V Jizerských
horách panují dost striktní přírodní zákonitosti – buď prší anebo do kopce. Tak
mi to vysvětlili mí domorodí průvodci. Cílem výletu bylo prozkoumat linii
lehkého opevnění poblíž Frýdlantského výběžku. Cesta nebyla jednoduchá, byla
mlha a silnice nepříjemně klouzala. Na druhou stranu silnice byly pěkně
zatáčkovité a tak jsem si to vlastně docela užil. Na malém parkovišti v lese
jsem se setkal se svými průvodci, zalepil si pohorky další vrstvou vodotěsné
lepící pásky a šlo se do lesa. Poučen z předchozího focení jsem si vzal
stativ, pro případ, že by bylo opět v lese málo světla. Naštěstí bylo
světla tak akorát a většinou jsem mohl fotografovat alespoň na F8, což mi
dávalo mě vyhovující hloubku ostrosti. Nevybral jsem si tento úsek opevnění
náhodou. Dle dostupných informací a fotografií obsahuje velké množství dost
zajímavě umístěných objektů. Vše jde na vrub terénu s příkrými kopci a
pískovcovými masivy.
Některé
řopíky byly doslova vklíněny mezi skály, či na nich takřka přilepeny. Spousta
z nich měla zachovalou kamennou rovnaninu kryjící jejich týlovou stranu.
Nebyly to však žádné náhodné balvany, ale pravidelně vysekané kvádry. Další
důkaz toho, kolik práce naši předci do stavby opevnění vložili. Vzhledem
k terénu se v linii nachází i větší množství objektů s jednou střílnou,
a dokonce jeden řopík typ C, který představuje jednoduchou konstrukci bez
betonové střechy, pancéřových dveří a opět s jednou střílnou. Tento typ se
používal pro krytí méně exponovaných míst. V tomto případě to byla týlová
lesní stezka po úbočí kopce, která vedla k hlavní linii.
S potěšením
musím konstatovat, že většina objektů byla ve velmi dobrém technickém stavu. Co
mě potěšilo již méně byl terén, ve kterém jsem se musel pohybovat. Po cestě
jsme toho ušli jen velmi málo a museli jsme absolvovat několik prudkých výstupů
i sestupů. Třešničkou na dortu bylo překonání potoka, jehož bažinatý břeh byl
dobře maskován spadanými listím. Všichni jsme ale přežili bez větších následků.
Zářný moment mých průvodců nadešel ve chvíli, kdy jsme k dorazily
k jednostřílnovému objektu v prudkém svahu. Jednou z nevýhod
Horizontu je, že náklon způsobí deformaci obrazu. Nakonec řešení našli mí
domorodí průvodci. Pomocí horolezecké výbavy mi pomohli vyšplhat na blízký
strom, ze kterého mi vycházela dobrá kompozice. Snímek nakonec nevyšel tak jak
jsem si představoval. Je trochu nudný a světlo bylo již příliš nevýrazné.
Byl to také
poslední fotografický výlet této sezony, který jsem podnikl autem. Další
fotografování v pohraničí mám v plánu až na jaro. Zaprvé se mi nechce
úplně cestovat vlakem a zadruhé nejsem na pobyt venku v zimě příliš
vybaven. Soudím tedy, že je na čase vybalit zvětšovák a další vybavení
fotokomory a pustit se do zvětšování některým snímků, které jsem letos i jindy
pořídil.
Žádné komentáře:
Okomentovat