Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

Schrödingerovy negativy

Začínají se mi doma hromadit nevyvolané filmy. Poslední "velké" vyvolávácí maratony, kdy jsem každý den vyvolával a skenoval negativy jsem absolvoval v létě po návratu z Říma. Mám ale neblahé tušení, že v krabičkách od metráže do kterých ukládám kazety s exponovaným filmem, mi leží ještě pár filmů z letošního jara. Vím, že jejich obsah mi neuteče a tak si mohu dát na čas. 

Tato situace mě ovšem přivádí k otázce, jaká je vlastně podstata existence fotografií na nevyvolaném filmu. Z čistě technického hlediska by se dalo říct, že existují ve formě chemické reakce, která na filmu proběhla při expozici. Tato technická podstata by však přišla vniveč, pokud by nějakou nehodou došlo k osvícení negativů, či k chybě při vyvolání. Jedná se tedy o stav jisté křehké a nejisté existence. Navíc má znalost toho, co je na negativech zachyceno je dost omezená a můj poznámkový aparát je v tomto ohledu dost minimalistický a u nevyvolaných negativů mi dává jen velmi omezenou představu o tom, co se na nich ukrývá za fotografie.

Jisté odhalení nastává, až když pověsím vyprané negativy k uschnutí. Tehdy se poprvé můžu podívat na negativní odraz světla, které film zachytil. Mohu posoudit, jak jsou negativy kryté a kontrastní a mohu se pokoušet z 36x24mm políček vyčíst, co je na nich zachyceno. Negativ tehdy začíná existovat jako objekt, ale obraz na něm zachycený ještě ne.

Následuje pak už jen zvětšovák a papír, či skener a tisk (rouhačství!), tedy transformovaná existence obrazů na negativech v jejich finální formě. Jenomže já tady píšu, místo toho abych vyvolával. Některé mé negativy tedy zatím stále zůstávají ve stavu jisté kvantové nejistoty.