekaně, ale povedlo se mi vyčarovat několik dní volna v práci a mohlo se jet. Celé to vlastně bylo jako před lety, kdy jsem s focením začínal, a každou chvíli jsem někam na pár dní cestoval. Některé věci se za ta léta změnily, jiné ne. Mé obvyklé zmatky na letišti, málo místa na nohy v letadle nízkonákladové společnosti a radost z toho, když člověk dorazí do cíle.

Naše cesty nás zavedly z Catanie do Syrakus, Nota, Scicli, Modici, Ragusy a následně zpět do Catanie. Lancie z půjčovny se zapotila. Na Sicílii neplatí tradiční pravidla silničního provozu, a tak jsem se zapotil i já jako řidič. Odpočinek nám každou noc skýtalo jiné agroturismo, tedy místní farma, která zároveň provozuje hostovské pokoje. Hned v tom prvním, poblíž Syrakus, nám majitel při prohlídce farmy ukázal pozůstatky starého řeckého osídlení z doby bronzové. Do skal vytesané prohlubně a kanálky sloužící k výrobě olivového oleje, studnu a hroby. Společnost nám dělal profesor z Basileje, který se přijel podívat na papyrus, který na pozemku farmy také roste. Podobné náhodné zážitky mám na svých cestách nejraději.

Poprvé jsem také vyzkoušel svůj nový objektiv pro Leicu - Voigtländer 35/1.5 Nokton, který jsem pořídil jako náhradu svého Zeiss Bigon 35/2.8. Byl čas na změnu. Zeiss mi dobře sloužil dlouhé roky, ale náročná služba se na něm už dost podepsala. Nový objektiv se zatím jeví jako dobrá volba. Nebyl jsem si úplně jistý, jak dobře bude fungovat s černobílým filmem. Žádný velký šok se ale nekonal. Kontrast je plus minus takový jako jsem zvyklý, ostrost je možná o trochu lepší a clona F1.5 je velmi příjemný bonus. Ergonomicky mě překvapil fakt, že o dvě clony "rychlejší" objektiv je dokonce menší, než můj původní. U Leicy je velikost objektivu dost důležitá kvůli blokování hledáčku.

Celý tenhle výlet byl plný nových zkušeností. Fotil jsem o něco méně než mám ve zvyku, ale nakonec jsem o to radši za každou fotografii, kterou jsem si přivezl. Teď se ještě dočkat vyvolání barevných negativů, které jsem fotil na 6x9 a které ukážu někdy příště.

Schrödingerovy negativy

Začínají se mi doma hromadit nevyvolané filmy. Poslední "velké" vyvolávácí maratony, kdy jsem každý den vyvolával a skenoval negativy jsem absolvoval v létě po návratu z Říma. Mám ale neblahé tušení, že v krabičkách od metráže do kterých ukládám kazety s exponovaným filmem, mi leží ještě pár filmů z letošního jara. Vím, že jejich obsah mi neuteče a tak si mohu dát na čas. 

Tato situace mě ovšem přivádí k otázce, jaká je vlastně podstata existence fotografií na nevyvolaném filmu. Z čistě technického hlediska by se dalo říct, že existují ve formě chemické reakce, která na filmu proběhla při expozici. Tato technická podstata by však přišla vniveč, pokud by nějakou nehodou došlo k osvícení negativů, či k chybě při vyvolání. Jedná se tedy o stav jisté křehké a nejisté existence. Navíc má znalost toho, co je na negativech zachyceno je dost omezená a můj poznámkový aparát je v tomto ohledu dost minimalistický a u nevyvolaných negativů mi dává jen velmi omezenou představu o tom, co se na nich ukrývá za fotografie.

Jisté odhalení nastává, až když pověsím vyprané negativy k uschnutí. Tehdy se poprvé můžu podívat na negativní odraz světla, které film zachytil. Mohu posoudit, jak jsou negativy kryté a kontrastní a mohu se pokoušet z 36x24mm políček vyčíst, co je na nich zachyceno. Negativ tehdy začíná existovat jako objekt, ale obraz na něm zachycený ještě ne.

Následuje pak už jen zvětšovák a papír, či skener a tisk (rouhačství!), tedy transformovaná existence obrazů na negativech v jejich finální formě. Jenomže já tady píšu, místo toho abych vyvolával. Některé mé negativy tedy zatím stále zůstávají ve stavu jisté kvantové nejistoty. 

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.