Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Sněžka: Milion milionů

Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.

Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem. 

Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.

Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc. 

Trstěnice: Jak jsem hlídal grunt

Zdá se mi, jakoby letošní léto kolem nás proběhlo rychleji než je obvyklé. Sotva jsem vytáhl paty z domu na pár výletů, tak je tu podzim. Ne že by mi to vadilo, letní slunce je na můj vkus stejně příliš ostré a příroda na začátku podzimu je mi svou estetikou tak nějak bližší. K létu v mysli většiny lidí neoddělitelně patří dovolená. Tu jsem letos, stejně jako loni tak nějak nestihl. Tentokrát za to nemohl ani tak přetrvávající čínský mor, spíše jako fakt, že jsem téměř po 4 letech měnil práci. Odjet někam byť jen na týden, zatímco obíhám pohovory a čekám na odpovědi od nepříliš pracovitých personalistů, mi nepřišlo jako úplně ideální. 

Většinu dní jsem tak prodléval doma. Jedno z větších dobrodružství přišlo, když mě kamarádka požádala, jestli bych jí na jeden den mohl pohlídat grunt, aby liška nesežrala slepice. Taková nabídka se nedá odmítnout a tak jsem vyrazil do Trstěnice. Tajemného území poblíž zemské hranice mezi Čechy a Moravou. Tato malebná obec se nachází v pěkném údolí a v některých ohledech působí, jako by se zde zastavil čas. V dobrém slova smyslu. 

Celý den probíhal naprosto poklidně, liška měla na práci asi jiné, lepší věci. Mohl jsem tak v klidu prozkoumávat starou zemědělskou usedlost. Měl jsem s sebou svůj Hasselblad, který si rád beru na takovéto poklidné focení. Nafotil jsem jen jeden film, úplně mi to stačilo a domů jsem odjížděl odpočatý a po dlouhé době naprosto spokojený.

A pokud jste to dočetli až sem, vážení čtenáři, rád bych Vás požádal o zvážení příspěvku na vznikající knihu PHOTO ESSAYS od našeho spolku VERUM PHOTO. Odkaz na kampaň na Donio zde:

                   https://www.donio.cz/fotograficka-kniha-verum-photo-photo-essays

Příběh letní soboty

Začátkem minulého týdne mi napsala kamarádka, jestli bych jí nechtěl dělat garde na svatbě. Souhlasil jsem prakticky bez zaváhání. Pochybnosti přišly až o chvíli později, když jsem si uvědomil, že jsem přes rok z bytu vycházel jen minimálně. Natož, abych šel mezi tolik lidé, které navíc vůbec neznám. Nakonec jsem si řekl, že už je pomalu na čase, abych vyšel mezi lidi. Byl jsem také požádán, abych si vzal s sebou foťák. Moc se mi nechtělo. Mělo být horko a nechtělo se mi jako módní doplněk k obleku tahat brašnu s fotoaparátem filmy a dalšími nezbytnostmi. Nakonec jsem ale souhlasil a sbalil Yashicu MAT, kterou jsem fotografoval naposledy minulý listopad.

Cesta k Olomouci trvala nezvykle dlouho, inu ŘSD nikdy nespí a silnice se jim povedlo rozvrtat velmi solidně. Následkem toho jsme nestihli dorazit do pneuservisu, kde jsme se měli převléknout. Život mě ale už naučil improvizovat a tak jsem zřídil nouzovou převlékárnu pod stromem na příjezdové cestě k malé trafostanici u obce, kde se měl konat obřad. Obřad samotný proběhl v odsvěceném kostele, kde si městský úřad zřídil obřadní síň. Následovalo klasické kolečko skupinových i párových fotografií. V tomto čase jsem oběhl kostel a hledal nejvhodnější místo, kde bych mohl pořídit fotografii kvůli které jsem si bral Yashicu s sebou. 

Letní polední světlo bylo nepříjemné a ostré. Chvíli to trvalo, ale našel jsem boční vstup do kostela, který se tvářil docela sympaticky a byl ve stínu. Změřil jsem expozici a pořídil několik snímků. Poprvé jsem také použil expozimetr Sekonic 308, který jsem si nedávno pořídil. Trochu jsem si odvykl poněkud tmavší matnici starého japonského fotoaparátu, najít správné zaostření se ukázalo jako trochu problematické. Zapomněl jsem se sám držet toho, co lidem často říkám - nebojte se přiclonit. Zbytek filmu jsem pak spotřeboval k večeru, druhý už jsem nezakládal. Ve 20:45 jsem si naposledy zatančil s kamarádkou, které jsem dělal garde, za zvuků hitu z 90. let, který nám pouštěl DJ se zlomenou rukou. Potom už následovala cesta domů, vlahou letní nocí a se staženou střechou na autě. 

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.

Jizerka: 6x6 podzimního víkendu

Letošek pro mě nebyl zvlášť bohatý na výlety a dovolené. Uvítal jsem proto možnost vyrazit za Předsedou spolku ostravských krajinkářů do Harrachova. Počasí nebylo skvělé, ale nechtěl jsem si nechat ujít šanci vypadnout z domu a něco si vyfotit. Sbalil jsem si fotobrašnu, vyspravil pohorky další vrstvou kobercovky a vyrazil. Cesta Podkrkonoším se staženou střechou je jedním z mých nejoblíbenějších zážitků v každé roční době. Zejména pak na konci léta, či na začátku podzimu. Speciálně posledních pár kilometrů kolem řeky Jizery, zatáčka za zatáčkou a minimální provoz, ideální sobotní projížďka.

Do Harrachova jsem dorazil až po obědě. Ne každé horské dobrodružství musí začínat před východem slunce. Po čaji a krátké rozpravě nad podstatou krajinářské fotografie jsme vyrazili směrem na Jizerku. Cestou jsem si vytipoval pár dalších lokací na další fotografování. Parkování se ukázalo jako docela náročný úkol. Počasí se totiž nakonec docela vylepšilo a kolem oběda přišel čas, kdy z postelí vylezli chalupáři. Turistická stezka byla plnější, než je v dnešních dnech Václavák, a navíc jsem musel uskakovat cyklistům. Inu, hory jsou nebezpečné. Celé mi to tam trochu připomínalo Šumavu, kterou jsem loni ani letos nezvládl navštívit.

U jednoho z mostů přes Safírový potok jsme potkali hledače drahokamů, který se pokoušel rýžováním najít iseríny, či dokonce safíry. Získat povolení prý není jednoduché, ale ne nemožné. Chvíli mi pak trvalo z hlavy vypudit myšlenky na kapsy plné drahokamů. Nakonec se mi zase povedlo začít se soustředit na focení. Některé výhledy do krajiny a horské chaty vypadaly opravdu dobře. Problém byl trochu se sluncem, které jako by bylo vždy na tom nejhorším místě. Speciálně protože moje Yashica Mat nemá ráda protisvětlo. Ani jeho náznaky. V jednom případně jsem musel použít svého moravského průvodce, aby mi stínil. Ano, je to tak, moje Yashica se vrátila z lázeňského pobytu. Znovu plně funkční, matnice je jasnější než kdy dřív, a dokonce i poškozené polepy jsou zpátky na svém místě. Škoda, že počasí na výlety je pomalu za námi.

Cestou zpátky do Harrachova jsem zastavil u jednoho z objektů lehkého opevnění, který jsem si dříve vytipoval. Řopík byl umístěn na louce blízko silnice, obklopen solitérními stromy a kupkami kamenů. Měl zachovalý krycí násep, ze kterého rostlo několik stromů. Mám rád tu směs přírody a lidského výtvoru.

 

Broumov: Nečekaně pozitivní zkušenost

Některé kouty republiky my zůstávají utajeny déle než jiné. Toto byl i případ Broumova a jeho okolí. Chystal jsem se tam již několikrát, zejména kvůli blízkosti Broumovských stěn, které skýtají příležitost k celkem solidnímu krajinkaření. Z nějakého důvodu ale dostávaly přednost jiné pohraniční destinace a já se do Broumova zkrátka ne a ne dostat. Nakonec se ale sešla správná konstelace planet a já vyrazil směrem do neznáma. Musím se přiznat, že jsem trochu podcenil počasí. Letošní léto bylo dost teplé. A zatím to vypadá, že nás teplo stále neopouští.

První byl na programu výstup na kopec Ostaš. Za normálních okolností by byl člověk ve stínu lesa, ale kůrovec napadl smrky. Pily lesníků to vyřešily nekompromisně. Takže stínu bylo pomálu. Na druhou stranu skalní útvary i výhledy do krajiny stály za to! Potkal jsem i docela dost lidí, inu v létě se vše zdálo volnější a bezstarostnější než v morem prodchnutém jaru.

Na řadu přišla i návštěva samotného města Broumov. Jasným tahákem je místní klášter. Na prohlídku jeho vnitřních prostor bohužel nebyl čas. Musel jsem si tak vystačit s jeho zahradami a skutečně dobrou kavárnou, kterou by člověk v Sudetech vůbec nečekal. Lepší Espresso Tonic jsem snad ještě neměl. Město samotné mi z nějakého důvodu připomínalo Olomouc, tedy Olomouc mezi lety 2008-2011. Bylo vidět že, minimálně v minulosti, byl Broumov významným městem v celé oblasti. Zajímavý byl i zdejší hřbitov, který je velký a velmi dobře udržovaný. Navíc se na něm nachází původní dřevěný kostel z 15. století. Původní sice vypálili husité, ale záhy tam vyrostl kostel nový, který už vydržel až do dnešních dní. Vstupné stálo pár korun a je opravdu zajímavý. Běžně se v něm konají i mše, což je možnost, jak ho navštívit zdarma.

Nedokážu úplně vypíchnout, čím mě Broumov tak zaujal. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl z celého výletu nezvykle pozitivní dojem. Dlouho jsem neměl tak dobrou náladu. Samozřejmě podvečerní cesta krajinou východních Čech se staženou střechou a vůně posekaných luk pomohla. Vrátil jsem se také ke svitkovým filmům Kodak Tri-X. Ačkoliv tento výlet byl na nějakou dobu poslední, který jsem nafotil na svojí věrnou Yashicu Mat, která následně tak trochu umřela. Naštěstí je už v pořádku po velkém servisu a brzy by se mi měla vrátit.

 

Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!

Šumava: Den druhý

Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.

Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.

Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.

Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.

Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

Dana Kyndrová: Čechy, Afrika i Rusko

Jaké byly Vaše fotografické začátky?

K fotografii jsem se dostala díky matce, která byla nadšenou amatérskou fotografkou ve fotografickém klubu Vagónka Tatra Smíchov. V roce 1961 dostala nabídku být redaktorkou Československé fotografie, kde zůstala až do roku 1964, kdy jsme odjeli do Alžírska. V té době už se poznala s Miloněm Novotným a filmovým kritikem Jaroslavem Bočkem, oba byli příznivci živé humanistické fotografie. Matka na začátku fotila takové to "umění" a "poezii", ale postupně přešla k živé fotografii. Pořád chtěla, abych také začala fotit, mně se do toho moc nechtělo. Až v 18 letech, kdy si ze mě dva spolužáci na gymnáziu, kteří měli jít na FAMU, dělali legraci, že jsem takový šprt, tak toho máma využila a řekla mi: "Tak jim ukaž, že taky něco umíš!" Vyrazila jsem se starým dálkoměrným Canonem do Podolí vyfotit dění na ulici.

Co Vás přivedlo k humanistické fotografii?

Matka, jak už jsem odpovídala v první otázce. Respektive Miloň Novotný, který byl takový můj guru, ač to netušil. Matka mi o jeho focení a názorech na fotku podrobně vyprávěla, takže když jsem se s ním v roce 1989 seznámila, divil se, co o něm všechno vím. 

Myslíte si, že Vaši fotografickou dráhu ovlivnilo, že jste místo FAMU šla studovat jazyky?

Asi ne, bývala bych na tu FAMU tenkrát ráda šla, ale ještě radši jsem chtěla na žurnalistiku. Jenomže jsem maturovala v roce 1974, kdy se všechno začínalo utužovat, takže většinu kvalitních lidí z žurnalistiky vyházeli. Na FAMU jsem pod vlivem těch dvou spolužáků chodila do přípravky prof. Šmoka, který mě spíš přesvědčil, že na tuto školu nikdy. Poté jsem chodila k Anně Fárové do Uměleckoprůmyslového muzea na konzultace a ta mě v tom utvrdila, že pro moje fotografie není vůbec potřeba studovat fotografickou školu. Ostatně většina světových špičkových humanistických fotografů neměla žádné speciální fotografické vzdělání.

 

Žižkov, 1977 - D. Kyndrová

Vaším prvním fotografickým projektem bylo africké Togo, byla změna prostředí náročná oproti tehdejšímu Československu?

Bylo to náročné v tom, že na člověka útočila ta exotika, která je prvoplánově velmi fotogenická.  Měsíc jsem ani nevzala foťák do ruky, abych nebyla ovlivněná třeba tím, že někdo tam je na veřejnosti nahý. Složité to bylo i v tom, že se pro své fotografie se potřebuji k lidem přiblížit. Jazykově to problém nebyl, protože umím francouzsky, ale moje bílá kůže byla nemalou překážkou. Na tržišti třeba trvalo 7 hodin, než si na mne zvykli a chovali se přede mnou přirozeně. 

Už tehdy jste Togo fotografovala se záměrem, aby vznikla ucelená série?

Takto koncepčně jsem to tehdy rozhodně nebrala. Zkrátka jsem fotila. Máma pak napsala o pobytu v Togu knížku "Rytmus černé Afriky - S odbíjenou v Togu“. V roce 1976 jsem z těchto fotek uspořádala svoji vůbec první výstavu ve výstavní síni FOMA na Jungmanově náměstí. Bylo mi tehdy jednadvacet a dlouho jsem se musela zbavovat nálepky "té, co fotí ty černochy". V roce 2009 jsme uspořádaly s mámou výstavu ve Francouzském institutu, máma Alžírsko a já Togo. Z původních více než 80 fotografií jsem použila 35, se kterými jsem byla spokojená. Později jsem se do černé Afriky vrátila jako průvodkyně a musím říct, že se tam mnoho nezměnilo.

  

Jak Vás ovlivnila Anna Fárová

Přivedla mě k ní matka, která byla takový pragmatik a chtěla, abych se seznámila s různými lidmi. Domluvila mi u ní konzultace a Anna Fárová mě v humanistické fotografii velmi podporovala. Říkala mi ale například i to, že když přijdou nějaké dramatické historické události, tak mám fotografovat vše, protože v daném okamžiku nebudu vědět, co může být jednou důležité. Hlavní její přínos ale vidím v tom, že mi rozmluvila FAMU, protože by mi ta škola nic nedala.

Togo, 1975 - D. Kyndrová

Máte nějaké fotografické tabu nebo spíše situaci, kdy víte, že byste něco nefotografovala?

Jako příklad mohu uvést třeba povodně, které bych fotografovala, kdybych pracovala pro nějaký časopis a dostala to za úkol. Abych se ale sama od sebe na ty lidi, kteří přišli o všechno, vrhala s fotoaparátem jak někde na safari, to mi prostě nesedí. Tehdy jsem neudělala jedinou fotku. Ožehavé je i náboženství, to je velmi intimní záležitost, tak je třeba být při fotografování velmi decentní. V roce 2006 jsem šla s poutníky 150 km dlouhou pouť v Rusku a byly tam okamžiky, kdy se třeba nazí lidé vrhali do vody a podobně. Člověk by to měl vždy vycítit podle konkrétní situace. Například na Podkarpatské Rusi jsem se ocitla na rodinném pohřbu. Mrtvá babička ležela v otevřené rakvi, netroufala jsem si fotit, ale příbuzní najednou chtěli, abych je s ní vyfotila. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsme postupně deformováni kultem krásy, mládí a zdraví a smrt jakoby byla něco, co do života nepatří a nehodí se o tom mluvit a zobrazovat to. V Čechách jsem se poté setkala s tím, že to někdo označil za hyenismus, což je blbost. V roce 1974 jsem udělala 3 fotografie svého umírajícího dědy. Babička byla ráda, že ty fotografie má, ale sestřenice mě odsoudila. Bylo mi tehdy devatenáct a zmítala jsem se v pochybnostech, zda nejsem tedy nějaká divná. Svěřila jsem se s tím Anně Fárové, která mě ujistila, že můžu být naprosto v klidu, že ty fotky jsou velmi citlivé a že fotit člověk může víceméně vše, ale záleží právě na jeho přístupu k tomu tématu. 

Jak vnímáte úroveň současné české dokumentární fotografie?

Všechno se to posunulo díky digitální technice, fotografuje teď každý. Stále máme dobrou úroveň a najdeme u nás výborné fotografy. Nicméně taky hodně prázdného formálního fotografického balastu, který se tváří jako tzv. umění. Bohužel vše je zrelativizované, takže si nikdo netroufne říci, že král je nahý.

Co podle Vás dělá dobrou fotografii?

Jsem stále ortodoxní zastánkyní živé fotky, i když nejsem tak radikální jako ve 20 letech. Fotka musí mít dobrou kompozici a samozřejmě silný obsah, bez něj to nejde.  

Podkarptská Rus, 1992 - D. Kyndrová

Vnímáte rozdíl mezi editací vlastní práce a tím, když editujete například archiv Miloně Novotného?

Vždy to vyžaduje hodně času a odstup. Velký rozdíl v tom však není. Člověk musí vědět, co chce a vytvořit vlastně určitý příběh. Samozřejmě, že některé fotky jsou tzv. slabší, ale zase třeba vizuálně doplňují fotografii jinou. Není na to žádný univerzální recept. Je to náročné, ale v určeném tematickém okruhu je potřeba stanovit si linii, co chci vyjádřit, a té se držet. Rozdíl mezi editací vlastní a cizí práce příliš nevnímám. Fotky Miloně mi jsou velice blízké, jak jsem již říkala, je to takový můj guru, tak na to si troufnu. Ale určitě bych se nikdy nepustila do editování výtvarných či konceptuálních fotek.

  

Cyklus o životě žen jste kromě Československa fotografovala i na "Západě", jaký byl rozdíl v práci u nás a tam?

V roce 1992 jsem šla na volnou nohu. Tenkrát mě Vladimír Birgus nabídl, abych se současně s ním, Jindrou Štreitem a Viktorem Kolářem zúčastnila konkursu na roční stipendium do Švýcarska. Podmínkou bylo vypracovat projekt, a tak mě napadlo, že navrhnu srovnání života žen v kapitalistické zemi a v postsocialistické, respektive budu se snažit zachytit obecné paralely i rozdíly. Nakonec to stipendium udělili na půl roku pouze mně a já se vydala fotit do Švýcarska. Byl to pro mě trochu šok, jak si tam lidi chrání své soukromí, od nás jsem na to zvyklá nebyla. Tady bývaly dřív problémy hlavně ideologické, ale jinak ne. Tam jsem třeba fotila v parku děti a hned ke mně přistoupila jedna maminka a s milým úsměvem pravila, proč to fotím. Vysvětlila jsem, že to nebude do novin, ale že jsem stipendistka kantonu Bern a bylo to v pohodě. Bylo také velice obtížné se dostat na některá místa. V Bernu je třeba proslavená veterinární klinika, kde jsem chtěla fotografovat, ale tam jsem se vůbec nedostala. Poslala jsem i oficiální žádost jako novinářka, která chce zachytit jejich skvělou práci, ale nic. Dnes po všech zkušenostech chápu, že se mě jako novinářky obávali. U nás se to dnes ale již o mnoho neliší.

Již v době studií jste začala fotografovat Rusko, čím je pro fotografování specifické?

V té době to bylo specifické v tom, že měli k cizincům nedůvěru, což se ostatně nezměnilo dodnes. Občas mě podezřívali, že jsem špion, protože jsem měla foťák a mluvila dobře rusky. Nikdy mě tam ale nesebrali nebo neosvítili filmy, vždycky jsem to nějak ukecala. Dost mi pomáhalo, že jsem žena, hrála jsem hloupou a naivní dívku. Jednou jsem například fotografovala na tržnici starého muže, který prodával houby, pamatuji si i jeho jméno Potap Potapovič. Následně mě odvedli za ředitelem tržiště, který se mě vyptával, proč tam fotografuji. Tak jsem mu začala zapáleně vysvětlovat, že jsem byla fascinovaná vousatým dědečkem, co prodával houby a vypadal jako z ruské pohádky. Koukali na mě nevěřícně, ale nakonec mě jako naivní dívenku pustili. Dodnes jsou ovšem v Rusku velmi citliví, když fotografujete něco, co by podle nich mohlo poškodit jejich image.  

 

Odchod sovětských vojsk, Milovice, 1991 - D. Kyndrová

Změnilo se pro vás něco fotograficky po roce 89 nebo v roce 92, kdy jste se stala volnou fotografkou?

Hlavně to, že jsem měla víc času a svobody. Když jsem například fotografovala odchod sovětských vojsk, tak jsem ještě učila francouzštinu na AMU a stávalo se, že jsem focení v Milovicích musela přerušit a pospíchala na FAMU na seminář. V učebně seděl jediný student, kterého jsem pak pustila domů.  Dívala jsem se z okna na Hradčany a říkala si, co tady vlastně dělám.

Proč jste se rozhodla při fotografování odchodu sovětských vojsk použít barvu?

Je to jediný projekt, kde jsem použila barvu. Mým záměrem nebylo zachytit kroniku vlastního odchodu, ale cílem bylo vyjádřit kolaps sovětského impéria a komunistického režimu. Agresívní žlutá a červená barva na omšelé agitační komunistické výzdobě v kasárnách skvěle doplňovala černobílé fotky prostých ruských vojáků, kteří působili velmi uboze.

Rusko jste fotografovala před pádem SSSR a poté jste se tam vrátila až kolem roku 2000, proč jste vynechala 90. léta?

Po fotografování odchodu sovětských vojsk jsem se v roce 1991 vypravila na Podkarpatskou Rus, protože jsem si myslela, že se napraví další historická nespravedlnost, kterou na nás sovětský režim spáchal, a to území se nám navrátí, a to jsem chtěla zachytit. Z toho jsem vystřízlivěla během první návštěvy, ale protože mám ráda přírodu a hory, tak jsem tam začala jezdit. Tedy již na Ukrajinu. V 90. letech začali do Čech jezdit ruští zbohatlíci a já jich měla plné zuby a do Ruska mě to už vůbec netáhlo. Někdo mi pak ale řekl, že na pomezí Ruska a Estonska je ženský pravoslavný klášter, který je velmi zajímavý. S kamarádkou, redaktorkou ve Vlastně, jsme vymyslely reportáž a strávily jsme tam 10 dní. Renesance pravoslaví mě doslova uchvátila svoji silou a právě přes tento klášter jsem se do Ruska, respektive k tématu Rusové v roce 2000 vrátila.  

 

200 let bitvy u Borodina, 2012 - D. Kyndrová

Kdy Vám to, že jste žena, usnadnilo nebo naopak ztížilo práci?

Většinou mi to práci usnadnilo. Nikdy jsem si ale nevybírala témata, že bych jela třeba do války nebo nějakého konfliktu, to by bylo asi složité. Setkala jsem se i s nápadem, zda se nechci vrátit do Alžírska a že by to bylo zajímavé srovnání mých fotek dnes a mé mámy před padesáti lety. Nechci. V muslimských zemích to je složité a já nechci 80% času při fotografování věnovat tomu, že budu překonávat problém, že jsem křesťanka, běloška a žena. Další problém je se zobrazováním tváří, v Alžírsku jsou sunité a ti to odmítají. Nevidím nejmenší důvod, proč toto vše překonávat.

Můžete v hrubých rysech nastínit, jak vybíráte fotografie pro výstavu nebo knihu?

Musí být určitá linie a myšlenka toho, co chci říct a ukázat. Ty fotografie musí být samozřejmě dobré. Je k tomu potřeba hodně času a odstup. Rozhodně by fotky neměl vybírat grafik, to jsem se dostala do konfliktu hned s první knihou, kdy řekl, že mu všechny fotky dám a on to složí sám.  Tak jsem mu řekla, že ani náhodou. Bavila jsem o tom pak s Josefem Koudelkou a ten říkal, že to vůbec není možné, že jde o můj názor a že já musím být ta, kdo určí, jak fotografie plynou. To mluvím o tematických projektech, kterým říkám „vizuální literatura“. Pokud jde o výběry z děl či monografie, tak tam je to něco jiného a autor by asi měl při výběru ustoupit trochu do pozadí. 

Chystáte v nejbližší době nějakou knihu nebo výstavu?

Svojí ne. V současnosti se věnuji spíše kurátorské práci. K výstavě, která bude v létě na Staroměstské radnici k 50. výročí srpna 1968, kniha už vznikla před deseti lety.  Chtěla bych udělat projekt s pracovním názvem "Kupředu, zpátky ni krok,“ který by zachycoval poválečné období a hlavně 50. léta. Nadšení té doby, první spartakiádu, kolektivizaci, ale samozřejmě i perzekuce. Chtěla jsem to udělat letos k 70. výročí února 48, ale jarní termín jsem nedostala, takže to udělám za 2 roky na výročí procesu s Miladou Horákovou. Důležitá pro mě bude ta kniha, která zůstane i potom, co výstava skončí. 

Mistrovství ČR v kulturistice, Hradec Králové, 1996 - D. Kyndrová

Vnímáte výraznější rozdíl při práci na film a na digitál?

Digitální aparát jsem si pořídila v závěru svého fotografování v Rusku, protože jsem zjistila, že na oficiální akce jako manifestace či demonstrace se lépe dostanu, když mám velký digitální fotoaparát a vypadám jako profík. S Leicou se zase lépe fotilo mezi prostými lidmi. Digitál je nesmírně praktický, nicméně to kouzlo, respektive napětí, když jsem vyvolávala filmy a objevovala v komoře nové fotky, je pryč. Možná to je ten důvod, proč mě focení pomalu přestává bavit. Nebo, jak říkávala moje maminka, je to i věkem.

Co jste naposledy fotografovala?

Naposledy jsem pro kamarádku, která pracuje v charitě, fotografovala projekt zaměřený na bezdomovce v Praze. Máme určité plány na toto téma. Uvidíme, nechci to zakřiknout. Každopádně začíná mě čím dál více bavit kurátorská činnost, pátrání v archivech. Myslím, že nových fotografických projektů ode mne už moc nebude. 

Co jsou podle Vás nejdůležitější vlastnosti pro dokumentárního fotografa?

Pracovitost. Sebedůvěra a intelekt. Ten považuji za zásadní. Musíte vědět, co chcete vyjádřit a věřit tomu. V neustálých pochybách by se člověk utopil. Ať máte pravdu nebo ne, jestli to tak cítíte, tak za tím musíte jít. Čas to prověří.

Armáda spásy, Praha, 2007 - D. Kyndrová