Stockholm aneb něco nového

Severní Evropa nikdy nebyla v mém cestovatelském hledáčku. Pokud tedy nepočítám návštěvu dánského Legolandu, když mi bylo cca 6 let. Původně jsem měl na letošek naplánovanou výpravu do Londýna, který jsem navštívil sice již vícekrát, ale nikdy ne na dostatečně dlouhou dobu, aby vznikl nějaký ucelený cyklus fotografií. Vše nakonec dopadlo úplně jinak, když mi jeden kamarád nabídl, že u něj můžu ve Stockholmu bydlet. Taková nabídka se prostě neodmítá a tak jsem začal plánovat cestu na sever. Plánovat je možná ale příliš silné slovo, zkrátka jsem koupil letenky, sbalil foťák, filmy a vyrazil.

Mé informace o švédské metropoli byly poněkud kusé a pocházely především od své kamarádky Šárky, která miluje vše švédské a Stockholm v minulosti navštívila. Hlavně mi říkala, že mě asi Stockholm nebude moc bavit, protože je příliš uklizený a vše tam funguje. Zřejmě narážela na mou zálibu v lokalitách jako je Gruzie. Měla pravdu v tom, že Stockholm je skutečně docela čistý, uklizený a funkční. Ukázalo se ale, že z hlediska pouliční fotografie mě bavil velmi. 

Stockholm je vizuálně velmi rozmanité město. Staré město, Gamla stan, se nachází na ostrově a pochází až z 13. století. Většina domů pochází ze 17. - 18. století, ale některé archeologické průzkumy uvádí, že mohou být až o 300 let starší. Celé to na mě dělalo podobný dojem, jako třeba Český Krumlov nebo Malá strana, jen bez otravného vizuálního smogu a davů turistů. Ano, i tady jsou obchody se suvenýry a pár turistických restaurací, ale je jich míň a jsou tak nějak uměřenější. 

Jedna z mála věcí, co o Švédsku vím je "lagom", což je označení pro koncept jakéhosi přiměřeného života. Snažím se ho také aplikovat, i když Šárka mi říká, že si to vykládám špatně a že to, co já označuji jako lagom je jen obyčejná lenost. Trochu jsem se bál, že Švédi budou trochu nudní lidé, kteří jen pendlují mezi domovem a prací. Nemohl jsem být dále od pravdy. Ukázalo se, že obyvatelé Stockholmu rádi tráví svůj volný čas v parcích a kavárnách, kdykoliv je to jen možné, ale speciálně v létě. Jakoby si chtěli nastřádat slunečné počasí, než přijde tmavá a chladná zima. Pro pouliční fotografii jsou tyto skutečnosti velmi výhodné. Skutečným štěstím bylo i to, že jsem se hned první den seznámil s několika místními pouličními fotografy, kteří mi dali krátké "školení" jak to ve Stockholmu chodí. Díky tomu jsem přeskočil první fázi ve které si musím nové město a lidi trochu "nakoukat". Zdálo se, že fotoaparát nikomu příliš nevadil.

Díky severní poloze města a letnímu datumu jsem si užíval velmi dlouhé sluneční dny, kdy zlatá hodinka trvala opravdu dlouho. Obvykle počítám, že za průměrný den nafotím 3-4 35mm filmy. Ve Stockholmu byl můj denní průměr kolem 5-6 filmů. Dokonce jsem si pár dní před odjezdem musel pro jistotu 5 filmů dokoupit. Pro jistotu. Kupodivu jejich cena byla i v porovnání s ČR celkem slušná. Většinu času jsem se držel ve starém městě a jeho okolí. Města, která jsou postavena na ostrovech, jako jsou Benátky, Petrohrad nebo právě Stockholm mají vždy zvláštní kouzlo a atmosféru. S tím přichází i jistý životní styl, kdy lidé tráví hodně času na nábřežích. Neodolal jsem a vydal jsem se i na výlet trajektem, který je jednou z mnoha linek zajišťujících spojení s mnoha ostrovy Stockholmu a jeho okolí. Fotografie jsem již zveřejnil ve fotoeseji na VERUM PHOTO. 

Hodně času jsem strávil ale i svým oblíbeným kavárenským povalečstvím, které je ve Švédsku velmi oblíbené. Navštívil jsem i místní Národní muzeum, které sice není tak rozsáhlé jako Louvre, ale kvalita budovy a expozic je jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl. V muzejní kavárně byla k nahlédnutí kniha, pojednávající o rekonstrukci muzea a jeho současné podobě. Nejvíc mě potěšilo, kolik pozornosti bylo věnováno tomu, aby bylo v muzeu co nejvíce denního světla. Líbilo se mi i uspořádání expozic, kde byla každá historická perioda zachycena jednak v umění jako jsou obrazy a sochy, ale i v předmětech užitného umění a designu.

Navštívil jsem i Královskou knihovnu, tedy švédskou národní knihovnu. Tam mimo jiné vystavují Codex Gigas, kteří si Švédi odvezli z Prahy během Třicetileté války. Budova je krásnou ukázkou kombinace moderní a tradiční architektury. Jedno křídlo si zachovalo tradiční studovnu s ochozy plnými knih, vysokým stropem a velkými okny, zatímco druhé křídlo bylo uvnitř moderní a další moderní trakt byl ukryt v podzemí tak, aby nenarušoval tradiční zevnějšek budovy. Co se týče architektury je Stockholm poměrně nesentimentální. V různých částech jeho historie byly celé staré čtvrti srovnány se zemí a nahrazeny novými budovami. 

Po dlouhé době jsem poprvé navštívil úplně nové město od kterého jsem nevěděl, co očekávat. Vždy jsem vycházel z toho, že lepší fotografie pořídím, čím déle nějaké místo navštěvuji a čím lépe ho znám. Třeba jako Paříž, Řím či Londýn. Nevím, jestli jsem ze Stockholmu přivezl lepší fotografie než z těchto míst, ale rozhodně jsem jich pořídil víc a měl jsem pocit, že celý proces byl i trochu snazší. Mohl jsem k městu přistoupit bez očekávání a předsudků. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčný.

Paříž '23

Ti z Vás, kteří mě sledují na Instagramu si jistě všimli, že v květnu jsem byl v Paříži. Byla to cesta, kterou jsem plánoval už nějakou dobu. Do deníku jsem si víc než před rokem poznamenal: "Měl bych se vrátit do Paříže, mám pocit jakoby tam na mě něco mělo čekat." Trochu neurčitá poznámka, ale byl to i moment, kdy bylo už rozhodnuto. Nebyla to těžká volba, když to byla právě Paříž, kde jsem před 8 lety propadl kouzlu pouliční fotografie a napsal jsem o tom i jeden z prvních příspěvků na tento blog!

Tak jsem si 28. 4. 2023 sbalil věci a 29. dopoledne jsem dorazil autobusem z letiště na Porte Maillot. Na svoje ubytování jsem vyrazil pěšky. První káva, první croque-madame a vesmír se zdál být v rovnováze, i když se tedy nakonec ukázalo, že croque-madame z boulangerie nebyla nejčerstvější. Moje ubytování byl pokojík pro služku - chambře de bonne v 17. obvodě, 7. patro bez výtahu. To je prostě Paříž, nic jiného jsem nečekal a vlastně mi to připomnělo mojí první návštěvu tohoto města. V celé mé letošní návštěvě bylo hodně nostalgie.

Stejně jako při své cestě do Říma, jsem neměl žádný přesný itinerář. Měl jsem ale cíl. Pořídit dostatek fotografií k tomu, abych mohl na jaře 2024 vydat další zin. A možná si taky trochu zavzpomínat na "staré dobré časy". Město jako takové se příliš nezměnilo. Pořád trochu zašlé, místy hodně zmatečné a vždy plné lidí. Takovou Paříž jsem očekával, takovou jsem jí dostal a přesně tak jí mám rád.

Většinu svých dní jsem strávil přesně tak, jak jsem si to naplánoval - s foťákem v ruce na ulici. Výjimkou bylo posedávání v kavárně a návštěva Louvru a Orsay. Což jsou ostatně také velmi důležité činnosti. Datum mé cesty bylo vybráno v podstatě náhodně na průsečíku dostupnosti letek, ubytování a mé dovolené. Náhodou bylo i to, že zahrnovalo  1. 5., tedy "svátek práce", který Pařížané oslavili pouličními nepokoji. Důchodová reforma, klimatická krize, nespokojenost s establišmentem - každý kdo měl nějakou agendu byl na ulici a někdy i s kamenem v ruce. Demonstrace a protesty, co jsem fotil v Praze, mě na tuhle zkušenost nemohly připravit. Jak jsem s tím vypořádal se můžete podívat ve fotoeseji na VERUM PHOTO.

Prokousat se filmy, které jsem si přivezl mi chvíli trvalo. Nebylo kam spěchat, i když na pár záběrů jsem byl vlastně docela zvědavý. Radost mi udělalo už jen to, že cesta naplnila moje očekávání. Můj pocit, že na mě v Paříži něco čeká, se ukázal být pravdivým.

Zin z Paříže chystám na jaro 2024, takže se můžete těšit!

Město mramoru

Při svém pobytu v Římě jsem viděl slušnou dávku antických soch, ale i jejich pozdějších replik. Málokdy vynechám příležitost si je vyfotografovat. Líbí se mi propracovanost jejich detailů a v jejich pózách hledám inspiraci. 

Pohled na všechen ten bílý mramor mě přivedl k jedné zajímavé myšlence a historické paralele. Antické sochy nebyly téměř nikdy čistě bílé, tak jako je známe teď. Zpravidla byly bohatě polychromované, aby se co nejvíce blížily realitě a estetickému cítění dané doby. Historická paralela která mě napadla se samozřejmě týká barevné a černobílé fotografie. Představil jsem si tedy Římana, který by se ocitl v současném muzeu a díval by se na sochy zbavené barvy, co by nám asi řekl? Nejspíš něco jako: "Co se vám na tom tak líbí? Vždyť lidé nejsou z bílého kamene, proč si ty sochy zase neobarvíte?" 

Sochy, které obdivujeme dnes, jsou tedy jistou abstrakcí své původní formy. Můžeme stále obdivovat anatomickou přesnost, promyšlené pózy a to, že kámen působí stále téměř živým dojmem. Ovšem pravá podstata kamene je odhalená, nezakrytá barvou, která by se snažila budit dojem, že se skutečně jedná o živého člověka. Často se lze setkat s názorem, že černobílá fotografie je také abstrakcí reality. Barvy a světlo jsou převedeny do odstínů šedé, kontrastů mezi světlem a stínem. Zbytek práce už musí odvést náš mozek a představivost. 

Najdou se samozřejmě lidé, kteří stále tvrdí, že realita je barevná. Pro každého ovšem trochu jinak, na barvu má vliv velké množství faktorů - objektiv, snímač, software, post proces, obrazovka na které se na fotografii díváme, či technologie tisku. Nelze tedy nikdy s jistotou říct, že barva kterou vidíme na tomto technickém obraze odpovídá skutečné barevné realitě v místě a čase pořízení snímku. Pár let již proto říkám, že je pro mě barevná fotografie příliš abstraktní.

Čas od času je určitě zdravé se zamyslet nad tím, co a jak člověk dělá. Není to poprvé, co jsem se zamyslel nad celým konceptem barevné a černobílé fotografie. Pokaždé to zatím bylo se stejným výsledkem - držím se černobílé. Sochy mi však přišly jako dobrá metafora k tomu, abych se k celému tématu vrátil s tímto krátkým zamyšlením. 

Jarní návrat

První slunečný víkend tohoto jara, který se ukázal být na dlouhou dobu poslední, byl neodolatelnou příležitostí zahájit letošní fotografickou sezonu. Vyrazil jsem do Jestřebích hor na místa, která jsem již jednou fotografoval a do notýsku jsem si je zapsal s poznámkou "navštívit mimo vegetační sezonu". Z toho mimo jiné můžete seznat, že jsem začal být ve svých fotografických aktivitách o něco organizovanější. Dříve bych spoléhal na svou paměť a nejspíš bych na to zapomněl. Stejně tak jako každý rok zapomenu na to, jak se zima vždy podepíše na mé kondici. I když se snažím chodit i přes zimu na pravidelné procházky, tak jsou první výšlapy kopců vždy nelehké.

Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhýbal, ale druhý výstup už byl o trochu méně náročný než ten první. Takový je zkrátka přirozený řád věcí. V Sudetech však platí i jiné řády věcí. Přijde mi, že jejich současní obyvatelé někde v hloubi duše cítí, že tam nepatří. Z tohoto pocitu se pak rodí o to větší snaha oplotit si své pozemky a dívat se podezřívavě na každého, kdo prochází okolo. K některým objektům se tak dostávám jen s jistými obtížemi. Někdy si říkám, že bych se snad mohl místního obyvatele zeptat, zda by si bylo možné zkrátit cestu přes kus hlíny, který si tak žárlivě střeží, ale mám strach, že odmítnutí takové drobné úsluhy, by mi mohlo sebrat tu malou špetku důvěry, v jistou minimální dobrotu lidí. Vlastně si docela užívám to, že kolikrát za celý den nikoho nepotkám.

Zdá se, že se tedy vracím do svého obvyklého rytmu cest do pohraničí, procházek po kopcích a hledání mechem zarostlých pozůstatků naší minulosti. 

Vyhlížení normálu

Pomalu nám končí únor. Měsíc, který jsem v minulém článku nazval kritickým. Podle kejklí naší moudré morové junty to ale vypadá, že kritickým měsícem bude ve skutečnosti březen. Jelikož v katastru obce Poděbrady, či v okrese Nymburk se nenachází příliš mnoho objektů předválečného opevnění, netuším co budu dělat. Nejspíš si budu muset také střihnout polabskou verzi Krále Šumavy. 

Rychlá kontrola zásob filmu odhalila jisté nedostatky v odběratelsko-dodavatelském řetězci. Jelikož jsem nespotřebovával filmy obvyklým tempem, tak jsem ani obvyklým tempem nenakupoval, ačkoliv peníze určené na nákup fotografického materiálu jsem si dával poctivě stranou. Metráž Ilfordu HP5 se však zdá býti nedostatkovým zbožím. Po dlouhé době tak asi budu nucen používat tovární kazety.

Při zpětném pohledu si říkám, jak naivní byla má naděje, že letošní jaro bude jistým návratem k normálu. Poslední rok jsem vlastně fotografoval převážně své domovské město a zdá se, že z jeho katastru se teď jen tak nedostanu. Leda bych se nechal zaměstnat v nějaké promořené montovně někde na Trutnovsku. To by mě asi dostalo blíž do těžiště mých současných fotografických zájmů.

Každopádně vy, mí čtenáři, se můžete těšit v březnu těšit na shrnutí mého morového roku a pak už snad navážeme snad na běžný fotografický provoz tady na blogu. Normální provoz našich životů je bohužel zatím v nedohlednu.

Podzim v Jizerských horách

V Jizerských horách panují dost striktní přírodní zákonitosti – buď prší anebo do kopce. Tak mi to vysvětlili mí domorodí průvodci. Cílem výletu bylo prozkoumat linii lehkého opevnění poblíž Frýdlantského výběžku. Cesta nebyla jednoduchá, byla mlha a silnice nepříjemně klouzala. Na druhou stranu silnice byly pěkně zatáčkovité a tak jsem si to vlastně docela užil. Na malém parkovišti v lese jsem se setkal se svými průvodci, zalepil si pohorky další vrstvou vodotěsné lepící pásky a šlo se do lesa. Poučen z předchozího focení jsem si vzal stativ, pro případ, že by bylo opět v lese málo světla. Naštěstí bylo světla tak akorát a většinou jsem mohl fotografovat alespoň na F8, což mi dávalo mě vyhovující hloubku ostrosti. Nevybral jsem si tento úsek opevnění náhodou. Dle dostupných informací a fotografií obsahuje velké množství dost zajímavě umístěných objektů. Vše jde na vrub terénu s příkrými kopci a pískovcovými masivy.

Některé řopíky byly doslova vklíněny mezi skály, či na nich takřka přilepeny. Spousta z nich měla zachovalou kamennou rovnaninu kryjící jejich týlovou stranu. Nebyly to však žádné náhodné balvany, ale pravidelně vysekané kvádry. Další důkaz toho, kolik práce naši předci do stavby opevnění vložili. Vzhledem k terénu se v linii nachází i větší množství objektů s jednou střílnou, a dokonce jeden řopík typ C, který představuje jednoduchou konstrukci bez betonové střechy, pancéřových dveří a opět s jednou střílnou. Tento typ se používal pro krytí méně exponovaných míst. V tomto případě to byla týlová lesní stezka po úbočí kopce, která vedla k hlavní linii. 

S potěšením musím konstatovat, že většina objektů byla ve velmi dobrém technickém stavu. Co mě potěšilo již méně byl terén, ve kterém jsem se musel pohybovat. Po cestě jsme toho ušli jen velmi málo a museli jsme absolvovat několik prudkých výstupů i sestupů. Třešničkou na dortu bylo překonání potoka, jehož bažinatý břeh byl dobře maskován spadanými listím. Všichni jsme ale přežili bez větších následků. Zářný moment mých průvodců nadešel ve chvíli, kdy jsme k dorazily k jednostřílnovému objektu v prudkém svahu. Jednou z nevýhod Horizontu je, že náklon způsobí deformaci obrazu. Nakonec řešení našli mí domorodí průvodci. Pomocí horolezecké výbavy mi pomohli vyšplhat na blízký strom, ze kterého mi vycházela dobrá kompozice. Snímek nakonec nevyšel tak jak jsem si představoval. Je trochu nudný a světlo bylo již příliš nevýrazné.

Byl to také poslední fotografický výlet této sezony, který jsem podnikl autem. Další fotografování v pohraničí mám v plánu až na jaro. Zaprvé se mi nechce úplně cestovat vlakem a zadruhé nejsem na pobyt venku v zimě příliš vybaven. Soudím tedy, že je na čase vybalit zvětšovák a další vybavení fotokomory a pustit se do zvětšování některým snímků, které jsem letos i jindy pořídil.

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.