Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky.
Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává.
Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.
A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat