Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Česká Kanada: Méně je někdy více

Člověk musí cestovat, aby pak mohl lépe ocenit, co má doma. Už ani nevím, kde jsem tohle pořekadlo slyšel, ale je na něm něco pravdy. Proto se také vždy rád vypravím na výlet po České republice. Tentokrát padla volba na Jindřichův Hradec, známou destinaci, kterou jsem doposud nenavštívil. Pravda, výlet tím směrem jsem plánoval předloni i loni, ale nakonec jsem ho vždy zrušil. Většinou kvůli počasí, které na konci léta nebo na začátku podzimu nebylo příznivé. Letos se ale poštěstilo.

Už samotná cesta na jih Čech je vždy příjemná, zvlášť když svítí slunce a já si tak můžu stáhnout střechu auta a užít si čerstvý vzduch. Člověk se tak cítí trochu víc ve spojení s krajinou, kterou projíždí. Samotný Jindřichův Hradec mě velmi příjemně překvapil svým historickým rázem, spoustou zajímavých míst, starých uliček a památek. Čas byl ovšem pouze na návštěvu zámku, který patří mezi největší v republice. Prohlídka byla velmi zajímavá a historicky poučná. Rozhodně jí doporučuji každému návštěvníku tohoto města.

Dalším bodem programu byla jízda úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Rozchod kolejí pro úzkokolejky je 760 mm, což je téměř polovina rozchodu normálních kolejí. Vagóny jsou i lokomotiva jsou o něco menší než normálně. Historicky se úzkorozchodné dráhy stavěly tam, kde by stavba dráhy o běžném rozchodu byla technicky příliš náročná či nerentabilní. Užší rozchod kolejí znamená mimo jiné to, že dráha může mít kratší oblouky a může tak lépe kopírovat terén a nejsou tak potřeba tak náročné terénní úpravy při pokládání kolejí. V krajině České Kanady (jak se Jindřichohradecku také někdy říká) obě tyto vlastnosti přišly vhod. Po pravdě řečeno je to malý zázrak, že trať je ještě v provozu a nebyla nahrazena autobusovou dopravou.

Ve vlacích jsem již pár filmů nafotil, ale musel jsem konstatovat, že modernizované vagony nemají již nemají ten správný „retro“ vizuál, který by se mi líbil. Vagóny Jindřichohradeckých místních drah mají sice nové potahy sedaček, ale tím to tak končí. Zvenku i vevnitř vypadají jako z 60. let 20. století. Dokonce v nich najdete ještě popelníky. Další vlastností úzkorozchodné dráhy je to, že vlaky jezdí pomalu. Maximálně 50 km/h, ale většinou ještě pomaleji. Máte pak více času vychutnat si pohledy z okna na krajinou, kterou se koleje klikatí. Vlak staví ve vesnicích a místech s názvy jako jsou Kunžak nebo Kaproun a všechno je tak nějak hezčí než na normálním rozchodu kolejí. Opravdoví nadšenci si mohou zaplatit ubytování v apartmánech, které Jindřichohradecké místní dráhy vybudovaly v nádražních budovách.

Celý výlet do Nové Bystřice tkvěl vlastně jen v tom, že sama cesta byla cílem. Zkrátka jsem se chtěl projet úzkokolejkou. Pro případ, že by i ona zmizela z tohoto světa, tak jako spousta věcí, na které jsme byli zvyklí. Z tohoto hlediska mám tedy splněno. V budoucnu se do krajiny kolem Jindřichova Hradce znovu rád vypravím.

Panoramatické pokusy

Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.